Hřiště zvané Erotický veletrh

Byl to celkem pošmourný den vprostřed podzimu. Vlhký chlad zalézal za nehty a člověk si podvědomně přál zalézt někam dovnitř, pod střechu, do tepla. Předpověď sice slibovala jeden z posledních dnů babího léta, ale při pohledu na ocelově šedou oblohu to zatím nevypadalo tak docela nadějně. Jenže jim to vlastně bylo docela fuk. Příštích několik hodin se chystali strávit v uzavřeném světě, kde pravidla toho vnějšího pozbývaly význam i platnost. Alespoň tedy jistá část z nich. Vmísili se do proudu dalších lidí mířících k turniketům a ty je také po několika málo minutách vyvrhly do areálu naplněným vším, co se tam venku neslušelo a nehodilo. Tady to bylo jinak, tady se sněné stávalo realitou a opisované se říkalo přímo. Pro toho, kdo se sem podíval prvně, to v prvních okamžicích přinášelo spíše mrazení, než vzrušení.
…
A při tom to začalo tak nevinně. Čekali spolu na vlak. Vlastně už spolu nějaký čas jezdili vlakem do práce. Oba pracovali ve stejném kancelářském komplexu a oba ráno dojížděli odkudsi z vesnic za Prahou právě vlakem. Potkávali se tak už pár měsíců. Ona nastupovala o dvě zastávky později, než on. Když ji zahlédl prvně, vůbec si jí nevšiml. Zrzka na krátko, hezky při tělě, co se umí nosit. To bylo asi tak všechno, co si zapamatoval, když kolem něj prvně prošla a sedla si o pár lavic dál. Až o několik dní později si ji všiml v kantýně onoho kancelářské komplexu. I ona si ho všimla. O týden nebo dva později si už sedala ráno k němu a místo sjíždění zpráv na smartphonu spolu klábosili. Ostatně zprávy mohou počkat k ranní kávě v kanceláři.
A pak, v pátek odpoledne, spadla na trati trolej. Vlaky nejely a nepojedou aspoň další hodinu. Petr vyšel ven z nádražní budovy, rozhlédl se, chvilku zaváhal mezi pivem a kávou ale pak zapadl do nejbližší slušně vypadající kavárny. Jeden z těch lehce hipsterských podniků, co jich je tu teď na Smíchově hafo. Když ji uviděl samotnou u stolku jinak nabité kavárny, přisedl si.
“...a co vlastně děláš zítra, Petre?” stočila Lenka hovor na obligátní víkendové téma.
“Ani nic, budu se flákat doma. Něco vymyslím adhoc.” odtušil nezaujatě a dál si hrál s mléčnou pěnou na dně šálku.
“Tak já už něco vymyšleného mám, ale nechce se mi do toho samotné.”
“To je pozvánka, nabídka?” zvedl k ní oči s úsměvem.
“Třeba. Teda jestli máš chuť a náladu.”
“To těžko povědět, když nevím na co.” zamručel a čekal, co z ní vypadne.
“No šla bych na Erofest do Letňan. Dostala jsem dva volňásky. Ale nechce se mi samotné. Nechceš se přidat?” vyklopila to a čekala, co on na to.
“Ehmmm, jako nic proti tomu, taky bych tam šel, ale fakt myslíš, že je dobrý nápad jít spolu? Proč nevezmeš Radka. Myslel jsem, že to teď spolu táhnete. S tím by sis to užila určitě o poznání víc.” Z jeho tónu zněl zájem a váhání. Docela jistě ne odmítnutí. S tím se dalo pracovat.
“Radek byl jen kamarád, co taky rád. Teď má nový objev, budiž mu to přáno, ale pro mě to znamená, že podobné zábavy mu už se mnou neprojdou.”
“Takže jsem náhradník?”
“Ale blbost. Jsi kamarád, co má o víkendu stejně tak houby co na práci, jako já. Tak půjdeš, nebo ne?”
“Upřímně? Šel bych rád. Ale jsi atraktivní ženská, Leni. A já si fakt nejsem tak docela jistý, že mám chuť před tebou celou dobu maskovat erekci zatímco s tebou budu diskutovat nad kvalitami toho či onoho vibrátoru.”
“No taaak, Petre. Už jsme oba velcí, víme jak to celé funguje. Jak se dělaj děti a tak.” rozsemála ji jeho upřímnost. “Hele na to bych měla řešení, kdybys chtěl.”
“Vážně? To si teda neumím moc představit.” zavrčel, ale zájem skrýt nedovedl.
“Prostě až se ti poprvé postaví, tak mi to řekneš na férovku.”
“A to jako řeší co?”
“No pak už bude zbytečné to maskovat, ne?” mrkla na něj.
Na to se Petr pomalu začal usmívat. A usmívat se mohla konečně i ona. Měli dohodu, měli program na zítřek a k tomu všemu to vypadalo, že narazila na solidního hráče.
…
V prvním momentě to mělo podobný efekt jako nahota na nudapláži. Když je něčeho moc, stává se to normou, ztrácí to svou výjimečnost. Procházeli uličkou mezi výstavními stánky plných erotického zboží a jim to nepřišlo jako nic, co by je mělo alespoň náznakem vzrušovat. V jistém ohledu to v nich vyvolalo jistý pocit zklamání. Ne, nešli sem pro to, aby se tu vzrušovali nebo dráždili, ale na druhé straně se oba těšili, že i toho si tu trochu užijí. Spoléhali na podobný efekt, jako když při procházce po autosalonu jednoho popadne chuť do jednoho z těch aut konečně skočit a vyrazit na cestu napříč krajinou. A místo toho je okolí nechávalo stejně lhostejné, jako by se procházeli kolem regálů s rohlíky.
Naštěstí tenhle pocit nevydržel dlouho. A Lenka toho byla příčinou. Minuli pár stánků s laciným zbožím a pomůckami vyrobených z materiálů asi tak podobné kvality a struktury, jako kuchyňský zvon na čištění odpadu. Popravdě tohle moc nezajímalo ani jednoho z nich. Snad jen jako retro z devadesátých let, kdy se tohle podřadné zboží prodávalo za astronomické ceny v kdejakém sexshopu. Proto sem nepřišli. Změnilo se to hned, co prošli do další části oddělené průchodem do dalšího pavilonu.
Tady se Lence rozzářily oči. Tohle byl jiný level. Stánky nabyly na velikosti, důstojnosti a místo lánu nesmyslně vyskládané veteše tu měl každý jeden exponát své místo a prostor. Kupodivu tu bylo i o poznání klidněji. Jako by většina návštěvníků byla lapena obskurností prvního pavilonu a sem už nedošli. Možná to ale bylo jen tím, že zdejší část neskýtala tolik pohledů a ilustrací týkající se názorného užívání dotyčných hraček. Zde úlohu vysvětlující způsob využití převzaly decentní ilustrace a náčrtky z velké části předpokládající, že potenciální zákazník oplývá dostatkem inteligence a představivosti. Tohle je to, proč sem přišli.
Netrvalo to dlouho, než zakotvila u prvního stánku. Vzala do ruky decentně vypadající podlouhlou hračku připomínající vzdáleně svým zakrouceným tvarem sloní chobot s oválným otvorem na širším, zploštělém konci. Otáčela ji v prstech, klouzala po sametově matném povrchu a zvědavě zkoumala, jaké všeliké využití by mohl ten předmět mít.
“Hmmm, tohle vypadá skoro nevině.” naklonil se jí Petr přes rameno a prohlížel si objekt jejího zájmu.
“Myslíš?” ohlédla se po něm.
“No ve srovnání s tím, co jsme viděli vedle…”
“No že jo, a přitom… no třeba tohle.” ukázala na lehce zatočenou protáhlou tupou špičku na opačném konci než byl oválný otvor. ”...na co bys myslel, že to je?”
“Nevím, nic moc mě nenapadá. Jako robertek je to moc úzké, řekl bych.”
“Jasně že jo, tohle by mě asi moc nevytrhlo. Kdepak, to je na dráždění prostaty.” pronesla Lenka vítězně užívajíc si, že je to ona, kdo ho poučuje a ne naopak.
“Dráždění prostaty? To jako…?”
“Jako co?” otočila se k němu pobaveně. Očividně ji dělalo radost, že ho uvedla do rozpaků.
“Jako chlapovi do zadku?” dokončil Petr nesměle myšlenku.
“No jasně, jak jinak bys myslel?” zazubila se na něj. “Prostě si představ, jak se na tobě vozím na koníčka a tímhle si hraju uvnitř tebe.” jestlis to ještě nezkusil, nemáš tušení, co to dovede.
“Hmmm, no nezkusil.” malinko otráveně zavrčel Petr. “A ten druhý konec?”
“Myslíš tenhle?” otočila Lenka hračku v ruce a přejela palcem po zploštělém konci. “To by mohlo dobře fungovat na klitoris, řekla bych.”
“Koukám, že máš zkušenosti.”
“No neříkala jsem, že jsem panna.” dloubla při tom Petra lehce do žeber.
Nakonec hračku položili zpátky a vydali se dál. Courali se těsně vedle sebe a koukali kolem.
“Hele, tak takovéhle jsem ještě neviděl.” odtušil Petr a vydal se k dalšímu stánku.
“Jo, vypadají dobře.” odsouhlasila Lenka hned, co se k němu připojila.
“Jsou skvělé, taková blbost a jak se to dá udělat hezky.” uznale pokyvoval hlavou a mnul v ruce venušiny kuličky. Jejich solidní váha a současně hebkost na omak do udivovaly.
“Ukaž!” natáhla Lenka ruku a nechala si je položit na dlaň. “Hmmm.” zamručela uznale. “Škoda, že jsem je ještě nikdy nevyzkoušela.” lítostivě pokývala hlavou a vrátila mu je.
“To teda. Má to neskutečné účinky.”
“Takže ty s tím zkušenosti máš?”
“Bohaté, jedna krátká procházka a z rozverné kamarádky je nadržená samička.”
“Fíha…” zavrtěla nevěřícně hlavou a odkráčela k dalšímu stánku.
….
“Tak tohle bych si dala líbit.” mručela Lenka a spokojeně si u dalšího stánku prohlížela vystavené zboží.
Do ruky ho tentokrát ani nebrala. Byla to celá řada. Tvar byl podobný, materiál stejný, lišila se jen velikost. Tvar tentokrát nepokrytě představoval penis v pohotovosti, byť mírně upravený a zbavený detailů. A místo koulí měl mohutnou přísavku.
“A není to na tebe moc banální?” uškliboval se pobaveně Petr.
“To jak to vezmeš. Mě sprchování s full sevice přijde lákavé dost. Banální to klidně být může.”
“Full service sprchování? To je jako co?!”
“Horká sprcha, vyčurat se při tom, umýt si vlasy, namydlit a umýt celé tělo, oholit co je třeba, ošukat se o tohohle uměláka, závěrečná sprcha a hotovo.” vyjmenovala mu jako by nic a zářivě se na něj usmála. “Jo a pak ještě vyfénovat. Ale to už ne ve sprše.”
“Aha, díky za vysvětlení.”
“Rádo se stalo.”
“Jo a Leni?”
“Ano Petre?”
“Už mi stojí.”
“Nooo konečně, a ani to nebolelo, viď.” mrkla po něm a vydala se dál.
…
Seděli proti sobě ve zdejším bufetu. No snad to nebylo tak zlé, ale kavárnou se to opravdu nazývat nedalo. Možná, že bistro by byl ten nejvhodnější název. A káva nakonec taky nebyla tak zlá. Petr ji postavil na stůl, vytáhl peněženku ze zadní kapsy kalhot a chystal se jí uložit do tašky. Víko tašky se odklopillo ještě o kousek víc a na stůl vyklouzla krabička zabalená do papíru.
“Jé, hele, dáreček.” chňapla po něm bez váhání Lenka, očividně v rozverné náladě.
“To tak, naval to zpátky.” ošil se rozpačitě Petr a natáhl k ní ruku.
“No tak tumáš. Prozradíš, co je uvnitř?” vracela mu rozesmátá Lenka balíček.
“Nooo, ty kuličky se mi fakt líbily, tak jsem neodolal…”
“Ahaa, ale sem myslela, že teď žádnou nemáš, ne?”
“Teď ne, ale ony se neskazí, jen se neboj.”
“Se nebojím, jen mě napadlo že bych…”
“Že bys co?” zvedl k ní zvědavě pohled.
“Vlastně ani nic. To byl jen praštěný nápad. A stejně by to nešlo. Neřeš to.”
Na to už nic neřekl. Shrábnul balíček, šoupnul ho zpět do tašky s výrazem jasně dávajícím najevo že to celé považuje za uzavřené.
Možná to přece jen není takový hráč, jak jsem doufala. Zalitovala Lenka.
…
Znovu procházeli mezi stánky. Tam a zpět… vlastně už všechno viděli a teď se pomalu sunuli zpět k východu.
“Koukám, že jsem ti nasadil brouka do hlavy.” odtušil Petr když se spolu znovu zastavili u stánku s oněmi kuličkami. Tentokrát to byla Lenka, kdo si je půjčil a potěžkával je v dlani.
“Nooo docela jo. Asi bych si je i rovnou koupila, ale karty tu neberou a hotovost jsem včera vyplácala na oběd.”
“Tak to jsme na tom podobně.”
“Škoda, budu si muset nechat zajít chuť a objednám si je na netu. Snad to těch pár dní vydržím.” uzavřela to ona, vrátila kuličky hostesce a vydali se dál.
“Třeba bych měl jedno řešení.” ozval se Petr po chvilce ticha.
“Faaakt?” otočila se k němu.
“Můžeš mít ty moje. Co ty na to?”
“To by šlo? Nevadí ti to? Že bych ti je jako zaplatila v pondělí?”
“Nechci peníze.” usmál se na ni nejistě.
Cítila, jak jí zalilo očekávání. Konečně to začínalo vypadat zajímavě. Ale božeeee, ať nechce vykouřit nebo rovnou podržet. Jsem hráčka, žádná primitivní rozhoďnožka. Ať to nezkazí!
“Tak co teda?”
“Necháš si je odemně zavést. Tady a teď.” hlas mu malinko přeskočil, jako by se sám vylekal své vlastní drzosti ale oči mu svítily.
“Fuuuh, ty máš teda drzost tohle mi navrhovat.” odfrkla si. Dala si ale dobrý pozor na to, aby to nepřehnala.
“Hmmm, fakt je, že mi to chvilku trvalo se k tomu odhodlat. Ale říkal jsem si, že nic horšího, než že mě pošleš do háje, se mi stát nemůže.”
“No, to sis říkal správně…”
“Takže co?”
“Takže jak by sis to představoval?”
Petr se na na moment zarazil. Zdolání jedné překážky před něj postavilo další. Chvilku se rozhlížel a nakonec mu zasvítily oči.
“Hele, támhle to WC pro vozíčkáře, tam teď bude volno….
…
Právě začínali druhé kolo prohlídky výstavy a Lenka předla spokojeností. Pořád ještě jí klouzal slastný mráz po zádech při vzpomínce na ten sladce perverzní akt, který spolu s Petrem spunktovali. Původně myslela, že jen stáhne kalhotky a vyšpulí se na něj, ale když za nimi zapadly dveře a ona uvolnila knoflík kalhot, posedli jí všichni čerti. O pár vteřin už se před ním rozevírala jako při gynekologické prohlídce. A Petr tomu nasadil korunu, když se nedal svést a udržel se přesně své domluvené role. Jen zavést. Žádné další dotyky, ohmatávání ani jiné pokusy. Jasné? Vymínila si důležitě, než se vydali do akce. Dodržel to, vzorně a do puntíku.
Teď se courali mezi stánky a místo aby věnovali pozornost jejich obsahu prostě jen nasávali atmosféru. Nechal ji jít pár kroků před sebou a ona na tu hru přistoupila. Vědět, že on ví, ji příjemně dráždilo. Dost možná víc, než kuličky samotné, které jí při každém zhoupnutí boků malinko zaťukaly na její hejno motýlků.
“Máš rád porno?” zeptala se ho aniž by se k němu otočila. Místo toho zůstala s pohledem upřeným na velkou projekci na zadní stěně jednoho ze stánků, který lákal na předplatné jistého kanálu pro dospělé. Zastavil se krok za ní, s rukama v kapsách.
“Jasně, proč se ptáš?”
“Jen tak. Co říkáš na tohle?” na plátně se právě dobře stavěná třicátnice oddávala podobně situovanému chlapovi. Oč méně to celé bylo vyumělkované a líbivě nasvícené, o to víc do toho ti dva dávali vášně a chtíče.
“Tohle je dost dobrý, řekl bych.”
“Taky se mi to líbí.” udělala jakoby náhodou krok zpět a opřela se tak zadkem o jeho klín.
Neuhnul, ani o kousek. Naopak jí vyšel naproti. Už to nebyl náhodný dotek. Teď mu tiskla zadek do klína a on jí na oplátku dorážel zpět. A moc dobře cítila jak se mu ten film a celá ta hra zamlouvá.
“Až tak?” utrousila jakoby překvapeně.
“Až tak.” přisvědčil. “Jak jsi na tom ty? Co kuličky?”
“No co myslíš?”
“Skrz?”
“To úplně nevím, ale každopdáně je to mazec. Asi to budu muset nějak vyřešit.”
“Tak až na to dojde, dej mi vědět.”
“Copak, chceš se dívat?”
“Houby, chci ti pomoct. Přece tě v tom nenechám samotnou. Přátelská výpomoc a tak...”
“Jsi tak šlechetný.”
“Jo, to jsem celý já.”
“Tak v tom případě jdem na věc, s tím tvým napruženým ptákem tlačícím se mi do zadku už to fakt nedávám.”
…
Jejich předchozí útočiště bylo nedostupné. Nepátrali proč a ona stejně čekat nechtěla. Odvedl ji stranou, do nevyužité části výstavního pavilonu zastavěné harampádím a nevyužitými stánky. Nedalo se tvrdit, že by tu byli bezpečně schovaní, ale pokud by je tu nikdo vyloženě nehledal, těžko si jich kdo všimne. Pro jistotu si ji opřel o zábradlí tak, aby oni sami měli rozhled a včas reagovat, kdyby se někdo blížil. Stoupl si těsně za ní, odhnrul jí vlasy, políbil na šíji a pak bez rozpakování sjel rovnou ke knoflíku jejích kalhot.
“Počkej, ještě!” zastavila ho. “Chci vědět, co budeš dělat.”
“No co bys myslela?” dobíral si jí, ale poslechl. Místo rozepínání knoflíku se chytil zábradlí i on a celým svým tělem ji k němu přimáčkl. Lenkou projela další slastná vlna. Potřebovala to. Prostě teď hned. Přijde o rozum, jestli to nedostane.
“Nevím, dělej si co chceš, ale chci to vědět předem. Budeš mě šukat?”
“Šukat? Až tak?” podivil se nejen na oko. Věděl, že je rozpálená do běla. Tušil, že by ji mohl mít se vším všudy, kdyby se jen trochu snažil. Ale aby se mu ona sama takhle nabízela…
“Žíš, já nevím. Prostě se potřebuju odprásknout. Jestli do toho chceš zapojit svého ptáka, máš možnost!” Skoro naříkala potřebou.
“Kdepak, tohle je přece jen přátelská výpomoc.” zašeptal jí do ouška a pomalu sjížděl rukou přes látku kalhot přímo do klína. “Vyhoním ti ji, Leni. Donutím tě aby ses mi udělala přes kalhotky do dlaně a až budeš mít hotovo, zajedu ti konečně dovnitř a zbavím tě těch kuliček. Co ty na to?”
“Hmmm, tak děleeeej, už aby to bylo…”
…
Teď už byla opřená o zábradlí zády, pomalu klidnila dech a zapínala si kalhoty.
“Tumáš.” podával jí Petr kuličky, kterých ji před momentem zbavil přesně tak, jak slíbil.
“No neblbni, ty jsou přece tvoje, ne?”
“Kdepak, splnilas do puntíku co jsem žádal, takže teď jsou tvoje. Buď si jistá, že mi to za to stálo.” s těmi slovy jí spustil ještě leskle mokré kuličky do dlaně a do druhé jí položil krabičku, do které patří.
Pomalu a s rozvahou je složila na své místo a uklidila do kabelky. Ruměnec jí pomalu vyprchával a ona získávala před několika okamžiky ztracenou kontrolu nad situací.
“Takže jsem se pobavila a ještě k tomu dostala dárek?” zazubila se na něj.
“I tak to můžeš brát.”
“Tak to jsem dost možná asi tvůj dlužník, ne?”
“Dlužník snad docela ne, ale kdybys měla chuť oplatit mi přátelskou pomocí, nebránil bych se.” mrknul na ní.
“No tak prostě řekni, až bude na čase, jo?”
…
Dlouho to netrvalo. Vlastně by se do toho mohli pustit rovnou tam, ale tak nějak oba cítili, že trocha odstupu od jednotlivých dějství udělá celou tu hru ještě zábavnější. Tichou dohodou se tedy stalo, že obešli ještě jedno kolečko mezi stánky, než se Petr ozval.
“Hmmm, Leni…?”
“Copak?”
“No asi už je to fakt potřeba.”
“Potřeba co?” otočila se po něm s nevinným pohledem. Jen drobné sklopení zraku prozradilo, že přesně ví, o čem je řeč.
“Přátelská výpomoc…” Petr malinko zaváhal. Čekal poněkud víc porozumění a vstřícnosti. “...nooo, vždyť víš, přece.”
“Ahaaa, tohle myslíš. A co přesně by to mělo být?” zazubila se na něj tak vyzývavě, že Petr obratem získal zpátky pevnou půdu pod nohama.
“Ať je to co chce, potřebuju se vystříkat, jinak se zblázním.”
“Tak s tím si asi dovedu poradit. Ale žádné vylomeniny, jasné?”
“Vylomeniny?”
“No jistě. Prostě to necháš na mě a budeš poslouchat. Přátelská výpomoc, žádná rychlovka.”
“Jo, jinak by mě to ani nenapadlo.” zazubil se na oplátku on na ní.
…
Venku už padalo šero. Nechali si označit vstupenku, aby se mohli vrátit, ale vlastně si vůbec nebyli jistí, jestli se jim bude chtít. Každopádně teď na to doopravdy neměli myšlenky. Zdivočelý živý plot zdejšího parkoviště jim poskytl útočiště. Čekal, že nebude ztrácet čas zdvořilostmi a že ví, kam sáhnout, ale ta přímost a samozřejmost, s jakou mu rozepla kalhoty a vytáhla ptáka ven, ho stejně zaskočila. Bez stopy zaváhání ho vzala do dlaně a začala důkladně honit. Tvářila se, jako by nešlo o víc, než podrbání na zádech. Stejnou samozřejmost si uchovala, když si v dalším okamžiku klekla a vzala ho do pusy. Při jeho nadrženosti mu už pak stačilo sotva pár tahů, než jím projela sladká křeč…
“Tak to bylo o fous.” odtušil zatímco si zapínal kalhoty.
“Co myslíš?”
“No o chvilku později a měla si to všechno v puse.”
“To si myslíš, že nepoznám když to na chlapa jde?” zněla pobaveně.
“V tom případě máš ještě jednu poklonu navíc. A děkuju.”
“Rádo se stalo.” To už se Lenka otočila a pomalu hledala kudy se dostat zpátky na cestu od parkoviště.
“Jo a Leni?!”
“Aaaano?”
“Co bys řekla na večeři a potom si skočit k tobě nebo ke mně domů pořádně zašukat? Vypadá to, že by nám to mohlo docela fungovat.”
“Už jsem se bála, že to budu muset navrhnout já….”