Literární kavárna

Sedím v kavárně, sám, dívám se kolem nebo na ulici a vychutnávám místní silnou hořkou kávu. Dnes to mělo být jenom na skok, musím zase zpátky do života.
Pak ale vstoupíš a já nemohu odtrhnout oči.
Sedneš si k volnému stolku v rohu u okna, objednáš si kávu a sklenici vody. Na nikoho se nepodíváš, nikoho nečekáš.
Vytáhneš knihu a začteš se.
A můj plán rychle dopít můj kořký nápoj je tytam. Objednávám si sklenku červeného, život tam venku nechávám svému osudu a zůstávám uvnitř. Drobně se natočím, abych měl výhled z okna (stejného, u kterého sedíš, ale na náhody tady není nouze, za to prostě nemohu).
Vytáhnu knihu, kterou mám v tašce, pojednávající o rozpínavosti vesmíru a hledání mimozemského života a začtu se. Hlavně si tedy dám pozor, abych tu knihu neměl otočnou na opačnou stranu, to by asi moc vzdělaně nepůsobilo.
Nedoberu se ale ani k první exoplanetě, mlhovině nebo galaxii a už se dívám k oknu. Jakoby přes okno do vesmíru, ale spíš teda k tvému stolku. Spíš teda na tebe. Ale jenom trochu!
Těžko ale odtrhnout oči od těch rukou držících v jemných prstech šálek kávy, otáčejících stránky tvé knížky, občas si mimoděk upravujících účes.
Těžko je odtrhnout od očí, které pozorně a soustředěně letí po řádcích příběhu, který tě unáší někam za hranice reality.
Nelze je odtrhnout od rtů, které si mezi řádky dopřejí horký doušek kávy, rtů, usmívajících se na knižního hrdinu. Nelze než závidět šálku, že se jich může dotknout.
Těžko je odtrhnout od tvých nohou, ladně překřížených v úzké elegantní sukni, která je krásně lemuje, zvýrazňuje, nesměle vystavuje.
Nelze je ani odtrhnout od trika a svetříku, které schovávají srdce, které tluče pro knížky. Které schovávají návnady, které se ani spisovatelům na slovo vzatým nedaří popsat tak, jak mučivě lákavě působí ve skutečnosti.
Venku pokračuje život, v tvé knížce snad hrdina bojuje s draky, v té mé se jedna galaxie blíží k druhé a hrozí srážka vesmírných rozměrů.
Sklenka červeného je u konce, tvůj šálek kávy se taky stává minulostí.
Zavíráš knížku, dáváš ji do kabelky (díky za ten předklon), pozdravíš obsluhu - a snad se při odchodu zadíváš i mým směrem? a vycházíš na ulici.
Chvilku ještě sleduji tvé nohy na chodníku. Galaxie v mé knížce letí pryč. Zbývá jenom mlhovina. Zaplatím, vycházím ven, mrholí. Ale usmívám se, číst knihy má smysl.