"Já"

Předem se omlouvám za gramatické chyby. Je to pouze krátký úryvek z povídky s názvem "Já" která ještě není hotová a neprošla korekturou.


"Možná bych tam neměl chodit, možná bych měl jít večer do baru"
Hlavou mě proběhla široká škála důvodů proč ne. Proč se otočit, sednout na vlak a jet zpět do Amsterdamu.
Vtipné je, že stojím tři domy od jejich dveří a vím přesně co udělám. Ve skutečnosti je to jako vždy. Drobný, poslední výkřik morálky a rozumu v již prohrané bitvě.
Do uší mi hraje Superstyling od Groowe Armada. Vzduch je svěží a voní květenou, vlhkost na sebe váže všechny krásy jara a jemný vánek je roznáší k nozdrám všech co chtějí cítit.
Rozhodnutí jsem již učinil, dnes chci cítit těžký vzduch nasáklí potem dvou těl.
Dopnu zip až úplně nahoru ke krku, srovnám si kapuci. Mám rád když je přesně na středu za hlavou. Kontrola rukávů a nohavic. Vše je čisté, Vše je perfektní.

Sám ten úsměv nedokáži popsat, co v takových chvílích mívám. Chtíč i uspokojení, mráz i spalující vášeň, krása i hrůza.
Řekl bych, vítězný pohled vojevůdce po bitvě, která ho teprve čeká.
Oči prozrazují všechno, bohužel málokdo vidí. Většina vidí jen sebestřednost, povýšenost, nadřazenost, zkrátka egoistu.

Pár kroků a jsem u domu.
Velmi strohé kovové zábradlí, lemuje cihlové schodiště drolící se desetiletí krok po kroku. Už poprvé jak jsem je spatřil, věděl jsem, cihly nejsou nejvhodnější materiál pro venkovní schodiště. I když vypadají krásně a podtrhují výzor domu bez fasády.
Tmavě zelené dveře stejně jako rámy oken, velmi typická barva pro Nizozemsko. Přiznám se, ten odstín jsem si oblíbil.

Hluboký nádech a výdech, rychlá kalkulace všech stálých i proměnných. Práva ruka vystřelí směrem ke zvonku.
"Naposled si uprav kapuci, rukávy a nohavice."

Slyším schody, situované vpravo hned za předsíni.
"Třetí od spodu praská "
- "RUP"
"To jsem jediný člověk, co ten schod překračuje? Paní domácí je to zjevně jedno."

Dveře se doslova rozletí a je tam ona.
Jak ji pán bůh stvořil. Teď nemyslím, že je nahá. Myslím tím jak vypadá. Zářící oči, upřímný láskyplný úsměv, žádný make-up. Rty od ucha k uchu, zdravé sebevědomí, nic víc není tak sexy.
Opře se o zárubně, tak že se tváří a oběma rukama dotýká dřeva. Vlasy jí utíkají do všech stran. Prohne se lehce v zádech a levou nohou se dotýká země pouze špičkou palce.

Pro ten okamžik bych žil, zabil, udělal cokoliv. V tu chvíli byl svět krásnější. Jsem opět školák, zase dokážu cítit lásku. Kdybych tak mohl zůstat na těch schodech navždy, s blaženým úsměvem a pohledem na krásnou dívku co mě miluje.
Vše je pryč v mžiku. Snad se to ani nestalo a my oba známé své role.
Já jsem zákazník co věčně nemá peníze a ona je kurva.
Nevím kdo změnil výraz dříve, nejspíš oba zároveň.
- "Děláš si ze mě prdel?"
- "Co je, co jsem udělal?"
- "Nemáš prachy."
- "Vždyť ještě jsem nic neřekl. Ani jsem tě nepozdravil. Ahoj"
- "Ahoj, vidím ten tvůj šténěčí výraz, ublížený chudáček."
- "To není pravda."
Byla to pravda.
- "Mám peníze"
- "Všechny peníze? I to co mi dlužíš?"
- "Čekám na výplatu"
- "Prosím tě, pojď dovnitř. Nebudeme to řešit před barákem."

Dvě hrdličky se proměnili na krvežíznivé saně, s nichž každá chce bezpáteřně dosáhnout svého cíle.
"Proč teda ten moment lásky a radosti, co jsme před půl minutou sdíleli? Přece nejsem blázen, jasně jsem to cítil."
"Zamiloval si se do kurvy a chceš si namluvit, že nejsi blázen. A kurva se zamilovala do klienta!?! Nejsi Richard Gere, nemáš Lotus a ona taky není žádná pretty woman. Víš co máš udělat. Neztrácej čas a zneužíj ji, zneucti ji a nepřestávej, dokud nebude škemrat o slitování."