Sněhová bouře - díl osmý

Když Edgar s Margitou usnuli, Jakob se vyplížil z komnaty a za okenními skly už bylo vidět první proužky denního svitu v jinak temné obloze, zachmuřené bouřkou. Nechtělo se mu do jeho komnaty a prázdné postele a zamířil do stáje pozdravit po ránu valáška.

Ten ho přivítal jemným frknutím a s radostí zchroupal kousek oschlého chleba a půlku jablka, o které se s ním jeho pán rozdělil k snídani.
Jak mu pysky luxoval napřaženou dlaň pro zbylé drobečky nebo odštipek jablka, vzpomněl Jakob ihned na jiné pysky, se kterými měl té noci tu čest.

Jemné, něžnými chloupky porostlé, sladce se rozvíjející, panenské poupátko Matildy a divoce hořící, zmáčenou a rozeklanou studnici ženskosti Margitinu.

Gratuloval si, jakou měl kliku, že na Margitu s Edgarem v loži narazil, jinak by ho den uvítal po jeho rytířském odmítnutí milostného duelu s Matildou s bolestivě přeplněným poklopcem. Od toho mu divoké obcování krásně odpomohlo. Ani se nešel opláchnout. Zamyšleně si sáhnul do kalhot a promnul své odpočívající mužství. Pak si očichal prsty. Ještě na nich cítil Margitu.

“Co to tu děláš?” Ozvalo se za ním. Lekl se, div nepoposkočil.
Jeho oči se v přetrvávajícím šeru stáje setkaly se zelenými smaragdy pod tmavě hnědou ofinou.
“Matildo? Co ty tu děláš?” Odvětil nonšalantně a ruku jakoby bez zájmu schoval v záhybu roucha.

“Přišla jsem obhlédnout valáška. V kuchyni jsem vzala pár mrkví, ty mu udělají radost..” a už se hrnula kolem Jakoba ke stání.

“Škoda, že jsi panna, maličká. Taková mrkvička by ti taky slušela.” Málem to pronesl nahlas, ale na poslední chvíli se zastavil. Tahle sprostá představa mu o to barvitěji vyskočila ve fantazii. Jakpak by asi vypadala, s vykasanou sukní až k pasu, zahozená v koutě na stohu sena, kdyby jí z růžovoučkého terče čněl oranžový kořen se zelenou natí? Úplně se viděl, jak jí lístečky lochtá přecitlivělá třísla a až bude vhodná doba, začne kousek po kousku jarní zeleninu okusovat, dokud nepřijde chvíle, kdy ho vyplaví její touha a bude čas jí do sena přibít jeho kořenem.

Vítr zaskučel mezi slaměnými taškami střechy stáje. To ho vrátilo na zem. Ještě, že ho předtím klín Margity tak příjemně vyčerpal, jinak by tu nyní stál jak stan na bitevním poli. K tomu mu do chřípí opět vklouzla nezaměnitelná vůně levandule, jak se kolem něj to křehké dívčí tělo prosmýklo, aby mohlo obšťastnit koníka.

Skoro valáškovi tu soustředěnou pozornost krásné dívky záviděl.

Opět lehce skříply dveře a do stáje nahlédl Frederik.
“Sakra, tady je to jak o pouti!” Pomyslel si v duchu Jakob.
“Co tu děláte, holoto??” Zaskřípal Frederik suchým, pisklavým hlasem.
“Čekáme na tebe…já ti dám holotu, holomku!!” zahřímal Jacob. Byl čas srovnat účty. Vztyčil se a svojí výškou samozvaného hostinského o hlavu převyšoval. Chmátl po něm a vtáhl ho do stodoly. Pak za ním zapříčil dveře vidlemi.

Matilda na celý výjev hleděla s doširoka otevřenýma očima a ani nedutala, což pro ní nebylo typické.

Jakob čapnul Frederika za klopy jeho vesty a téměř do donesl k trámům vedle stání, přes které byla přehozena sedla. Nedal Frederikovi ani centimetr prostoru k úniku, když přiblížil svůj obličej k němu a s výhružně přivřenými víčky zavrčel: “takže tys vyhrožoval zchromlému otci vykázáním výměnou za povolnost jeho ještě dívčí dcery? Mojí chráněnky? A prznil jsi její zadek jako to zvíře bez kouska ohledu k její nevinnosti? Chlípně a sprostě jako by byla nějaké zvíře ve stáji?” Frederik postupně blednul a vystrašeně k Jakobovi vzhlížel.

“Já nevěděl… že je tvoje chráněnka! Šukal bych jí i normálně, aby měla i potěšení, ale když ona nechtěla, kvůli outěžku. “ koktavě vysvětloval.

Matilda už se nedívala pozorně a překvapeně. Její tvář nesla stopy zlosti. Asi si vybavovala všechny ty večery, kdy znavená prací musela nastavit a držet, ohnutá přes stůl, někdy i jen opřená o zeď nebo povoz, kde se mu zlíbilo a snášet bolestivé průniky do zadnice a potom jeho mlíči s kdovíčím dalším, tekoucí jí po stehnech, než se ve své komnatě mohla dát do pořádku. Po včerejším Jakobovo laskání její nevinnosti ústy a doteky prstů už věděla, co jí bylo po celé roky odpíráno. Ještě jí ve vzpomínkách čerstvě kroužil ten palčivý pocit přicházejícího vyvrcholení, při kterém se divoce vzpínala a Jakobovo silné paže ji poutaly a hýčkaly současně. Úplně jinak palčivý, než bylo její dosedání do lavoru s dubovou kůrou po obcování s Frederikem.

Natáhla se k valáškovo výbavě na trámoví a vytáhla z něj za rukověť kratší, kožený, proplétaný bič. Nadešel den zúčtování.

Jakob na ní hleděl s úsměvem. Divoká válečnice s pokřiveným úsměvem, který pro Frederika nevěstil nic dobrého. Frederik byl zsinalý rozhořčením smíšeným se strachem.

“Ale to nesmíš!!! Nesmíte!! Já vás vyhostím! Všechny i s Edgarem!!”
Jakob se k němu ještě víc naklonil.
“Tenhle hostinec má ode dnes nového správce a budou tu jiné pořádky! Můžeš okamžitě odejít do bouře a budeš trestu ušetřen, protože mráz a vítr učiní vše za nás! A nebo trest přijmeš a budeš poslouchat co se ti káže jako běžný čeledín! Vyber si!”

Frederik na ně zíral neschopný a neochotný se vyjádřit.

“Bude to?” Burácel Jakob.
“Buď 20 ran dle jejích představ od Matildy a nebo 15 ale proutím ode mne! Dělej nebo to sečtu!”

Frederik se naposledy zkusil vyprostit z Jakobova sevření jeho vesty pod krkem. Marně, jeho nohy šoupaly v prachu ale nepohnul se ani o píď. Jeho snahu mužný seveřan odměnil ostrým políčkem, až se mu před očima zajiskřilo. Nebylo úniku.

“Matildu!” Vydechl poraženecky.

“Myslela jsem si to, ty srabe.” Znechuceně oddrkla Matilda. “Ale neboj že dívčí rozmach neucítíš! Svlíkni se donaha, ihned.”

Zálibně pohladila kožený vzor proplétání na jezdeckém biči. Jakobovi proletěla hlavou zvrhlá myšlenka, že i jemu by se někdy líbilo být takhle kárán. Tahle hospoda je nějaká zakletá, i útrpné právo tu smrdí chtíčem.

Oba sledovali, jak Frederik váhavě odkládá svršky.