Na vrchol – hříšná cesta se stopařem 2

Už po ránu u BondenSee jsem věděla, že následující dny budou stát za to. Všechny předsudky společně s černým svědomím jsem se rozhodla prostě hodit za hlavu. Oba jsme věděli, že za pár dní se vydáme opět každý svou cestou za svými drahými polovičkami. S mým stopařem jsme strávili pěkných pár dní na konferenci mimoňů. Hotelový pokoj měl o dvě patra níž a defacto se tam nevyskytoval. Chvíle volna jsme trávili povídáním, popíjením, výlety a pak užíváním si zaslouženého wellness.
„Zítra po konferenci odjíždíš? “ ptám se trochu smutně, když vylézáme z ranní sprchy. „Nemusím. Do nové práce nastupuji až v září. Můžu zůstat a dělat Ti parťáka na horách. Prozradíš už konečně, kam se chystáš?“ „Od mala mě fascinuje Matterhorn“ říkám a čekám, že dostanu studenou sprchu výsměchu nebo mraky nevyžádaných rad o tom, že je to nebezpečné a nejspíš na to ani nemám. Místo toho si mě svým přemýšlivým pohledem sjel od hlavy až k patě, pak chvíli beze slov zkoumal něco v mobilu a nakonec se zahleděl z okna směrem na Alpy. „Je dobrá doba, ale na západní cestu bude moc velký vítr. Už jsem tam byl a ani na dobrého počasí to není žádný med. Na východní cestě musíme počítat s mnoha lidmi. “ nevěřícně na něj civím, jak tu plánuje moji cestu a pak jen dodá „To dáme“ a otočí se ke mně s tím svým odzbrojujícím úsměvem. „Umíš se do hor sbalit?“ šibalsky na mne mrkne a já na něj za tu drzost zaútočím polštářem. Chvíli mne nechává vyhrávat. Chtěla bych ho přeprat, ale ani moje nemalá síla na tu jeho prostě nestačí. A tak mne nechá pár vteřin pindat něco o tom, jak jsem ho dostala na lopatky a pak mne šmahem překulí na záda a vychutnává si své vítězství hlasitým řevem a bušením v hruď jako King Kong. Chvíli se pod ním zmítám ve své zpupnosti, ale je to marné. Víme to oba. Jeho pohled se změní. Už si nehraje. Dívá se něžně a toužebně. Snad trochu smutně. Políbí mne, a přitom pořád pevně drží moje ruce zabořené do matrace. Kousne do ouška jen zavrním. Jazykem kopíruje krční tepnu. Pár polibků na klíční kost, ach to je to tajemné místečko, na které leckterý dobyvatel ani za pár let drancování mého těla nepřišel. Jemňoučko ohryže bradavky. Už se vůbec nebráním. Pouští mne ze svého sevření a svojí volnou rukou zkoumá míru vzrušení mé svatyně. „Zbožňuju, jak jsi pokaždé hned mokrá“ zamumlá s hlavou mezi mými kůzlaty. Pak mi rukou nadzvedne boky a podloží polštářem. Nenechavý prst přejíždí od klitu přes mokré údolí a hráz až k análku. Obkřouží jej a opatrně zasune. “Ano, prosím ještě“ vypadne ze mne a on pokračuje zatímco jeho jazyk si pohrává s naběhlou fazolkou mého štěstí. Bezbranně ležím, přivírám oči a výskám jej ve vlasech. Dech se zrychluje až přechází v hlasitější vzdechy. Nemůžu si pomoct, jeho jazyk je tak obratný. „Nechci se ještě udělat“ zakňučím a on se lehoučce pousměje, ale pokračuje dál. „Ty prevíte!“ vykřiknu a div že jej neskalpuji. Moje šťávy mu stékají po obličeji a já jej pevně obejmu všemi svými chapadly. „Chci tě“ vypadne ze mne, zatímco se snažím popadout dech. „Tobě to nestačilo holčičko? “ zeptá se s jiskrami v očích, ale spěšně směřuje svůj ocas prvotřídního hřebce do kundičky, která ho pevně stiskne v doznívající křeči dnešního prvního vrcholu. „Myslíš tahle předehra?“ drze na něj mrknu. „Tak předehra? Jen si to přiznej seš nenasytná coura.“ Jak já zbožňuji, když mi tak říká. Potřebuji zmrdat a on to pro mne rád udělá. Sotva dýchám, když na mne doléhá s mýma nohama na jeho mužných ramenou. S takhle přizvednutým zadečkem ho cítím snad až někde v hrudi. Tvrdé, zrychlující přírazy. Mručení a urputný výraz ve tváři znamenají jediné. Uvolní mě z podivně zhroucené pozice svíčky, chytí si ocas a rychlým přetažením dokončí ranní jógové cvičení. Sedí u mne s blaženým výrazem. „Takže můžu zas do sprchy“ hodnotím cákance na svém břiše a prsou. „Si drzá a to se mi líbí“ usměje se a s pohledem na hodinky vybízí k rychlému odchodu do konferenčního sálu.
Druhý den jsme si oba sbalili svých pět švestek a odjeli do Zermattu. Cestou z Cernu jsme mu dokoupili nějaké vybavení, přeci jen s tímto cílem, když si mě stopnul prostě nepočítal. Pár aklimatizačních výletů a pak přišel den D, kdy mě polibkem probudil na chatě Hörnlihütte. Obdivně jsem na něj hleděla a věděla, že je tenhle chlap je můj dar od Boha. Skvělej sex je bonus. Avšak potkat jsem ho měla ve správný čas na správném místě, aby mi dnes dělal průvodce k mému snu. Půl čtvrté ráno a vaří mi kafe na probuzení a čaj do termosky. „Předpověď je taková nejednoznačná. Nerozmyslela sis to? V noci nahoře připadlo pár centimetrů, sníh bude s jistotou i nad Solvay“ „Teď nebo nikdy. Aspoň nebude tolik lidí a v případě krizovky mne snad můj horal rozehřeje“ snažím se trochu vtipkovat, ale nervozita mi svírá krk. Kontroluji svůj 40l batoh a upíjím kafe. Nechybí mačky, cepín, lano, 5 expresek, bivakovací pytel, helma, čelovka, samozřejmě jídlo a lahev s pitím…. Vyrážíme. Začátek je pro mne náročný na orientaci. Přestože jsme si to prošli včera za světla, tak po tmě hledat nejednoznačnou cestu kamením je prostě vyšší dívčí. Pár dalších nadšenců s průvodci i bez stoupá po severovýchodním hřebeni jak světlušky až k soše Madony. První fixní lano. Každý svým tempem přetraverzuje dva žlaby, a pak se opět na chvíli vracíme na hřeben. Východ slunce je romantika sama o sobě, ale na úpatí Matterhornu, prostě…. Ach! Wow! či Ty kokso!…. Na moment mne mlčky obejme a spolu nasáváme tu krásu, než se vydáme dál východní stěnou vlevo od hřebene. Za dvě a půl hodiny bivak Solvay. 4 tisíce metrů nad mořem. Nad ním skutečně sníh a led. Energie je stále dost, svačina, čaj a pokračujeme v linii hřebene. Na nejtěžších místech jsou opět lana. Poslední nás vyvede na sněhové pole se sklonem asi 45°. Mačky se hodí, když se blížíme ve sněhu na ten nádherný zahnutý vrchol Alp. Už jen pár metrů kolem sošky sv. Bernarda na vrchol. Zdolali jsme pekelných 1218 výškových metrů a je to nádhera. Jsem naprosto šťastná, endorfiny se mnou cloumají. Mám radost jak malá holka. Tohle je jeden z okamžiků, na který se nezapomíná. Zkrátka kvalitní výšlap je lepší než špatnej sex. Ale užít si výšlap a těšit se ještě na skvělej sex…. Mám prostě šťastnej den! Čas je dobrý. Uděláme i pár snímků, ale musíme spěšně na cestu dolů. Vítr sílí .
Sestup stejnou trasou je pochopitelně na čas delší. Únava je už znát. Chvílemi povídáme, ale spíše se každý soustředí na cestu. Dole už pozornost polevuje, mám tendenci doslova sbíhat. „Neblbni, ty kameny se drolí. Si už unavená. Spadneš ani nebudeš vědět jak. A jestli se ti něco…. “ „Co by se mi asi tak stalo?“ otočím se k němu a tu chvíli mi podjede noha a kloužu se šutrovím jak na vlně. Na poslední chvíli před malým převisem mne zachytí jeho pevná ruka. Před očima mi proběhl snad celý život a strachy mi buší srdce až v krku. Na pár vteřin se mi uleví, než zahlédnu blesky v jeho šedomodrých očích: „Zasloužíš na prdel! Tohle vůbec nemuselo dopadnout dobře. Zbláznila ses?! Jako bych Tě nevaroval. Jestli se chceš zabít, stačí říct, ale já u toho být nemusím!“ řval na mne, že si o tom povídali medvědi snad i v Tatrách. Ujistí se, že jsem stabilní a naštvaně odchází. Připadám si, jak malá holka, co zůstala prvně po škole. Prvně jej vidím takhle zuřit. Má samozřejmě pravdu, ale takhle dořvat mne nemusel. Jdu tak 30 metrů na ním a je mi ouvej.
Do hodiny jsme opět na pokoji na chatě. Beze slov se svléká a míří do sprchy. Jdu do místní restaurace pro nějaké jídlo a pivo. Omluvím se mu, snad se zas rozmluví. Vrátím se na pokoj a on je pořád ve sprše. Vkradu se za ním. „Ještě se zlobíš?“ „Ano“ řekne o poznání měkčím hlasem. „Mrzí mě to. Můžu to nějak napravit? Je mi jasný, že ses musel taky vyděsit.“ Chvíli mlčí a jen se dívá, jak mi kapky stékají po tváři a mísí se s kapičkami slz. „Neplač děvče. Bál jsem se. Ale víc mě děsí, jak o tebe nechci přijít.“ „Nepřišel si. Jsem stále mezi živými“ usměju se konečně a nechám si mydlit záda. „Tak jsem to nemyslel….“ Na to nemám co říct, chápu, cítím to stejně. Zítra večer ho vysypu v Čechách a už se neuvidíme. Spláchne ze sebe zbytky mýdla a nechává mne tam samotnou na pospas vlastním myšlenkám.
Zabalená do ručníku vcházím do pokoje. On tam stojí, zas ty jeho blesky v očích, v ruce kožený pásek ze svých džín. Na můj nechápavý výraz s přísným pohledem odvětí: „Řekl jsem že zasloužíš na prdel a stojím si za tím“ Polknu na prázdno a krve by se ve mne nedořezal. Polilo mne horko strachu a vzrušení. Přesto nebo možná proto moji kůži pokryla husina a bradavky se ztopořili. Pohladil mne tím páskem po prsu a strhnul ručník z beder. Když viděl, co se mnou tahle hra dělá, povalil mne na postel. „Otoč se a vyšpul zadeček“. Poslušně se otáčím. Strašně mě to rajcuje. Ten nekonečný okamžik, kdy očekávám první švihnutí a ono stále ještě nepřichází. Jen pomalé pohlazení kůže o kůži. Zarývám drápky do polštáře: „Tak už mě ztrestej, ať to máme za sebou“ pronesu hrdě, ale je ve mne jen malá dušička. „Já určím kdy a jak!“ a už mám první šrám na zadku. Vyjeknu a dostanu další. Zakousnu se do polštáře a oddávám se té směsici bolesti, slasti a chtíče. Po pěti ranách protáhne ruku mezi stehny a hrubě projede mezi pysky. Prsty obalí v důkazu mé zvrácené touhy a nechá mne je olíznout. Pak pokračuje v trestu dokud nemám obě půlky náležitě červené. Hlasitě oddechuji „Už si skončil? “ ptám se drze. Otočí mne a přetáhne o poznání jemněji přes prsa a ještě přes kundičku. Vykřiknu spíš strachem než bolestí. „Až teď čubičko!“ a zahazuje pásek vedle postele. Musí ho to pekelně dráždit, protože jeho stožár se přede mnou tyčí, jen vyvěsit vlajku. Animálně se na mne vrhne a bere si, co mu dnes po právu náleží. Žádná něha, jen divoký sex. Dává si načas, jeho výdrž je dnes podpořena náročným fyzickým výkonem. S přicházející vlnou svého orgasmu zarývám pevně drápky do jeho ramen „Ještě ne! Dnes se nesmíš udělat první!“ malinko změní polohu, aby si uvolnil ruku a chytí mne pod krkem. „Vydrž čubičko“ chrčí nade mnou a já mám pocit, že ve vteřině ztratím vědomí. Chvěje se mi celé tělo, vlna orgasmu už nastoupila a otřásá mnou jak zemětřesení. Ta chvíle nekončí, stahy vagíny a vyšponované tělo. A pak jak hadrová panenka padám do matrace, stisk na krku povolil a na moje třesoucí se tělo dopadají cákance jeho orgasmu. Svalil se ke mne, objal a ani nevím jak, přikryl peřinou. Nádherná chvíle, s nádherným chlapem v objetí až do rána.
Brzy ráno jsme sedli do auta směr domov. 12 hodin jízdy téměř bez přestávek a téměř beze slov. Nebylo třeba. Oba jsme měli za sebou 10 vyjímečných dní. Oba jsme věděli, že tím to končí.
Doma jsem vymazala jeho číslo, konverzaci, nechala si jen pár fotek. S vděčností i lítostí jsem ho pustila že svého života tak rychle, jak do něj vpadl. Byla jsem šťastná, že jsem doma a za pár dní se už plně zabrala do rutinních záležitostí.
Jako každý rok během září děláme pro přátele grilování na počest ukončení letní sezóny. Můj drahý pozval jako každý rok pár kolegů z práce. První hosté přijeli, šla jsem pro pár piv a otevřít si lahev vína. Poslední, co jsem si přivezla ze Švýcarska, ať ukončím i já pomyslně svou sezonu nevěrnice. „Miláčku tohle je můj nový kolega, nastoupil k nám teď v září a taky je fanda do fyziky. Byl na konferenci v Cernu. Nepotkali jste se tam?“ Otáčím se a zakuckám se douškem vína, co mám v puse. Oči jsem vytřeštila na svého stopaře, který se tu zjevně už pár minut velmi dobře baví. Vezme mne za ruku, políbí ji jako tenkrát na benzínce a pohlédne mi do očí. „Nepotkali, tuhle krásku bych si pamatoval“ a mrkne na mne. Spěšně se omluvím a jdu si nervózně převléct pocintané šaty. Jsem ve spodním prádle v ložnici když mi pípne zpráva :“ Jsem gentleman, ale mám to u tebe schovaný :*“