Na břehu rybníka…

…žila jednou jedna mušle. Na první pohled se nijak nelišila od ostatních mušlí na břehu. Jen tak si žila svým spokojeným životem, s jemným pískem pod sebou a rákosím vedle sebe. Rákosí bylo bezpečné, útulné, zelené, byla radost je obývat. Zároveň ji chránilo před náhodnými sběrači. Jen jednou ji někdo vzal do rukou, párkrát obrátil nahoru a dolů, načež naznal, že je to obyčejná mušle a hodil ji zpět na místo, odkud ji sebral. Au! Děkuji pěkně, řekla mušle, a zavrtala se hlouběji do písku.
Jaro vyměnilo se s létem. Bylo slunné odpoledne. Trhla sebou, když zaslechla kroky docela blizoučko. Kdo by chodil jen tak do pichlavého rákosu?
Máš v sobě perlu, mušle, nebo nějaký jiný poklad, o kterém nevím? Uslyšela příjemný hlas.
Chvilku přemýšlela. Když neodpoví, možná víc ztratí, než získá. Když odpoví a prozradí se, možná pak už nic nebude jako dřív.
Mírně se pootevřela a odpověděla: nevím, tajemství neprozrazuji. Na to každý musí přijít sám.
Líbezný hlas zůstal dlouho do noci. Povídali si o všem. Každý postupně vyprávěl svůj příběh. Každou hodinu, každý den, každý večer byli spolu.
Mušle pootevřela svou skořápku a vůbec se nebála. Zamiloval se do ní a řekl jí to. Ona sebou trhla. Na to není připravená! Ale nemohla odolat hlasu svého srdce. Taky tě miluji, odpověděla mu. A už si nejen povídali, ale dělali spolu i jiné hezké věci.
Sluneční paprsky začaly slábnout, dny byly kratší, přišel podzim. Nejdřív se ohlásil hezkým babím létem. Pamatuju si drobounké pavoučky ve vzduchu. Kdo je na sobě najde, bude mít prý štěstí. Opravdu?
Proč už za mnou nechodíš tak často jako dřív, zeptala se mušle.
Nevím, někdy jsem unavený, někdy nemám cestu, někdy mám jiné věci na práci, než být jen s tebou.
Ale dřív jsi to tak sám chtěl, a nikdy ti to nevadilo, pomyslela si trochu smutně mušle. Mám si zvyknout na jiné věci?
Víš jak to chodí, ne? Stále tě mám přece rád.
Ano, taky tě mám ráda, odpověděla mušle. Asi bychom mohli zůstat jen tak v mysli přátelé, netrvám na společné cestě. Navrhla mušle.
A proč? Chyběla bys mi, chtěl bych s tebou být.
Dobře, odpověděla mušle. A chtěla trochu jistoty a podpory, že když si ji vybral, bude ji zase konejšit a hladit, bude zase šťasten, že někdo je šťasten s ním.
Dny plynuly a od rybníka šel chlad. Podzim přišel náhle. Její společník se objevoval málo. Jen tak, že dostala trošku naděje, že na ni nezapomněl, ale zároveň ji tížila samota. S ním a bez něj, spolu, ale vlastně každý sám.
Krátce na to se ohlásila zima. Zamrzlý rybník, smích dětí dovádějících na improvizovaném kluzišti přes den a lesklá tvrdá hladina v noci, to všechno v mušli zanechalo pocit, že pro nikoho tam už není místo. Nepřišel. Nepotřeboval.
Zima byla dlouhá, ale jednoho dne přece jen skončila. Mušle zůstala zavřená. Nevadilo jí to, protože ví, že po každé zimě přijde jaro. Že bledý rákos se opět zazelená, a vrby budou mít nové, čerstvé proutky pro všechny dívčí zadečky. Že lekníny budou soutěžit o nejkrásnější květ. Že bude jednou tak azurové nebe, že si nedokážeme představit krásnějšího dne k životu.