Z deníčku jedné katastrofy I.

Můj milý deníčku, kolega Martin je na nějakém cvičení zelených mozků a už několik týdnů pryč. Oporou jsou mi sice jiní kolegové a brácha, ale cítím se mnohem zranitelnější. Učím se být totálně neviditelná a tvářit se dostatečně zúčastněně při ženských debatách. Ano, už znám menstruační kalendáře všech kolegyň, vím kdo kde s kým, která je tutově těhotná, řešíme kosmetiku, kterou absolutně nepoužívám a předstírám zaujatost novým sportem mých kolegyň. Babinec si zamiloval trampolíny, tedy jumping. Řešíme předporodní plány mých mladých kolegyň tak intenzivně, že už si ho pomalu skládám v hlavě i já. Jo, solidně mi z toho hrabe.
Deníčku, já vážně zvládám těch x týdnů nic moc neposrat. No dobře, stíhám mít jeden drobný záchvat, který graduje jakýmsi odskočením si mimo nemocnici do soukromého ústavu. Pepa se se mnou pokouší mluvit po x týdnech od našeho králičího sexu, ale já se uzavírám za svoje hradby. Svádím nějakou vnitřní bitvu, protože jedna moje část by po něm skočila a bože ojeď mě a ta druhá by mu vzápětí hned vrazila. No vrazila bych asi i sobě, protože z té představy vlhnu jak na povel. No ty kráso, já si to snad budu muset udělat sama v práci. Fakt se v sobě nevyznám. Bylo by fajn kdyby mozek i srdce pro jednou spolupracovali a já si nemusela připadat jak pitomý puberťák. Takže se všem zase postaráme o skvělou zábavu. Lepší než turecká telenovela.
Martin se vrací z výcviku a dovči. Překvapuje mě a další kolegy o odpolední kafíčkové pauze. Chvíli se na sebe culíme jak kreténi a pak v sobě zabiju toho totálního introverta a asociála a skočím do jeho velké náruči. Asi nejupřímnější reakce ze celé měsíce, kdy se chovám jak kdyby všichni měli lepru a já jediná byla zdravá. Padá mi kámen ze srdce. Na oběd s radostí zítra zajdu.
Takže další den hned z rána peču alespoň buchtu a zvládnu jí dokonce nepřipálit. Martin je nenažranec a koštuje jí už ve dveřích, sotva mi otevře. „No vidíš, už jen svíčková a můžeš se vdávat,“ dobírá si mě. Vítám se s Janou a samozřejmě u oběda řešíme jejich dovolenou a nakousneme i jeho vojenské cvičení. Rychle to ale zazdí, protože je zábavnější řešit mé průšvihy. Tvářím se nejvíc svatě jak umím. Úplně cítím tu svatozář jak mě pálí do vlasů. Dokážu se samovznítit? Takže bez velkého mučení mu vysvětluji, jak jsem na čtrnáct dní odešla neodešla z nemocnice do klášterního ústavu pro mentálně postižené dělat pečovatelku a hledat klid. K mé radosti se u toho samozřejmě svíjí smíchy, zda ten ústav nevyhořel a řádové sestry nepotřebovaly exorcistu. Prohlíží si jestli někde nemám vypálený kříž nebo jizvy od svěcené vody. Zmíním i Pepovy pokusy o hovory a jak mě to obtěžuje a cítím se provinile. „Ty vole, já si normálně založím vztahovou poradnu,“ vysmívá se mi než zvážní a doporučí mi, promluvit si s ním. Jenže já nevím jak. Vždyť to bylo totální fiasko, pět vteřin jeho slávy a konec. „No tak si o tom dokonalém sexu budete muset promluvit, proboha. Musíš mu říct co chceš, pomoct mu,“ vysvětluje mi že chlapi nejsou jasnovidci a my jsme složitější než kvantová fyzika. Obzvláště pak evidentně já. Au, to bolelo. Já o tom ale mluvit neumím a nechci. Už teď z té představy rudnu. On se samozřejmě baví mými rozpaky a nechápe jak po tolika měsících na interně ještě dokážu z něčeho zrudnout. Pak z něj vypadne, že pro Pepu to bylo poprvé. Jsem jak opařená. Jak takový hodný milý pohledný kluk mohl být proboha v pětadvaceti ještě panic? Totálně to nepobírám. Martin mi připomíná, že bych mohla zavřít tu pusu. Naráží, že já to už určitě umím. Tak jsem ho hezky mohla zaučit. Jsem uražená a vzteklá. Copak jsem v třiadvaceti nějaká profi coura? Já o to přišla až s Kenem, po tom vylepšeném mojitu, zblbnutá léky na spaní, takže to mám celé zastřené. Zkušenost tedy nula a reputaci jsem si nevylepšila ani tím hotelovým sexem se starcem. To skončilo přeci tím parádním zánětem ledvin a mým VIP pobytem v nemocnici. Prořeknu se vztekle. Teď je zas mimo on. Miluju tyhle parodie na rodinné rozhovory. Říkalas, že sis vzala jen jeden hypnogen,ne?! Iveto, co sis zase z té lékárny vzala?! S jakým starcem? Jaký hotel? V kterém klášteře tě věznili? Tos byla fakt taková Šípková Růženka? Jak je to možný? Přichází salva otázek na podrobnosti a já lezu do své ulity a kroutím se jak červ na rozpálené pánvi. Nehodlám mu nic z toho popisovat. Neřekla bych to prostě nikomu a tečka. Možná až po pořádné dávce chlastu, což před noční neexistuje. Jana ho brzdí, protože to začíná připomínat výslech gestapa. „Vy dva si promluvíte. Obzvláště když jste oba takové brzdy a nemehla. I kdybych tam měl sedět jako mediátor. Je to jasné?“ nechává tu otázku viset ve vzduchu. Pane bože, jak dlouho bude trvat než přepne zelený mozek na řadového zdravotníka? Práskne pěstí do stolu a zopakuje to znova. Jen přikývnu, protože tohle nasrat víc už nechci.