Kavárna Fantasie

To město jsem neznal, ještě jsem neměl tu čest procházet se jeho uličkami. Bohužel ale ten den drobně mrholilo a vypadalo to na vytrvalý déšť, musel jsem tedy hledat místo, kam se schovat před nepřízní osudu.
Na rohu ulice naštěstí byla malá kavárna, přesně můj styl, vybrali bych si ji za jakéhokoliv počasí.
Sedl jsem si do rohu, jak to často dělávám a objednal si kávu a zákusek, místní specialitu.
Chvilku jsem se díval přes okno do kapek padající melancholie, chvilku si četl knížku o krásných náhodných setkáních, z nichž vznikla přátelství na celý život.
Pak mě ale vyrušilo otevření dveří kavárny. Nevstoupil ale další host, vstoupila královna. Vstoupila bohyně. Vstoupila dáma, která definitivně potvrdila fakt, že země je kulatá, protože všechno na světě se prostě musí točit kolem ní.
A přitom vypadala a působila tak nenápadně. Dlouhý kabát mokrý od deště. Vlasy jemně zvlněné kapkami, na tváři ještě rosa dne. V očích plachost a jiskra zároveň. Rty - nemohu zacházet do podrobností, protože ani v literární kavárně nemají tak širokou slovní zásobu.
Odložila si kabát a já už jsem byl ztracený. Mrholení přešlo v bouři, sto káv by mě tak nevzbudilo, žádný zákusek by mi tak neosladil den.
Sedla si k oknu, objednala a vyndala knížku.
Stejnou knížku, jako jsem četl já!
Asi jsem musel i vypadat nápadně, snad ne úplně trapně, že jsem od ní ne/nápadně nemohl odtrhnout zrak. Jemně se usmála, upila kávy a zahleděla do knížky.
Tohle já jsem nikdy neuměl, ale dnes jsem si řekl, že nic není náhoda a že tohle musí mít důvod. To mrholení, ta tichá ulička, ta kavárna jako z fantasie... Poprosil jsem obsluhu a objednal dámě jejich zákusek a na lístek napsal, že čte krásnou knížku, že ty příběhy o náhodných setkáních jsou tak oslovující...
Pohledem poděkovala za zákusek, kývla hlavou, že ano, knížka je milá.
Mě se ale v tu chvíli třásla kolena, srdce tlouklo o stosedm.
Už jsem se bál, jestli tahle náhoda neskončí mrholením, jestli v tom městě nezabloudím, neztratím své srdce, jestli už na věky věků nebudu bloumat ulicemi a hledat to náhodné setkání.
Z úvah mě vytrhla ona. Dopila kávu, schovala knížku a chystala se na odchod. Jenomže, déšť mezitím zesílil, mrholení přecházelo z jemné mlhy do větších kapek podzimu.
Vstal jsem, honem zaplatil, přistoupil k ní - jestli jste teď slyšeli zemětřesní, výbuch sopky, mořské tsunami, tak ano, nějak tak jsem se cítil - a nabídl svůj deštník. Řekl jsem, že netuším, kam má namířeno, že nevím, která kapitola té knihy ji nejvíc oslovuje, že nevím, proč dnes tak krásně prší, ale že prosím o svolení ji na chvilku cestou deštěm doprovázet.
Vyšli jsme ven, rozevřel jsem deštník a nabídl jí rameno. Zavěsila se do něj a vyšli jsme do ulic.
Pršelo, dlažba se leskla, prázdnou ulicí se bez cíle procházela dvojice postav, z nichž obě zapomněly na čas, nevnímaly déšť. Oba poznávali město, místo, cestu i cíl...