Harpa - Jaro na severu (3)

Harpa – Jaro na severu (3)

Na žádost jedné spřízněné duše povolávám seveřany s jejich běžnými i zvrácenými choutkami zpátky do modrého světa. Co všechno této povídce předcházelo najdete v seznamu mých povídek.

Jakob v přítmí sklepa posbíral své myšlenky a ženskou vlhkostí olepený a díky tomu rychle chladnoucí úd schoval do gatí a bez toho, že by dokončil, co do sklepa přišel konat, vyběhl rychle po schodech na ohněm osvětlený dvůr. Toužil zahlédnout aspoň směr, kterým jeho tajemná kráska s modrou dračí kůží mizí. Marně se ale rozhlížel, po nádvoří kolem ohně bujaře popíjela, tančila anebo pospávala rozmanitá skupina hostů oslav jara, ale lesk modrých šupin se nikde ani nemihnul.

Rozhlížel se po dvoře s očima dravce ve snaze zachytit nějaký pohyb nebo aspoň záblesk barvy, kterou na žádné z masek předtím neviděl a která mu rozhodně nedá dalších několik dnů spát, ale marně. Po Matildě ani Gudrun také nebylo nikde ani vidu ani slechu. Měl své podezření, že by jeho tajemnou svůdnicí mohla být právě některá z těchto dvou, přeci jen v těchto končinách nebylo mnoho žen obdobné tělesné konstituce a měl za to, že všechny návštěvnice i ty z dalekého okolí v průběhu večera aspoň jednou viděl.

Vydal se do hostince, aby zkontroloval, jestli jeho touha nebude schovaná právě tam, ale tady panovalo bujaré veselí, hosté tančili, popíjeli, starší se cpali teď právě perfektně se rozpadajícím masem z rožně. Bude to úspěšný hodokvas, radoval se Jakob v duchu, to tenhle hostinec potřeboval, aby znovu po zimě ožil a doplnily se nějaké ty kováky do pokladnice, až se začnou sčítat škody po zimě a nastane čas oprav a setí.

Proběhl výčepem a jal se otevírat dveře do komory, když se k němu s vyděšeným výrazem přitočila jedna z obsluhujících pomocnic a pověsila se mu na rámě: „Jakobe ne, tam nechoď!“ „Jakýpak nechoď? Co se tam děje? Hledám Matildu!!“ Zahřměl Jakob a jedním pohybem jí setřásl ze své paže a vzal za madlo těžkých kovaných dveří. „Matilda tam není, to Margita!“ vypískla za ním děvečka. Jakob rozrazil dveře a jeho oči překvapeně strnuly na korpulentní blondýnce, vysazené na pultě pod oknem přímo proti dveřím, se suknicí vykasanou vysoko na stehna. Nohy roztažené a zapřené o hranu pultu, ze šněrovačky vytažená kyprá prsiska, která se dmula ke stropu, jak byla zvrácená v zádech a vzepřená v okenním výklenku za ní. Výhled na její zcela jistě rozmáčenou lasturu kazila hlava Frederika, která byla přisátá k centru její ženskosti.

„Frederiku, ty evidentně užíváš vlastního hodokvasu a božské many!“ Zahřímal Jakob pobaveně, aby hned lehce překvapeně doplnil „Při Thorovi, co s tebou ta jezinka provedla?“ Jakobovi sklouzly oči z mužské hlavy, činící se v blonďatém, kudrnatém klíně a na zádech zahlédl několik rudých pruhů, což díky znalosti choutek Margitiných a sklonů Frederika nebylo až tak šokující. Masivní konec nejspíš stejně masivního dřevěného kolíku, či podobného nástroje, trčící mezi jeho nahými půlkami, zatímco na něm byl vkleče nasednutý, však překvapivý byl.

Frederik se k němu chtěl otočit, ale Margita nekompromisně čapla jeho kštici a přimáčkla si jeho obličej do klína. „Ty máš snad hotovo, lenoto líná??“ Vzepřená jen na jedné ruce rozpustile mrkla na Jakoba, aniž by se jakkoliv snažila zakrýt, co se v komoře právě děje. „Copak Jakobe, nechceš si najít svůj vlastní kus ženského tepla ke zbožňování, místo abys nás rušil od zasloužené chvilky oslav páření a bujení jara?“
Jakob hlavou kývnul směrem k Frederikovo impozantní náplni análního otvoru. „Margito, pamatuj, že zítra musí být schopen pomáhat s hosty a poklizením! Jestli budeme volat mastičkáře k natržené řiti, chraň tě severské božstvo, odpracuješ to za něj.“ vyhrožoval rozpustilé služebnici. „Jen klid Jakobíčku, to je kolík ze sudu, ten je vyhlazený tisícím zastrčením a vytažením, že žádná tříska nehrozí. A protože jsem byla milosrdná, obětovala jsem i trochu sádla, takže nemáš žádné důvody k obavám. Tady lenota potřeboval připomenout, že při oslavách se víc pracuje, než popíjí a té, co řídí šenk se neodporuje. No a když má jít vytlouct další soudek, má to udělat ihned jinak hrozí, že vytlučený kolík skončí…. tam kde skončil.“ Aby to Jakobovi byla schopná sdělit bez zajíkání se, oddálila na chvíli útočné rty a jazyk jejího pohůnka tahem za vlasy od roztouženého, rozlízaného klína. Dívala se na jejími sekrety zborcenou a lesklou mužskou tvář, ze které na ní hleděly oddané, ale lehce unavené a vodnaté oči s linkou slz, přece jen Frederik na tom kolíku seděl už nějakou chvíli a spokojeně se usmála. Skoro laskavě a s úsměvem směrem k němu zašvitořila: „No snad bys neplakal, prostě se musíš víc snažit a budeš smět vstát.“ A na Jakoba prohodila: „Chodit zítra bude rád, neboj, radši než sedět. Já z něj tu lenoru vyženu!“ A s tím si zase přitlačila obličej ztrápeného čeledína do klína.

Jakob se zasmál. „Opravdu pokrokové metody Margito! Vidím, že tady nejsem potřeba, že máš vše pod kontrolou.“ Znovu se ušklíbl, když vedle Margity na pultu zaznamenal trojsvazek vrbového proutí z dekorace oslav jara a došel mu původ červených pruhů na Frederikovo zádech. Zdá se, že čeledín bude zítra určitě svědomitější. Zavrtěl hlavou a vycouval z místnosti, i když ho současně malinko lákalo dál dozorovat Margitinu drezůru z bezpečné vzdálenosti. Znal ale její škodolibost a tušil, že by Frederik mohl zkoušet víc než je třeba a navíc jeho dračí kráska je ještě někde v rajónu a pořád utajená.

Zavřel a zajistil za sebou těžké dveře komory a našel vedle nich furt stejnou děvečku. „Co ty tady provádíš? Posloucháš, co ti dva provádí v komoře?“ zatvářil se na oko přísně na vyděšenou mladou dívku. „Já ne.. nevěděla …. Margita mi dala za úkol hlídat. A pak.. ty zvuky. Měla jsem strach, nahlédla jsem, ale.. óóóóó….“, dívce zrudly líce jak podzimní jablíčka, když v rozpacích schovala tvář do dlaní. Jakob si jí dobře prohlédl. Byla to výpomoc sjednaná ze vzdálenější vesnice, všichni místní se chtěli aktivně veselit a o personál byla nouze. Měla roztomilý nosík jako knoflík a velké světle hnědé oči. Mléčně bílá jemná pokožka naznačovala, že je to ještě mládě. Sjel pohledem do jejího výstřihu ve šněrovačce. Dva kopečky jejích prsou se tam potkávaly, jak ohlazené kameny v potoce. To by nebylo tak zlé, zamyslel se, ale hned se vzpamatoval, po zaučování Matildy se na nějaké další odbavování panenského věnečku necítil.

Stejně neodolal tomu, aby stydlivou dívku nepoškádlil. Protáhl se kolem ní chodbičkou a dal si záležet, aby se o ní otřel celým tělem. Viděl, jak celá ztuhla. Bylo evidentní, že naslouchat zvukům bezuzdného obcování a zcela jistě naříkání Frederika při prznění jeho zadnice a zad jí nenechalo klidnou. Zastavil se mezi ní a vchodem do výčepu a svými rameny téměř vyplnil chodbičku, když se k ní otočil. Pro větší efekt se vzepřel předloktími o zdi klenuté chodby a na dívku opřenou vedle dveří tak dopadalo jen minimum světla, pronikajícího kolem jeho svalnatého těla. „Snad ses tady nebála krasotinko? Copak tě tak přivedlo do rozpaků? Zvuky pářících se těl nebo snad něco jiného?“ „Já, když tam tak naříkal, otevřela dveře. A on.. On si musel nasednout na nějaký dřevěný… ach..“ zase celá zrudla s očima na vrch hlavy. „Ano? Musel si nasednou na kolík, prý proto, že posedával s hosty místo, aby se o ně staral a nešel narážet. To je samozřejmé a zasloužil si to, nemyslíš?“ Vysvětlovat Jakob. „Ale tohle… to jsem nikdy neviděla! To je hrozný trest! Vždyť to musí bolet a on tak sténal!“ zděšeně koktala děvečka. Jakob se nad ní naklonil, jak medvěd nad stepní lišku. „Moje milá, divila by ses, jak blízko má rozkoš k bolesti. Popiš mi, co jsi viděla a já ti povím, jestli se spíš trápil anebo si užíval.“

Děvečka poslušně kývla a zvolna lovila v paměti.
„Já slyšela nějakou hádku v komoře a tak jsem nahlédla. Ona paní Margita mu nejdřív nakázala, aby se ohnul přes ten pult a stáhl si gatě. Jemu se moc nechtělo. Tak ho Margita prostě ohnula a stáhla mu ty kalhoty sama a s tím říkala, že toho bude litovat. Když jsem viděla nahou řiť, tak jsem dveře zavřela, protože jsem se vylekala. Ale on pak začal naříkat, tak jsem zase nahlédla, abych věděla, jestli s ním něco není. A Margita mu sázela rány na zadek a stehna vrbovým proutím a on musel děkovat, že je k němu hodná. A pak si musel vybrat, jestli chce ještě víc ran i vařečkou a nebo teda….“ V dívce se zasekl hlas…
„Pokračuj, Margita chtěla aby si řekl o ten kolík, je to tak?“
Dívčina jen se sklopenými zraky pokývala hlavou.
„A dál?“ vyzvídal Jakob.
„Měl říct, že si to přeje víc než cokoliv jiného, chytil se za půlky a roztáhl je na Margitu, a ona mu tam pomalu ten kolík zasouvala a on hrozně kňučel.“
„Bila ho u toho?“
„Ne, nebila.“
„Bránil se, nebo jí odstrkoval?“
„Ne, držel si ty půlky a byl ohnutý jak po něm chtěla, jen naříkal.“
„Nenaříkal maličká, sténal. To je rozdíl. Tak to si to užíval, neboj.“ Usmál se na ní Jakob
„Ale jak si tohle může někdo uživat?“
„Kolík je hladký, navíc byl namaštěný, a když si můžeš vybrat mezi trochou nepohodlí a bolestí z výprasku, je pro tebe trocha nepohodlí rozkoší. Navíc věř mi, Margita ví, co dělá, neprovedla by mu nic, z čeho by následně nebyl nadšený, už jsou sehraná dvojka, je to taková hra.“
„No pak si musel kleknout a lízat jí klín. A když se nějak zdráhal, že nemůže, protože ho rozrušuje roztažená zadnice, tak ho paní zatlačila do kleku až dosedl a to už vážně kňučel hodně, ale pak se dal do díla a utichlo to.“
„Tak vidíš, jak si nakonec porozuměli a že mám pravdu, že se mu tohle zacházení líbí,“ culil se Jakob. V duchu se smál, jaká je ta Margita divoženka. Ono to ale Frederikovi vůbec neuškodí, po tom, co s oblibou prznil zadnici mladé Tili. Navíc bylo evidentní, že si to užíval. „Ale koukám, žes toho viděla celkem dost, tak jsi vystrašená anebo spíš rozrušená?“ usmíval se na ní Jakob jak vlk na jehňátko.

V rozhořčení se v ní zatajil dech a ty ohlazené kopečky bílých ňader vyskočily ještě o malý kousek výš.
„Ono tě to nakonec vzrušilo, viď?“ přikročil k ní Jakob a ona k němu vzhlížela. Vrtěla hlavou až jí pramínky vlasů poletovaly kolem tváře, ale její zapálená líčka hovořila jiným jazykem. Jakob jí pohladil po líci a zajel dlaní k zátylku. Lehce zmáčkl její šíji a dívka zaklonila hlavu. Naskytl se mu pohled na mléčný krk a cestu mezi její ňadra, nad kterými se klenula zvrácená bradička a jemně rozevřené měkké narůžovělé rty. Sklonil se k ní a drsným hlasem zašeptal: „Víš, že jazyk umí připravit všechny tělesné škvíry pro potěšení?“ přisál se k jejím rtům a jazykem pronikl za prolomenou hradbu zoubků. Jemně zdolával její ústa a rukou sáhl do výstřihu. Couvla před ním a narazila na zeď. Následoval jí. Rukou nabral hebké jemné dívčí ňadro a jemně jej zmáčkl. S tím do ní jazykem začal promačkávat vášnivější tempo a jeho kroužení jazykem kopírovalo kroužení a hnětení jeho dlaně. Horká dívčí kůže se podávala jeho silné mozolnaté dlani jak těsto na koláč. Během chvilky o střed jeho ruky drnkala pevně se napřimující bradavka. Na to Jakob čekal. Nasál spodní ret něžných dívčích úst mezi své zuby a lehce skousl. Dívčina se zajíkla a ve stejný okamžik jí velmi pevně zmáčkl mezi prsty ten křemínek hrotu jejího prsu a zatáhl v krouživém pohybu. Vyjekla do jeho pusy a současně zcela odevzdaně sklouzla na jeho tělo.

Ještě jednou stejnou věc zopakoval s druhou kozičkou. Z pohybů dívky a přerušovaného dechu a jemných stenů viděl, že čeká na moment, kdy jí bradavku promne a ztrýzní. Nezklamal jí a ona se při tom prohnula v kříži a vydechla mu do úst slastí. Jemně opustil rukou její výstřih a pohladil jí po tváři s posledním polibkem. Do rtů jí zašeptal: „Vidíš, jak správná dávka a časování něčeho, co bys myslela, že bolí, je ve skutečnosti jaké??“
„Božííí..“ vydechla dívka.
„Vzrušující..a krásné!“ doplnil jí.

Hlavou mu pořád jela jeho modrá svůdnice a tahle malá panenka s minimem zkušeností, ho po předchozím rodeu s dračicí nedokázala navnadit na nějaké další dovádění. Jo, to kdyby našel tu s otiskem svých zubů na prdelce, to by byla jiná. Jen při té myšlence mu pyj ťuknul do nohavice kalhot.
Naposledy omámenou děvečku jemně pohladil a laškovně pronesl: „A zpátky do práce, maličká, jinak ti budeme muset taky najít nějaký kolíček k nasednutí za lenošivost..“ protočil jí kolem sebe směrem k výčepu a plesknul jí hravě po zadku. Křepce poposkočila dopředu. „Hybaj za hostama!“ Dívky obličej zářil úsměvem, když se začala proplétat mezi stoly a sbírala prázdné číše i korbele od medoviny a malvazu.

Jakob se rozhlédl kolem sebe, pro dnešek svojí dračici asi nenajde. Ještě, že si jí označil. Teď už jen dostat se během dalšího dne či dvou nenápadně pod sukně Tili a Gudrun, aby si své podezření, kdo by mohl být tou divokou sklepní pokušitelkou, potvrdil.