Antikrist

Jsem křtěný jako Tomáš. Nevěřící Tomáš, jeden z dvanácti apoštolů. Nevěřím v křesťanství jako v instituci. To však neznamená, že nevěřím vůbec v nic. Nebo, že opovrhuji vším, co nabízí. Benediktinský klášter v Rajhradě je místo, které mě provází již od malého kluka. Několikrát jsem se propadl stropem přilehlých budov. S kamarády jsem kradl pohlednice, ale narozdíl od nich jsem nechodil do náboženství. Tehdy mi to připadalo jako tábor nucených prací. Nebýt mého křiku, při kterém mi málem vyskočilo hrdlo z krku, zemřel bych v útrobách kláštera společně s Číňanem a klukem, který brečel, když dostal ve škole dvojku. Teď do něj chodím z jiného důvodu.

Procházím příjezdovou cestou. Lemují ji stromy a sochy osob, které prožívají utrpení, nebo ho alespoň předstírají. Míjím místního faráře, který vyprovází autobus polských turistů.

“Dobrého dne, přeji”, pokynul jsem.
“Bůh s Vámi mladíku.”
“Jak říkáte, jak říkáte!” a pokračuji dál.

Vešel jsem a pocákal se svěcenou vodou. Abych působil věrohodně. Sedám si do třetí řady po levé straně. Vždy si tak sedám. Mám tak přehled o všem, protože jako pravák levou stranu moc nevnímám. Koukám po obrazech a sochách. Koukám na ta pokroucená těla, tváře v křečích z nesnesitelné bolesti. Místo, které vám má dopřát klid a víru ve vše dobré a čisté. Mně to naopak připadá jako dům zvráceného muže, který na oltáři dotváří své psychopatické umění k dokonalosti. A na jeho výsledky se pak koukáme po stěnách a se zatajeným dechem ho obdivujeme. Všudypřítomný chlad a kovová pachuť na patře to nijak nevyvrací.

Z myšlenek mě vytrhla dívka v šatech. Sedla si do třetí řady v pravém křídle. Jediné, co nás od sebe oddělovalo, byl středový koridor dlážděný mramorem vedoucí až k oltáři. Po pár minutách na mě promluvila.

“Pane, chodíte se sem kát před bohem?”
“Spíš mu chodím promlouvat do duše.”
“Promlouvat bohu do duše? To jde? Berete to z opačné strany než většina lidí.”
“Ano, aby se na to už vykašlal. A také mu přednáším z Antikrista.”



Zvedla se a přistoupila ke mně.
“Mohu?”
Posunul jsem se, aby si mohla přisednout.
“Přečtete mi něco?”

Levou ruku mi dala podél ramen, trupem se natočila ke mně a levou pokrčenou nohu celou položila na lavici. Sukně se jí vyhrnula. Periferně jsem si všiml, že nemá podprsenku. Chlad tlustých zdí dělal svoji práci na výbornou. A že se snažil! Beze slov jsem otevřel knihu a začal číst. O nízkých pudech, o zvířatech v nás, o slasti, které nelze odolat. Celou dobu ze mě nespustila oči. Probodávala mě! Pak se naklonila k mému uchu.
“Pokračujte!”, zašeptala.
Pokračoval jsem. Mezitím mi sjela její ruka do klína. Rozepla knoflík a zip u mých kalhot a vytáhla mi ptáka ven. Začala mi ho honit a já se snažil číst dál. Ztěžka, ale snažil. Za pár minut se mi z úst vydral vzdech. Vzepjal jsem se na špičkách, lopatky opřel o hranu lavice a propnul celé tělo. Moje tvář teď vypadala stejně jako na těch sochách. Poté jsem se svezl zpět na zadek. Z dálky to muselo vypadat jako exorcismus v praxi. Bez toho, aby mě musela pustit z ruky, si jedním tahem sundala kalhotky. Rozhodně to nedělala poprvé. Utřela do nich mě i svoji ruku. Položila je vedle sebe a zvedla se k odchodu.

“Počkejte, jak se jmenujete!”, zvolal jsem!
“Tanja.”
“Kdo jste? Proč sem chodíte?”
“Ukájím zde své nízké zvířecí pudy. Ohledávám mrtvá těla. A miluji keporkaky, jsou to čisté duše..”, pak se její hlas ztratil u východu z kláštera.

Až teď jsem si všiml, že na mě kouká starší paní s malou holčičkou. Asi babička s vnučkou. Zvedl jsem se a u vchodu vhodil do kasičky 10 korun. Teď už se jí vypáčit nesnažím.