Když potká bloger blogerku

Hele, za pět minut tam jsem, píši jí. Známe se už léta. Tedy - nikoliv osobně. Jen přes písmenka, přes obrázky. Nyní se máme setkat i v reálném životě.

Máme nápad. Projekt, který nám ležel v hlavách dlouho. Takové malé posunutí našeho psaní. A naše schůzka má všemu dát jasnější podobu.

Sedám na domluveném místě. Přicupitá servírka. "Dám si presso a minerálku", poprosím.Vytahuji notebook. Sjíždím zprávy z domova i ze zahraničí a ukrajuji tak z doby čekání.

"Parkuji", pípne mi na messengeru. Koukám z prosklené výlohy, jak se snaží napasovat svoji plechovku mezi dvě jiné. Zadaří se a za okamžik už vstupuje do podniku.

Úsměvy, okukování, každý si v hlavě porovnáváme toho druhého jak jej známe z obrázků, s človíčkem, který právě sedí naproti. "Sluší ti to", vyseknu jí poklonu. "Vím. Také jsem se snažila", vycení na mě zuby. "Tak jdeme na to?", zvednu obočí. "No, nejdřív ten projekt, pěkně popořadě", zahichotá se. "Však přesně to mámna mysli", odpovídám a cítím jak rudnu. Pryč od dvojsmyslů, jinak se nebudu moci soustředit.

Sedíme a debatíme. Každý předkládáme své nápady, návrhy, rozebíráme ty druhé, ešíme proč takhle ano a proč takto ne, zkoumáme terén, po kterém se chceme pohybovat. Naše vize získává jasné obrysy a oba víme, že to bude pecka. Dvě hoďky utekly jako voda.

"No a máme to. Teď už to jen zrealizovat", usmívá se a vstává: "A ani to nebolelo", odpovídám. "To ještě nevíme", zasměje se.

Zaplatíme a jdeme k jejímu autu. "Kde parkuješ ty?, rozhlíží se. "Jsem tu krokem, mám to kousek.", odpovídám. "Tak já tě hodím, chceš?", navrhuje. Jen zavrtím hlavou. "To je fakt pár metrů, ale děkuju". "Dobrá tedy, ale ještě sedni, chci ti něco ukázat ještě", otevírá auto. Sedám tedy vedle ní plný zvědavosti.

"Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o tom zážitku z parkoviště u výstaviště?", mrkne na mě. Dělám, že přemýšlím, ale moc dobře si pamatuji. "Nikdy jsem o tom nenapsala." Přemýšlím, kam tím míří. "Co ti brání?", ptám se. "Už je to pár let, víš", odpovídá. "Ony každé vzpomínky jednou vyblednou. Asi bych to potřebovala trochu oživit", mrkne na mě. Natahuje ruku k telefonu. "Tohle jsem ti chtěla ukázat, vím že jsi psal že tě berou oči, pohledy, když je holka v akci a dívá se.", a podává mi mobil. Podívám se na displej a jen polknu. Přes celý displej je fotka. Její fotka. Její atraktivní tvář. Upřené oči, smyslný pohled. A její ústa, která obepínají...penis... "Stále se ti to líbí?", zavrčí. Jen přitakám. "A chtěl bys to?". Všechno ve mě křičí ano, ale ostych a rozum velí Neblázni a buď gentleman. Gentleman, který nenacpe svého ptáka holce co vidí poprvé naživo do pusy v autě před kavárnou. Jenže se začne ozývat i ten druhý radil, ten rohatý, co je vždy pohotově připravený argumentovat proti připomínkám toho s křídly. Hele a není spíš náhodou negentlemanské nevyhovět dámě, když něco chce? Kór chce li to sama a byl li to její návrh? Nezdvořáku. Měl by ses stydět...

Z vnitřního boje mě vytrhla její ruka. Přejela mi po stehně až k rozkroku. "Cítím, že se ptát nemusím", zašeptá provokativně a nakloní se k mému uchu. "Tak se jen dívej", špitne ještě a špičkou jazyka sjede po uchu na krk. Její prsty si hravě poradí se zipem kalhot i páskem. Horká dlaň vjede pod lem spodního prádla. Mé mužství na to reaguje okamžitým ztopořením,.V mžiku mi ho osvobodí ze zajetí kalhot. Nakloní se k němu. Naše oči se střetnou. Našpulí rty a políbí špičku. Nasaji vzduch skrz zuby. Mrkne na mě. Na jejích rtech zahraje úsměv. Má mě v moci. Rukou zajedu do jejích blond vlasů. Pootevře ústa a sjíždí po penisu dolů. Cítím její jazyk jak mě zkoumá. Zasténám, když mě nasaje celého. Druhá ruka se osmělí a sjede po dekoltu pod vršek oblečení. Hladím a tisknu její ňadra. Ta ňadra, která jsem obdivoval na obrázcích a nad kterými jsem se uspokojoval. A teď je laskám, zatímco ona mi dopřává neskonalou rozkoš svým mistrným uměním. Zmáčknu její bradavku a ona zasténá. Zrychlí svůj pohyb. Saje mě a kouří jako ještě žádná. Opravdu to umí, čertice. Ještě pár tahů a cítím, jak to na mě jde. "Já...už..to dlouho...", chci ji varovat. Ona to cítí. Cítí jak se mi zrychluje dech. Jak ve mě cuká. Jak jsem se stáhl. Ještě více mě obepne. A ze mě to jde. Stříkám. Její lačná ústa sají mé sperma a já se koušu do rtu...

Sedím, zavřené oči, oddechuji. Zlidňuji se. Nakloní se znovu k mému uchu. "Ber to jako zálohu na honorář", zašeptá. "A co tvůj díl honoráře?", ptám se. "Ten si vyberu najednou, to se neboj....", usmívá se potutelně. "A měl bys mazat, já musím frčet a ty bys měl začít psát", pokračuje...

Vymotal jsem se z auta i z parkoviště ani nevím jak. Doma jsem otevřel noťas. Kapitola jedna..........