Mrcha kámoška

....
Půlnoční zvonění mobilu fakt nemám ráda. Kouknu na displej a vidím, volá Kájina. V tuhle hodinu? Přijímám hovor a slyším, jak na druhé straně brečí. Mezi vzlyky zaslechnu: „můžu k tobě?“. Nejsem z toho nadšená, ale souhlasím.
Po pár minutách slyším před domem rachot popelnice. Kouknu do okna. Vidím, že z auta vystupuje Kájina, moje popelnice odlétla za svého místa, a místo ni se zjevilo její auto. Ne, že by to byl až takový rozdíl. Kájina s pokleslými rameny a hlavou se sune co noha nohu mine k domu. Tak tohle bude dlouhá noc, bleskne mi hlavou.
Pouštím ji do bytu a vařím konev kafe. Podáváme ji papírové kapesníčky, hrnek s kafem černým jako noc za okny a říkám: „tak spusť“..
Popíjím kávu a poslouchám její vyprávění doprovázené proudy slz, prokládané vzlyky a smrkáním.
Když skončí svůj trhaný monolog, říkám: „pochopila jsem správně, že…“ a rekapituluji právě vyslechnuté:

„…Sedíš schoulená za volantem svého auta a kolem je tma. Jen v povzdálí se komíhají plamínky svíček, které jsou vidět z nedalekých hrobů.
Co to zase bylo? To jako opravdu?
On zavolá, vše co bylo domluveno, je jinak. Navrhne takovou stupiditu, že může jenom na pár minut.. a jenom pokud za ním přijedeš.. a ještě ke hřbitovu.“
Ptám se: „ty a hřbitov? To jako fakt? Ty, která se bojíš jít po tmě vlastním bytem?“ Jenom kývne hlavou na souhlas a klopí oči.
„Aha…“ a pokračuji ve výčtu sděleného:
„Čert vem těch pár kilometrů. Je to skoro za rohem, ale kde jsou tvoje nastavená pravidla?
On zavolá a ty co? Co uděláš? Potajmu se vykradeš z domu, sedneš si za volant, roztřesenou rukou nastartuješ a jedeš si pro dalších pár facek?
Přijíždíš na smluvené místo. Zastavíš, zhasneš světla. Ta tma je děsivá. Zpoza stínu keřů vystupuje on. Stahuješ okénko. Šeptá pojď, pojď ven, půjdeme do parku. Zachvěješ se strachem z té představy, že máš jít do té temnoty. Ale je tam on, na dosah, ne jen na telefonu. Tedy poslušně vystupuješ a mizíš za ní ve tmě mezi keři.
Nic ti není divný? To, že ti posledně, tvrdil, že to doma už konečně řeší a ukončí. Teď se tu zase schovává ve tmě a mezi stíny.
Zastavuje a konečně tě obejme. Krásně voní. Jeho polibky jsou mdlé, povrchní. Ty jsi jak omámená. Vyhrnuje ti sukni. Slyšíš: „tady je někdo hanbatý“. Polaská tě po zadku, plácne tě a už jeho prsty máš mezi svými pysky. Začíná tě prstit. To umí moc dobře. Zná tě. A to velice dobře po všech stránkách. Podlamují se ti kolena. Začínáš téct. Přitvrdí. Ty se uděláš, málem upadneš. A dál?
„Už musím jít. Ona kouká na telku a já jsem se vytratil zadem. Nechci, aby zjistila, že nejsem v domě. Vidíš, jak riskuji?“
„Tys to ještě nezačal řešit?“ ..zaslechneš cosi jako pousmátí.. „ještě ne. Tak čau.
Už musím jít. Běž do auta a jeď. Já pak odejdu“
Nezmůžeš se ani na slovo. Škobrtáš zpět za světlem ulice do auta. Jenom nevěřícně kroutíš hlavou sama nad sebou a v hlavě ti běží otázka: Co to jako mělo být?
Sečteno a podtrženo. Byla jsi s ním asi 10 minut. Sice ses udělala, ale z celé té srandy máš intenzivní pocit, že jsi pěkná kráva karkulka.“
Odmlčím se a po chvíli se hodně jedovatě ptám:
„Hele Kájino, co tě na tom tak baví? Co ti to přináší, žes za ním opět jela a zase jsi naivně věřila, že je něco jinak?“
Kájina na mne třeští ubrečené oči, utírá si nos a začíná na mě ječet: „ty seš taková bezcitná mrcha. Bla bla bla..“ Vrhá se na mne a buší do mne pěstmi.
Chytnu ji za paže, pevně ji obejmu. Mrská sebou, zase brečí. Její vzdor ochabuje. Hroutí se mi v náručí. Obě klesáme na koberec. Lehce ji políbím. Polibek mi opětuje. Hládím ji a ona pomaličku taje, začíná vrnět jako kotě …
To už je jiný příběh.