STŘIH

Střih..

Jmenuju se Jana. Na gymplu, kam jsem chodila ještě jako čistá, ničím neovlivněná bytost, bylo ten poslední rok všechno jako před Vánocema. Měla jsem osmnáct pryč a na nějakého Ježíška už jsem samozřejmě nevěřila, pokud kdy vůbec, táta, který s náma už od mých pěti let sice nežil, mě ovlivňoval jen střídavě, když jsem u něj byla na víkend, ale i má drahá maminka byla vždy otevřená a oba přímí co se společnosti a dění v ní týká a žila jsem v prostředí hodně liberálním a kritickém. Dárek, ta hranatá nádoba zabalená do barevného papíru s neznámým obsahem, mě ale bere dodnes. Od třeťáku to občas bylo podobné, jen místo krabice s mašlí, jsem měla tu kliku, dnes už to tak vidím, a kolem mě se děla taková volně navazující řada překvapivých darů, dárků, událostí.

Na Kubátce, jak ji Budějáci říkaj, jsme měli tři čtvrťáky, ano, kupodivu i tady sebrali první tři písmena z abecedy, my měli odevždy béčko, on byl v té první. Jan, Honza, „Beky“ pro jeho kámoše, kluk z vedlejší třídy, nikdy mi nic neříkal, nezajímala jsem se o něj, ani mozek, ani tělo nijak nereagovaly, ona vlastně celá jejich třída pro mne byla průhledná, taková rivalita trochu, občas nějaký vzájemný naschvál zatečkovaný větším průserem, "drogy sex a rock and roll" prostě "piráti na vlnách". Do prázdnin a konce téhle školní epizody zbývaly necelé dva měsíce a okamžik, který vedl k mé první tělesné itimní zkušenosti, byl na spadnutí. Ostatní holky už většinou byly v těhle věcech o hodně dál a začaly dřív, a kdybych uvěřila jen půlce z toho, o čem se baví, byla jsem proti nim na úplném začátku. To ovšem platilo, jen pokud se vynechala ta soukromá aktivita a má až závislá experimentální nutkavá touha po poznání mého těla a toho, co všechno by chtělo poznat a až kam chce zajít a co mne nutí dělat.

Jenže být si sám se sebou je jedna věc a pustit k sobě v těhle věcech nějakýho kluka, věc druhá. Nakonec to bylo poměrně jednoduchý a začátek tak nějak jak z růžového románku pro dívky z doby, no třeba tak mínus sto let, ale to je možná hloupost, žádný jsem nečetla, no prostě Márquezovy „Smutný coury“ jsou na čtení asi o něčem jiným.

Osud to tedy nakonec udělal takhle. V té době už jsem přestala jíst maso a do jídelny, když to bylo možný, chodila tak, aby tam bylo co nejmíň lidí, řešit pořád dokola otázky na tohle téma, bylo únavný, Beky sice neměl potřebu vegana ani vegetariána, ale poloprázdnou jídelnu vyhledával taky, takže by se dalo zpětně říct, že jsme se poznali přes jídlo, ano sedl si ke mně, ano bylo to z oka do oka a ano, to mé uvnitř začalo opouštět chutě květáku z talíře a poměrně rychle jsem se zkříženýma nohama myslela na svůj hřeben z koupelny v úměře k představám, co asi má on teď tam dole pod stolem. Naše obědy se opakovaly v takových polonáhodách podpořených trochou vlastního úsilí, přece jenom to nutkání tam začínalo být a čas se krátil.

Střih..

Školník měl na konci jedné přízemní chodby takovou „kočárkárnu“, stará kola, něco jako malý traktor na odklízení sněhu, vyřazený žíněnky, lavice, občas ji zapomenul zamknout.

„Mohl bych si sáhnout?” věta, která mě nazaskočila a kterou Honza řekl asi půl minuty předtím u šaten, než jsme oba došli sem a stáli za zavřenýma dveřma proti sobě, ..ticho, jen vzdálený šum rozehřáté školy, klid toho prostoru a jistota, že sem nikdo nepřijde a když, budou slyšet jeho kroky dlouhou chodbou hodně dopředu. Stála jsem jak mramorová socha, čekala, pomalu mě opustil ten divní pocit při pohledu do jeho očí a přelil se do drodného brnění konečků prstů. Okraj sukně mě lechtal po lýtkách, jak ho zvedal od země, aby mu udělal místo, přistávací plochu pro jeho ruku, poslušně jsem si její okraj nechala zasunout do podpaží, svěšené ruce se mi dlaněma dotýkaly mých nahých stehen, pod pupíkem začala cítit teplo vyzařované jeho dlaní, pak dotek kůže a na okraji kalhotek vnímala zvýšený tlak, jak pod něj zasunul několik prstů, a on se stáhl. Měla jsem pocit, že se utopím a to nejenom tam, dole, ale v těch všech vyplavených hormonech, které mi šplouchaly v mozku. Čas na chvíli někam odešel a těch pár centimetrů, které bylo potřeba k přesunutí místa toho pocitu doteku, přes pahorek pubickej až k místu, kde by se snad už mohla klidně vytvořit kapka, netrval, jen existoval, skoro jsem ho měla… ten závěrečný pocit, jak jeden prst proklouzl mělce tam a zase ven, byl už jenom takové zazvonění při mši.

Střih..

Správně, zase banálně, zvonění nepocházelo z mysli, ale nenápadně v dlouhé chodbě svou ozvěnou nabádalo k nedobrovolnému ukončení všeho. V drobném poklusu a bez oběda jsme si řekli něco jako čau, možná ahoj, už si nepamatuju přesně, je v tom jistý rozdíl, a od konce školy dodnes jsme se už takhle ani jinak nepotkali.

Střih..

Ve středu dopoledne mi do školy volal táta, měla jsem před zkouškou a chuť mu to nebrat. Občas utekl z práce, občas kvůli tomu, aby podél Malše odjel z města někam ven na kole, a tak jako párkrát v minulosti, tak i teď sice nespadl, ale jeho koleno se ocitlo v dlaze. „Jano?, můžu tě o něco poprosit?, hele já mám v čudu zase koleno, ale teď pravý a nemůžu řídit, platí ještě že v sobotu přijedeš?“, ano, to jsem měla v plánu, do Budějek za maminkou mou přijet, „jo jasně, mám to v plánu“, „a máš i plán, co budeš doma dělat?“, neměla jsem, „tati, víš že už to doma, mám jinde, jsem už v Brně sedm let, rozumíš tomu?“, některá témata jsme mleli pořád dokola, „tati já už musím, zavolám po zkoušce, jo?“
Střih..
Ukázalo se, že táta měl mít někde za Žďárem sraz se spolužákama z prumky, proto ten zájem o mé plány, ale když jsem mu odpoledne volala, po ničem krom mého záskoku u volantu jeho auta se nepídil, že by padla otázka, „máš to, udělala jsi tu zkoušku?“, ne, to ne, ale mám a ještě jsem to dostala, je mi sice blbě, jako vždy, ale zase pár upadlých kamenů, co vytvořili ten klid na duši, to víc jak vyvažuje, to je paráda. Kývla jsem mu na tu řidičskou pomoc i s tím, že mamku uvidím jen chvíli v sobotu a o chlup delší v neděli, busem do Brna jedu až v neděli večer.

Střih..

Už trčím za volantem, táta vedle právě dosedl, u nás je to naopak, všechno mu trvá o třetinu víc než mámě, vypravit se s ním někam je náročný na čas, doporučení a řešení je jediné, neplánovat. „Jano, ještě drobná změna, svezeme ještě Rudu a jeho syna, on zařizoval ten pobyt, něco tam dělá, tak máme protekci jak za komančů, to není moc vtipný viď“, „tati, naložím, koho řekneš, jen už bože jedeme, zavři už ty dveře a kam mám jet, kde bydlí?“, „bydlí na Čtveráku, ale počkají před Kauflandem, jeď!“. O Rudovi jsem občas zaslechla, když vyráželi s tátou na kolo, nikdy jsem ho předtím neviděla, netuším, co dělá. Ruda byl trochu podivín, zachovalej, nenapadlo by mne, že takhle může vypadat chlap po šedesátce, jeho syn sedí za mnou a v zrcátku mu občas zahlídnu část hlavy a hlavně oči. Jedem, směr Medlov, nějaký hotel, rybník. Ukázalo se, že není pravda že Břéťa, nikoho jinýho s tímhle jménem neznám a nikdy jsem nikoho nepotkala, Břetislav, vyslovuju to raději, tak že dělá něco na tom hotelu, tam mají jen zajištěné ubytování od ČVUT, dělá něco, co mi mozek moc nebere, kus od Medlova a co jsem pochopila až později.

Střih..

Cesta docela utekla a byla v mém mlčení, chlapi měli dost témat, ke kterým jsem neměla žádnou potřebu se vyjadřovat, Břetislav vlastně také moc nemluvil, ale když už tím svým posazeným hlubším hlasem typu „Moravec“ něco pustil ven, tak mi způsoboval téměř akustické orgie, navíc každou chvíli z něj padaly zajímavé věty.

Medlov, retro místo jak vystřižené z budovatelského filmu, hned jak jsme vkročili dovnitř, ostatní zamířili k recepci, Břetislav znal recepční a řešili občanky a, někde cinkl upadlý nůž, vidlička, hlas, kroky, pomalu jsem se propadala doblba, stála, koukala před sebe. Bylo to, jak kdyby mne někdo nenápadně vzal za ruku a přetáhl do jiného života..

Střih..

Ruda s tátou odešli někam na opačnou stranu hotelu za ostatními, s Břetislavem jsme šli ven, nějak automaticky, cestou jsem zahlédla i Bekyho mámu, která byla taky tátova spolužačka, byla šik, kdoví jestli s ní táta něco neměl, zeptám se schválně.

Došli jsem k vodě, v červnu je dlouho světlo, „máš rád tyhle dlouhé dny, je to až divný, že je tolik hodin a pořád světlo“, chvíli nic neříkal, známka toho, že až to udělá, bude v tom nějaká přidaná informace, už sem si toho všimla v autě, jo a taky mi voněl, a nebylo to jenom tím stopově použitým Fahrenheitem, ale třeba jen šetřil, myslím, že je dost drahej. „víš že je dneska slunovrat?“ díval se mi u toho do očí a hned pokračoval, „slunce se vrací“, člověk někdy myslí, že ví, ale když to má podpořit adekvátní komunikací na dané téma, zjistí, že se mu nedostává slov, bylo to okaté, slunovrat vnímám něco jako ezo pojem a mám to spojené s létem. Byl vnímavej a pochopil to, začal mi vysvětlovat, o co vlastě jde, pak se zarazil a úplně odbočil, „nezkusíme vlézt do vody, už to plánuju asi týden, neumrzneš, nestydíš se?“, říkal to všechno tak divně příjemně, přirozeně, ani mě nenapadlo, že bych řekla ne.

Šli jsme kousek dál k místu, kde byla taková trochu pláž, nikde ani noha, byl bez oblečení tak rychle, že mi oči nestačily přejet to panorama s ním v pozadí a byl ve vodě. Už jen v kalhotkách a triku hrdinsky vykročím za konec písku, ta voda byla prostě tak studená, že jsem jako panelákovým teplem hýčkaná holka z města byla schopná jít jen kousek nad kolena. Nicméně kalhotky to trochu odnesly, vrátila jsem se a s husí kůží všude, klepajíc se, trochu poodešla stranou, stáhla je dolů, natáhla si sekáčový batikovaný kalhoty, je strčila do kapsy a čakala, až Břetislav ukončí svou otužileckou exhibici. Šli jsme potom k baru na zahřívacího panáka, „dáš si ještě jednoho“, „ne, díky, já vlastně skoro nepiju, tohle jsem neměla asi sto let“, „jezdíš na kole“, trochu feministicky jsem zvedla obočí, „pojď, když jsi tak zmrzlá, mám návrh“, netušila jsem, co se mu honí hlavou.

Střih..

Někam odešel a během chvíle stál u vchodu a v každé ruce držel za řídítka jedno kolo. Jeli jsme do mírného kopce, lesem, kousek po silnici, odbočili do pole. Ve chvíli, kdy jsem už začala trochu váhat, kam to vlastně jedeme a o tom, zda to byl opravdu dobrý nápad, zastavil. Vlevo byly jen nějaké boudy za plotem, „všimla sis toho?“, nechápala jsem, ukázal na stožár a rukou vodorovně lítal zprava doleva, asi pětkrát, pořád jsem nechápala, „nikam nevedou“, „kdo, co?“, „ty dráty..“, jako člověk, co studuje a snaží se pochopit struktury jazyka, jsem fakt nebyla technickej typ. V ubývajícím světle mi to došlo, vlastně to bylo až vtipný, byli jsem uprostřed polí, na kterých stály tři vysoké stožáry s drátama, jen vlastně vedly odnikud nikam, „nechápu?“, Břetislav se odmlčel, aha, bude výklad, námrazová stanice, část jeho projektu a místo, kde instaluje nějaký přístroj, výklad ukončil slovem pojď. Už zase..

Střih..

Vzal mě za ruku, odemkl branku, zamkl za náma, vedl mě k tomu železnému monstru, mělo to výtah, s viditelnou obavou o bezpečné přežití tohohle výletu jsem se k němu přimáčkla do plechové kabiny. Jízda trvala docela dlouho, stála jsem před ním, vnímala, jak se nám nohy propletly, a nebylo to pro vlastní stabilitu v tom zvedacím boxu. Cuklo to, otevřel dveře a dovnitř se nahrnul už skoro létem ovonělý vzduch. Závratí sice netrpím, ale než jsem našla odvahu a stoupla si vedle něj k zábradlí ochozu, trvalo aspoň minutu, byla na něm vidět jistá hrdost, že dělá právě takovou práci a teď je tady a mohl mi o všem povídat, chodili jsme dokola a v zastávkách jsem čekala na ten správný směr drobného vánku a mohla tak čichat, cítit tu směs parfému a jeho těla. Prodlužovala jsem tyhle chvíle otázkama, rukou v kapse svírala ty promočené kalhotky a ten čas nahoře vědomě utnula výzvou, „pojedeme dolu?“, neumím odhadnout, jak dlouho jsme tam vlastně byli. Neřekl ani slovo, v kabince výtahu proběhlo všechno stejně jak směrem vzhůru, jen kovové vrzání, propletené nohy, pohledy. Zase cuknutí, zhoupnutí v kolenou, jen jsem se neměli k tomu otevřít dveře a opustit tenhle zmáčknutý prostor.

„můžu si sáhnout?“, ticho…„a já?“, batika mi sjela někam ke kotníkům, rozkročila jsem se, co šířka podlahy dovolila, a hlavou mi blesklo Beky!

Bylo to úplně stejné a zatím v mém životě teprve podruhé, neumím ten pocit popsat. Od základní školy už uběhlo dost času, zažila jsem toho poměrně hodně a myslím, že v mnoha ohledech předběhla své bývalé spolužačky. Jen, prostě tohle bylo něco jiného, nechtěla jsem nařezat, nechtěla jsem se nechat stáhnout provazy do oddaného klubka, čekala jsem na jediné, až jeho prst tím mokrem proklouzne dovnitř. Situace ale byla přece jenom v něčem jiná, já už potom také neudržela své chtění a rukou mu přejížděla po naběhlým penisu. Celé to pokračovalo v jedné z těch budov za stožárem a přesto, že ty dráty nad námi nikam nevedly, slyšela jsem všude kolem takové to vrnění…., podrobnosti nejsou podstatné. Večer jsme strávili spolu s Břetislavem zase u baru a jak lidé znající se roky otevřeně mluvili o všem, věděla jsem, že nesmím překročit, přijmout, jeden druh emocí, které mi způsoboval, potom by všechno nabralo úplně jiný směr..

Střih..

Břetislav měl na hotelu vzkaz od kolegy s žádostí o prohození dohledu na stožárech, takže nezůstával, vracel se do Budějic a s tátou jsme se domluvili, že bude řídit on. V neděli dopoledne ještě v drobném delíriu odvezl kulhajícího tátu s Rudou zpět. Rozhodla jsem se zůstat do pondělí. Rozloučení s Břetislavem bylo rozpačité, aniž by to jeden z nás dvou vyslovil nahlas, věděli jsme, že tohle byla událost s jasným začátkem a koncem. Odjeli, zavolala jsem mamce, „mami promiň já tady zůstávám, ale, ano, budeš příští víkend doma nebo někam jedeš s Václavem?, jo, budu se těšit, přijedu, chceš přivíst ten slovník? no dobře a kterej teda, jo tak jo, papa“. Budu spát v pokoji, co platí Břetislavovi škola, a do Brna se vrátím zítra. Sedím na baru, piju na mě už zarážející druhou tulačku, jak Tulamorce Břetislav říká, mám přehozenou nohu přes nohu a navzdory slunovratu se začíná stmívat, mám tu nezdravou sedící polohu, koukám do blba a někam za okna.. hlavou mi pořád dokola zní ta vyplavená otázka „můžu si sáhnout“, škubnu tělem, tulačku rozleju po kachličkách baru, stehna se mimoděk zatnou, povolí a to jiné, v čem jsem tady tu celou dobu byla, se pomalu ztrácí, „Petře?, jo přijedu až zítra, chtělo se mi tady ještě zůstat, takovej retro skanzen to je, jo, já ti to potom řeknu, zaplatil jsi Kosovi ten nájem, nebo mu to mám zítra dát?, jo tak zítra“…
-EE-