Poslední polibek

Interní oddělení jsou jako taková druhá LDN, plná starých různě nemocných pacientů a na maloměstské interně mladý pacient téměř vždy znamená jedno velké špatné.
Ležel tam v posteli, sám na pokoji v šeru nočních světel. Stojan ověšený infuzemi, hadičky vedoucí k portu v podklíčkové oblasti. Tyhle JIPkové a onkologické vymoženosti. Budu se muset zeptat starších kolegyň, jak s tím pracovat. Z učebnic mám načteno dost, ale chybí mi praxe a stejně na to nesmím sahat, nemám to v kompetencích. Kontroluju tu zásobu nitrožilní výživy. Znatelné lícní kosti, z těžka trhaně oddychuje, rty suché...zubatá si ho tvaruje. Z lístku na stole si rychle ověřuji zda mi v papírech sedí příjem a výdej tekutin. Rychle mrknu na ročník. Probůh, je jen o tři roky starší jak já. Trochu v něm zachrčí a pak otevře oči a zasténá sestři. Hned ho pohladím po natažené ruce. Je to jen kost obalená kůží, ale stisk má ještě slušný. Studenější než moje ruka. Rychle se mu představuju a povídám mu, že se o něj přes noc budu starat. Formálně, s cvičeným úsměvem letušek, se ho ptám zda něco nepotřebuje a co pro něj mohu udělat. Chce léky na bolest. To samozřejmě nejde, protože má svou obvyklou vysokou dávku těch nejsilnějších léků na bolest, tedy opiátů. Loučím se s ním a musím jít zkontrolovat i další pacienty, pomoct chystat léky a s koupáním a přebalováním těžších pacientů jiných sester. Když přijde řada na mého pacienta, tak mě holky odbydou, že ten do rána nevydrží a není potřeba ho dávat do rychtiku. Že si ho pak omyju až umře. Jejich chladnost a odstup mě tehdy mrzel a děsil, ale stačí pár měsíců a stává se ze mě totéž. Ale o tom jindy.
Nicméně se naštvu a s hygienickým vozíkem zamířím i za svým pacientem. Rozsvěcím druhé noční světlo. Nechci mu způsobit ještě víc bolesti denním světlem. Oznámím mu, co s ním hodlám dělat. Děkuje mi, že jsem jeho hodný anděl. Každý pohyb ho bolí. Pod košilí je už jen kostra potažená kůží. Nedá se na to koukat. Jsem ráda, že je přítmí. Omývám ho teplou vodou a hned suším. Vyměnit plínku je pro něj vyčerpávající výkon, ale je v čistém. Oblékám mu čistou košili a dávám ještě jednu peřinu. S opatrností čistíme zuby a češu to málo, co mu na hlavě zbylo. Ptá se mě , zda mám manžela a děti? Odpovídám negativně, že jsem single. Vypráví mi, jak vedl život plný večírků a děvčat , ale nestihl najít tu pravou. Nestihl se pořádně zamilovat. Do mě by se ale zamiloval. Miloval by se s andělem za svitu měsíce a hvězd pod širým nebem. Uctíval by polibky každý milimetr mé třpytivé bílé pokožky. Ach, proč mám na sobě ještě ty hrozné kalhoty a halenu? Neměla bych přeci skrývat své andělské tělo v tak beztvárném oděvu. Proč nemám šaty z hedvábí? Výskal by mě ve vlasech a hladil mě po jizvách od křídel. Bože, jak by mě hrozně chtěl. Co se stalo s křídly? „Sestřičkám by křídla překážela v práci, ale zeptám se primářky, zda si je můžu nechat narůst,“ odlehčím trošku jeho blouznění a tu těžkou atmosféru jeho posledních hodin. Trochu sebou trhnu, když mi prstem přejede po tváři a zatáhne za gumičku v mých vlasech. Nechám si jí stáhnout. Moje vlnité vlasy mi spadnou na ramena. Učiněný anděl. Anděl by neměl své vlasy schovávat. Vysvětlím mu rychle, že sestry musí mít vlasy sepnuté. Máme na to nařízení a pravidla. Než odejdu z pokoje, tak ještě v tom svém delíriu z léků na bolesti zamumlá nevěděl jsem, že andělé se převlékají do uniforem a bloudí po pokojích. „Přišels pro mě, že jo?“ vypraví s námahou. Nechávám vozík ve dveřích, z chodby mě ozáří světlo, ale vracím se ještě jednou k němu. „Jsem jenom sestřička a budu se o vás do rána starat. Tak mi nikam neodcházejte, ano?“ prosím ho a naposledy pohladím po tváři. Musím si jít psát papíry, plnit harmonogram a nadýchat se vzduchu.
Léky do portu kolem půlnoci jde podat kolegyně. Jen se jí zeptám zda je ještě živý. Odpoví, že jo, že chce ale svého anděla. Hm, to budu asi já. Po půlnoční kontrole sloužícího lékaře na mě jde spaní, ale místo tlučení špačků jdu tedy za ním. Sedám si na židli k jeho posteli a beru ho za ruku. Ani nevím proč. „Už je čas jít, že jo? Půjdeme už, že jo?“ ptá se. „Nikam nejdeme. Jste v nemocnici a blouzníte. Až přijde váš čas, tak budete odcházet potichu a vy jste zatím dost živej. Podívejte, cítíte mou teplou ruku? To je lidské teplo. Můžu vás štípnout nebo se třeba říznout, abyste viděl že krvácím.... Ne, andělé se nesmí zraňovat. Andělé nekrvácí... Neubližuj si,“ skučí. Rychle se zvednu a odběhnu na sesternu pro jehlu a s nevolí se píchnu do prstu. Ukážu mu kapku krve s tím, že jsem člověk. Pak kapku slíznu. Natáhne se po mé ruce a dlaní si jí přitiskne ke svým chladným rtům. Okej, teď porušuju tak deset paragrafů a nařízení, ale nebude to asi můj největší průšvih. Je to jak závan smrti. „Bude troufalé mít poslední přání, anděli?“ nechávám jeho otázku pár vteřin viset ve vzduchu. „Když vám splním poslední přání, tak nebudete mít důvod zde s námi již setrvávat ale....prosím... Tak povídejte,“ s napětím očekávám co z něj vyleze. „Může si nesmělý hoch ukrást jeden polibek od anděla?“ ta otázka mě tvrdě zasáhne a všechno ve mně se bouří. Prosí mě. Zvednu se ze židle a zasunu jí ke stolu. Pomalu se k němu nakloním, tak aby cítil mojí blízkost, usednu na okraj postele, ale zůstává mezi námi moje bublina. Ke svým rtům si přitisknu své prsty, políbím je a přiložím na jeho rty. Rukou mi přejede po zádech a zůstává na mém zadku. To už mu musím utnout. S dobrou noc odcházím. Jestli se mi chtělo spát, tak teď to bylo nenávratně pryč. Do rána stále žije a mě končí služba. Doma padám do postele a padám a padám nějak do nekonečna...

Tečou mně slzy, neboť já nejsem Anděl,
mezi životem a smrtí, to vše je můj úděl.
Jsem ti tak vzdálená, nemůžeš mě lapit,
jen se dotkni, z mé duše můžeš loupit.
Zbavena křídel a svatozáře andělské,
já odsouzena k věčnosti pozemské.