Čtyřicítka: bejvalka

Ach, asi vás nudím svými zážitky s kandidáty na mého partnera, ale to vám byli takoví kokoti. Jeden větší, než druhý. Což o to, večeři bych klidně zaplatila sama. Aspoň teda, kdyby si vymyslel, že zapomněl peněženku. Ale to vám byla jedna karta, nešla. Druhá karta, taky nešla, zkusil třetí kartu (to už jsem zpozorněla) nešla.

“Tak já zkusím ještě bývalku!” Řekl a přiložil čtvrtou kartu. Platba se uskutečnila a já měla večeři aspoň grátis na účet té neznámé chuděry. Ale to jsem si měla dát aspoň další smažený sýr.Jinak byl kluk docela hezkej, tak jsem Tak jsem chvíli uvažovala, že mu dám. Někde venku ale. Šli jsme přítmím, najednou se ulicí ozvalo rázné “zmrde!”.

Asi jsem se přeslechla, ale pak se to ozvalo znovu a znovu. Byl to jeho mobil! "Píše bejvalka! Je jí prý smutno." Řekl, aby mě uklidnil. Najednou mu ten telefon zazvonil. Byla to melodie ódy na radost, kde zpívali “My jsme ti kokoti, lalalalala!”.

Netušila jsem, že je taky zpěvák, podle toho, co se z mobilu ozývalo, jím moc nebyl. Což by nebylo to nejhorší, chvíli se s někým po telefonu divně bavil. “Hele, já se asi dal s bejvalkou zas dohromady, dala bys trojku?” Žadonil. No to teda nedala, jak bych jí vysvětlila, že mi platí večeře!”

Vykrucovala jsem se. “To je cajk, to byla jiná bejvalka!” Řekl a šel pryč. Asi abych mohla na lavičce v klidu brečet.

Ono by se asi řeklo, že se na jednoduchém rande nedá nic moc zkazit, ale ti další exoti mi neustále ukazují, že dá. Připadám si jako stroj na rande. “Ale ne moc dobře promazaný!” Řekla mi kolegyně z práce, kterou jsem sehnala, protože všude jinde čekali po zkušebce a týdnu můj odchod na mateřskou. Kurva, jak ráda bych.Pracuju v pojišťovacím korporátu, kde to zase tak nevadí. No, nenadřu se a peníze - ujdou, teda, když prodám nějaký sračky klientům, abychom s nima vyjebali.

Ale kolegové jsou o dost horší, ale to je možná tím, že tu dělají o dost déle.. A taky provozují více harašení. Ale spíše si dovolí na mou mladší kolegyni (Lenka-fenka) a já mám jen “kozy jako vozy, na které nenechám nikoho sáhnout”, tam by se mi partner vybíral hůř..To snad byl vhodnější i pan Bůček (jak ho přezdívají kolegové podle pochutiny, co si nosí do sdíleného kanclu). Taky mu říkají stopadesáti kilový nadsamec, protože žádná židle mu není dost dobrá.