Sněhová bouře - díl pátý

Matilda se opatrně opláchla a natřela si aspoň paže, trup a nohy levandulovým olejem. Pomáhalo jí to ke klidnému spánku. Zadnici vynechala, olej nepříjemně štípal, když jí Frederik občas zrychtoval nad únosnou míru. Jakob už nejspíš nepřijde a je to tak dobře. Styděla se za svoje jelita i za všechno ostatní. Ujišťoval jí sice, že vše chápe, ale stejně jí bylo stydno. Z Frederika se jí zvedal žaludek a z jeho fyzických potřeb taky. Trpěla jeho hrubosti a chlípnost jen kvůli tatínkovi. Jeho zdravotní stav jim nedovoloval stěhování, ani mu neumožňoval péči o hostinec a přilehlé statky.

Už si ani nepamatovala, že kdysi býval jako Jakob.

Jakob. Sakra.
Jakob.

Vzpomínky se začaly řinout z její paměti, jakoby jeho příjezd prolomil nějakou hráz. Najednou si vybavovala doby, kdy jí pomáhal trhat levanduli a dělat snopky na sušení. Jak jí ukazoval, jak napnout tětivu luku nebo se bojovně šklebit. Pamatovala si taky, jak sedával s jejím otcem u stolu a pili víno a pak se smáli mužským záležitostem, které jí nikdy nechtěli prozradit. Jak jí poprvé vysadil na valáška a pak nasedl za ní a nechal ho uhánět pláněmi. Stejného valáška dneska uvazovala ve stáji a propašovala mu pár mrkví ze spíže.

To by Frederik soptil, pomyslela si a bezděčně si přejela po fialově pruhované zadnici. Vykasala si košili k pasu a prohlížela rozsah škod v kusu zrcadla, který tu zapomněla projíždějící šlechta. Ještě den dva a fialové pruhy začnout zelenat a blednout. Spustila košili zpět a ulehla na lože, kde její tělo obejmula péřová duchna. Aspoň kousek luxusu jí Frederik dopřál.

Kování dveří do pokoje tiše rozeznělo klepadlo na jejich vnější straně. Než stihla něco říct dveře se tiše pootevřely a do místnosti škvírou vklouzla ruka a mávala dvěma kelímky - “Smím dál?” Ptal se tiše mužný hlas.
Matilda přitáhla duchnu až pod bradu.
“Pojď Jakobe, ať nevětráš,” pronesla taky tiše, aby náhodou nevzbudila Frederika nebo hosty, spící o pár pokojů dál.

Vklouznul do místnosti a tiše zavřel dveře. Zahleděl se na ní a kdyby něco říkal, slova by se mu musela zadrhnout v krku. Zavrtaná pod masivní peřinou, v jejím okraji zaťaté jen drobné prstíky a koukal z ní jen nos a velké zelené oči. Ale zato polštář byl zahalen tmavou hřívou, jakoby roztáhla křídla a chystala se odletět do říše snů.

Posadil se na pelest postele a ta se pod jeho vahou naklonila k jeho straně.
“Snad by ses mne nebála, ve výčepu jsi mi málem ukopla hlavu.” Usmál se na ní a bezděčně si přejel rukou po čelisti. Duchna jí vyklouzla z prstů a sjela k jejím ramenům. Odhalila tak vykrojené plné rty a jemnou, štíhlou šíji. Musel si odkašlat.
“Neboj, neudělám nic co nechceš. Přišel jsem ti pomoct a ulevit.”
Chvilku nevěděl, jestli tímhle ujišťuje jí nebo sebe.

“Vidíš, dovezl jsem dvě masti z dalekých krajů. Nejsou možná vzácné, ale jsou funkční. Musím ti ale namazat ty podlitiny a na to mi je musíš ukázat. Stydět se nemusíš, kolikrát jsem tě koupal nebo viděl nahou.”
Taktně u toho vynechal, že naposledy jí bylo devět. A také to, že cca před hodinou postříkal své okolí do metru, při myšlenkách na vášnivé obcování se zelenookým andělem.
“Stáhni duchnu ať se nezamastí, a otoč se na břicho.”
Poslechla ho a stáhla duchnu až ke kolenům a rychle se otočila na břicho aby přes noční košili neviděl náhlým chladem a jeho hlasem postavené tmavé bradavky. Hlavu položila na polštář a odvrátila pohled směrem k oknu a hlavně od něj.

Její tělo pořád zakrývala lehká košile, která dávala jen tušit jeho obrysy. Pomalu urovnal duchnu kolem jejích nohou, aby jí nebyla zbytečná zima a aby si zvykla na jeho váhu vedle ní s pohyby jeho rukou kolem jejího těla.
“Tak můžu??” Zeptal se naposledy klidným hlasem a vzal za okraj košile.
Jen bez hlesnutí přikývla.

Pomalu kasal košili výš po jejích stehnech a odhaloval centimetr po centimetru kousky její kůže. Když záhyby košile narazily na spodní oblouk její prdelky, zachvěla se. Vytáhl bez váhání košili až ke křížům jejích útlých zad. Při pohledu na ní se mu zatočila hlava.
Ležela v poduškách s odhaleným zadkem, který vystavovala jeho pohledu, ruce zabořené pod peřinou a tváří zahalenou prameny temných vlasů.

Několikrát si promnul dlaně o sebe, aby jednak protáhl prsty a jednak zahřál ruce. Pak nabral na špičky prstů z jednoho kelímku a jal se mast vpracovávat do prvního rudofialového pruhu, přes Tildino pozadí.
Pracoval tiše, dívka při jeho péči občas zasykla bolestí. To k tomu ale patřilo. Nechápal jaký barbar může takovéhle nádherné tvary a tak jemnou kůži takhle zhyzdit. “Ne barbar, zlotřilec a ubožák” opravil se rychle v duchu.

Barbar by tuhle dokonale alabastrovou zadničku označil milostným kousancem. Nikoliv potupným výpraskem.

Jemně přejížděl teplými prsty po Matildyních nádherných oblinách. Soustředěn na léčení, nezaznamenal skoro, že pod látkou se mu začalo opět plašit jeho bujné mužství. Pro Bohy nejvzácnější, má tu neustálé stání, skoro jak za dob mladistvého skotačení.

Matilda se snažila myslet na cokoliv jiného, než bylo horko, které jí z doteků jeho prstů na její zadnici stoupalo podél páteře až do hlavy a ta se jí lehce motala. Současně jí prostupoval žár a chvění přes prdelku, pánví až do jejího ženského středu. Zase cítila to neznámé vlhko mezi nohama. Kdoví co za čertovinu je v té masti, letělo jí hlavou.

Jakob se vší silou snažil udržet myšlenky v léčitelské a pečovatelské rovině, ale jeho vnitřní démon už ho pohltil. Hltal pohledem ty dokonalé půlky a drobné důlky nad nimi. Chtěl zabít Frederika za každý pruh na její prdelce zvlášť. A pokaždé jinou smrtí.

Místo toho se klouzáním prstů po stopách neakceptovatelného chování hostinského snažil jeho následky smazat. Sklouznul dlaněmi i na stehna a jemně se jimi zezadu probíral.

Když pod tlakem jeho masáže malinko uvolnila nohy od sebe tak tiše zasténal frustrací. Měl náhle výhled na to, o čem při předchozí onanii jen snil. Něžně ochmýřená kundička, která se lehounce křivila a natahovala podle toho jakým směrem natahoval stehení sval do strany. Jeho tvrdost byla absolutní. Měl pocit, že mu úd někdo vykoval z nejtvrdšího kovu a několikrát zakalil.

Opět o kousek víc roztáhla stehna. Ještě malinko a vrazím do ní zezadu svoje kopí, až zakvičí, sváděla ho jeho fantazie, když jeho chřípí zachytilo vůni její touhy a ženskosti. Růžové okvětní plátky jejího pohlaví se pomalinku rozevíraly a na okrajích závojíčků se v chloupcích leskly perličky vlhkosti. Nechtěl se jí dotknout, věděl že by jeho sebeovládání definitivně vzalo za své a přitom toužil tak strašně moc to sebeovládání zahodit a zobcovat s tou studánkou rozkoše, ze které surově nabíral Frederik.

Jemně hnětl polokoule jejího zadku a její sykání se postupně měnilo v tiché, roztoužené sténání. Když si to uvědomil, odtáhl od ní ruce jak z rožhavené plotny.
“To nemůžu! Je to Matilda!” Polohlasem umravňoval svoje chlípné myšlenky.
Asi ho zaslechla a otočila k němu hlavu.
“Jakobe? Mohu tě o něco poprosit?”
Jen přikývl, i když se děsil, že cokoliv po něm bude tenhle anděl s rozpálenými tvářemi chtít, skončí to hlubokými průniky jeho kopí na dno Matildina lůna a pleskanci jeho mužského měšce do jejího rozmáčeného klína.

“Já…” hlas se jí zadrhl v hrdle.
“Já..”začala znova
“Mám nepohodlí…víš tam… “
“Kde?” Hlesl bezradně Jakob. Tohle bude jeho konec. Jakoby slyšel chrastění řetězů pekelných.
“Nevím, cítím to když si sedám…”
Prudce se od něj odvrátila a zabořila hlavu do polštáře.

Na čele mu vystoupil pot a málem si rozdrtil stoličky jak pevně svíral čelisti, když jí roztáhl nohy dál od sebe a prsty přejel po puklině jejího klína. Viděl jak jí na lesklém zadečku od masti vyskočila husí kůže. Jemný pohyb opakoval ještě jednou a mezi okvětními lístky její dívčí štěrbinky už prsty sklouzly vlhkostí až k hrázi.

Husí kůže ji vyskočila od zadku až k lopatkám.
“Tam!” Zašeptala.
Strnul v půli pohybu. Jemně rozevřel půlky od sebe a viděl její podrážděnou hráz a také zčervenalé okolí zadní branky.
“Tili….” Vydechl hořce a znovu sáhl do kelímku s hojivou mastí aby jí jemně vetřel mezi půlky. “On tě…. On ti przní i zadek??” Ptal se Jakob šokovaně.

Mlčela. I Jakob mlčel. Otočila k němu hlavu a upřela pohled do mužné tváře, osvícené posledním třepotavým plamenem svíčky. Po tváři mu kanula jediná slza. Natáhla se po něm a stáhla ho k sobě do lože. Ležel bez hnutí a ona se ponořila do jeho náruče.
“Už ho nikdy nenechám, aby ti ublížil..” šeptal Jakob do jejích vlasů.
Jemně jí hladil po ramenou a rukama sjížděl k jejím bokům. Obemkla nohama jeho pas a on cítil jak se jeho zduřelý žalud tře přes látku její košile o horkou štěrbinu. Instinktivně se proti němu zhoupla a horce a zrychleně dýchala do jeho kůže pod krkem.

Tolik si jí potřeboval natáhnout na svůj úd jako kožešinovou rukavičku. Toužil cítit vlhkost a horkost v kontrastu s lechtáním chloupků na okrajích její studánky chtíče. Znova se proti ní vzepnul a žaludem promáčkl plátno košile ještě víc do její vlhkosti.

“Jakobe?”
Tázavý hlas Matildy ho vytrhl z jeho rozjímání o tom zda to poničené kvítí dolomit, naplnit a vykropit svojí zoufalou touhou anebo se zachovat jako pravý muž a odejít.
“Copak Tili?” Pohladil jí po zádech. “Co tě trápí?”
“To mokro. Nemůžu být nemocná?”
Vzal ji za bradu a podíval se jí do očí. Utahuje si z něj snad? Našel v nich ale jen opravdovou obavu.

“Mokro? Tohle mokro?” A znovu jemně sklouznul po povrchu jejího klína přes košili.
“Ano, občas se mi to stávalo v noci, ale přes den ne, měsíční očistky to nejsou a dneska to skoro neustává…” červenala se. “Víš, jestli se to nějak nezhoršuje.”

“Tili, to přece musíš vědět. To tě navštěvuje vzrušení. Musíš to přece cítit, když obcuješ s Frederikem. Že klouže a mlaská, když tebou proniká..”
“Ale my…. On…” zase to ticho.
“Co vy, co on? Tili mluv!”
“My nikdy takhle… prý kvůli outěžku…” tmavé půlměsíce jejích řas se opíraly o její líce, když ve studu klopila oči.

Jakob celý ztuhnul. Krve by se v něm nedořezal. To určitě nemůže být pravda. Tahla divoženka? Tohle rozkošné andělské stvoření plné ohně a chtíče? Co se mu před chvilkou chvělo pod rukama a teklo mu na prsty? Co ho její tiché sténání při nevinných dotycích dohání k pocitu, že mu praskne podbřišek? Ta, co jí před chvilkou mazal hojivým balzámem šoustáním rozedranou zadní branku a hráz? Jeho modré oči se vpíjely do jejích zelených a ona jako by v té modři dokázala ty nevyřčené otázky číst.

“Ano Jakobe, já jsem pořád ještě panna…”