Výlet do neznáma s neznámým VII.

„Ouuuu, tohle není reakce, kterou jsi očekávala, že?" volá na mě mozek ve chvíli, kdy se těsně kolem mého prstu sevře svěrač jeho dírky.
Setrvám na místě a očekávám jen dvě možnosti. Pobídku k pokračování pohybem jeho těla, nějaký lehký náznak toho, že chce, aby se hrátky dál ubíraly tímto směrem. Nebo...
Odtažením se od mého postupného dobývání.
Chytrý chlapec.
Chce dál hrát tuto hru.
Poznala jsem to tichým povzdechem deroucím se z jeho úst, následovaným lehkým přiražením se zpět na můj prst.
Vymyslela jsem rovnou odměnu. Jeho stojící mužství k tomu přímo lákalo.
Jazykem obkroužíc špičku, s jedním prstem lehce dráždící jeho anál, jsem se pomalu snažila rozehrát daleko dráždivější činy.
Nebránil se postupné snaze mých rtů, zapojených v laskání celé jeho délky s postupným sáním, kdy špička jazyka si užívala žilnatost povrchu vědíc, že právě tohle počínání ho dovádí k šílenství.
Nabodával se na můj prst jako v mrákotách a zároveň bylo vidět, že si užívá nejlepší kuřbu svého bytí a sám neví, co je větší slast.
V tu samou chvíli ale já skončila.
S obojím.
„Jestli nechceš šukat, tak proč...?", otázka zakřičená se směsicí touhy a strachu. Z toho, že je konec hrátek. Z toho, že se nedočká svého konce. Z toho, že zapomene, jak to bylo skvělé cítit moje rty na svém nejcitlivějším místě.
Zadýchaný, rozmrzelý a zároveň neuvěřitelně sexy se mi v tu chvíli zdál.
„Ano, právě teď chci mít pocit naplnění", bylo mou odpovědí.
Buď s vypětím všech jeho sil nebo naopak s novou energií v krvi.
Sama jsem totiž nechápala, jak jsme se z původní polohy dostali do pozice mně ležící na zádech.
Najednou se ale energie úplně změnila. Byla hmatatelná. Něžná. Citlivá. Žádostivá.
Chtěl mi oplatit mé zlobení a zároveň mi dal pocit bezpečí, přesně toho, že jsem chráněná.
Ať se bude dít cokoli .
Přilehnutím na mně, líbáním směrem od rtů, přes krk, k lehkému okusování bradavek, ve spojení s kopírováním rukama mého těla, rozechvělého touhou cítí ho zase v sobě. Věděl to naprosto přesně a právě proto tu chvíli oddaloval. Užíval si svého triumfu v podobě mé touhy, kdy celá má bytost křičela, že ho chce, ne, že ho potřebuje mit v sobě.
„Chceš ho uvnitř?", otázka přišla ve chvíli, kdy mně už dlouho svým naběhlým mužstvím dráždil v místě, kde jsem ho chtěla, ne, vlastně potřebovala.
Celou dobu jeho dráždění jsem totiž přesně věděla, kam svým počínáním směřuje.
Naprosto přesně jsem očekávala, že se bezhlasně zeptá, zda smí.
Zda může opět dobýt místo, které přímo řvalo po naplnění. Úplném.
Ve chvíli, kdy moje ruce se pomalu, lenošivě a v opojení přesouvaly po jeho ramenou, pažích, zkoušející pevnost, kterou tohle spojení skýtalo. V tu samou chvíli se on celou svou silou své mužnosti přiblížil na ústí propasti, která se nebála ho přivítat.
Jediný pohled do očí, těch mých utopených v jeho. Souhlas v nich, žádost. Prosba.
Vyslyšel ji hned.
Vklouzl tam lehce. Přesně tam, kde měl v tu chvíli být.
Uvnitř hořkosti, smyslnosti, která ho vítala jako dávno zvaného hosta.
Kruci písek, já prostě jen chtěla, ať mě šuká a nepřestává.
Ale on přestal.
A přichází mé zoufalé zasténání.