Prach jsi a v prach se obrátíš

Rozum a srdce. Byla to vždycky taková přetahovaná. Jako roztržka dvou znesvářených sousedek, které ale nemohly změnit adresu a na té stejné pavlači a v apartmánu se společnou koupelnou se musely potkávat zas a znova. Nad vstupem do jejich společného příbytku někdo kdysi vyryl ostrým hřebíkem D-U-Š-E.

Rozum v jednom pokoji tolikrát nadával. Opravdu po stopadesáté věříš tomu, že tě má rád někdo, kdo tě bez ostychu kdykoliv nechá v prachu cesty a ještě si o tebe opucuje boty?
Srdce hned přes chodbu se nedalo: “to je vždycky nedopatření. Vždycky se vrátí a znova mne vezme do dlaní. Opráší mne a chrání mne. Něžnými polibky a slůvky lepí co rozbilo se. A co víc, jen co ve mně nedře písek, to vzrušení a ty endorfiny co mnou lítají, nad to není. Vždyť víš, že i ty, rozume zůstáváš stát v mlhovině štěstí a spokojenosti.”

Rozum se musel na chvilku zahanbeně zamyslet: “Máš pravdu srdce, vždyť i já sám ženu tebe i mne do záhuby. Zas a znova hledám ta zdůvodnění, vyzdvihuju ty momenty, kdy dostaneme kousek laskavé péče, jakoby neexistovalo většího důkazu o nápravě. Zaháním ty myšlenky, že je zase něco jinak. Že nejspíš opět někoho má. Že to, co říká, už zase není pravda. Místo toho namáčím srdce do vod vzrušení, nechám ho chvět se touhou po dotecích, skoro se zastavit, když orgasmus a s ním i jeho lepkavý mokrý důkaz kreslí vlhké stopy až na jeho rameni. Nechám to bláznivé srdce toužit po polibcích na klíčních kostech a pod uchem a olizování bradavek a pak když se to neděje, zaháním úvahy proč, abych nemusel zaznamenat, že doby nesobeckého nespěchání jen za jeho uspokojením jsou ty tam.
Ten orgasmus mi vždycky stačí. A já sám sebe obelhávám, když se na mne podívá a říká: tak teď se nám to přece daří a já přitom vím, že jsme vedle sebe neusnuli už několik let, přestože ví, jak strašně si to přeju. A mlčím. Stejně jako když se vykašle na moje narozeniny, protože on je neslaví a já vím, že někomu napsat aspoň vše nejlepší, není o tom, kdo co slaví ale o tom, jak je pro někoho důležité, udělat tomu druhému radost. Na to by ho to ale muselo zajímat a musel by mít zájem dělat radost i jinou než prstama na géčku. Nebo když se vrátí po dlouhé cestě a nedoveze ani kamínek z pláže jako připomínku vzpomínky na vás. Místo toho vždy vycouvám a nechám srdce, aby se znova rozeběhlo. Ještě jeden orgasmus. Skloň se k té dokonale hladké a pevné mužské chloubě a užij si ji. Carpe diem, život je krátký. “

Srdce tiše poznamenalo: “Ale já myslelo, že mne chráníš. Jsi přece rozum. Ty víš, co já ne. Ty přece poznáš lež a přetvářku. Proč jsi mne znova dal všanc?”

Rozum se zamyšleně podrbal na bradě: “Když ty jsi vždycky tak pošetile šťastné, srdíčko moje. Ten svit v očích, i když sex není tak a tehdy, jak si představuješ. To jak se svíráš a tetelíš blahem, když přijde zpráva. Když si vzpomene. To jak shovívavě zaháníš vše bolavé, necháš tělo oddaně vláčnět v jeho rukách. Povolovat pod jeho nátlakem a vítat jeho přírazy, kterými drtí jeho lůno. Tlučeš jak zvon, když jeho semeno skrápí mandle a jazyk hladí každou dobře známou žílu tepajícího mužství. Ale víš dobře, že už dlouho ti říkám, že s tímhle člověkem nevíš dne ani hodiny ani jestli ho ještě někdy uvidíš.”

Srdce se pozastavilo: “ Myslíš, že za to může tělo? Že nás někam vláčí do temnot a ty sice víš a já cítím, ale ono chce své?”

Vtom se ozvalo tělo, sousedka ze stejné pavlače :” Laskavě nebuďte tak ufňukaní. Oběma se vám líbilo, když jste měli zábavu a nějaký ty vaše pocity štěstí. Házeli jste oba obratama jako “osud a láska” a přitom jste zas a znova naivně sbíraly střípky důvěry, rozbité na kousky a jen co jste to vy dva blázni trochu slepili, dali jste jí tomu nezodpovědnému, sobeckému fakanovi zase na hraní. Vždyť jste k ničemu. Tak jsem si aspoň užilo, to píchání fakt nebylo zlý. Jako jo, bylo ho málo. Mohlo být i lepší. A jo mohl být větší, svalnatější bourák. Ale co. Ocas mu sloužil, zdál se zdravej a do mne pasoval jak ruka do rukavice na míru. Když jsem chtělo, popleskal mi zadek, uměl mne složit pod sebe a trefit ty správné body špičkou ocasu, na to aby mi devastoval zadek si nikdy netroufl, takže za mne spokojenost. Takže jo, celkově hodnotím dobrý. Tak se laskavě seberte a dožeňte nějakej odpovídající kus, pokud tenhle už není k mání, mám svý potřeby.”

Rozum zíral na dveře bytu, kde bydlelo srdce. “Asi jsme to fakt podělali. Pojď, už tě nedám. Tělo má smolíka. Bude lépe.”

Klepal a nikdo neotevíral. Přiložil ucho na dveře a slyšel jen ticho, pak se dveře otevřely a za nimi bylo prázdno. Po posledním kopanci se srdce rozletělo na prach. Rozum se podíval přes pavlač a viděl, jak se tělo požitkářsky vystavuje slunečním paprskům v očekávání dalších zážitků a vzrušení.

“Tak to je konec,” vydechl rozum lehce pateticky. Ví, že když se něco rozpadne na prach, není co lepit. V prachu zmizí vzpomínky a všechno to hezké. Vyvstanou křivdy a bolest, lži a ústrky, nedostatky a realita se nebývale silně zakousne do zbytku toho, co bývalo tělo s duší. Však už to zná. Ví, že bez srdce ani on ani tělo nemají šanci na život. A tak se vypnul. Nechá tělo na sluníčku v čekání, než nedostatek tepu vyřeší ten poslední kus téhle rozkopané skládačky. Nebude to trvat dlouho. I tělo bez duše je na konci své cesty, když ho ani rozum ani srdce nikam víckrát nezavedou.

V tom apartmánu na pavlači zhasla světla a ve stínech se choulí dvě mrtvolky - srdce na prach a rozum, co mu došly slova a chuť žít. Zmizely všechny vzpomínky, slůvka i ozvěny. Poslední chvíle plné bolesti a slz na tomhle světě. Snad. Nakonec zůstalo jen prázdno v jedné duši.