Cukr a bič

Seděla jsem v křesle s nohou pohodlně přehozenou přes nohu a podrobně si ji prohlížela. Tentokrát jsem si příliš nevšímala jejích antracitově černých vlasů ani velkých hnědých očí, které mě s obavou i nadějí propalovaly. Sledovala jsem křivky jejího těla. Dávala jsem si načas, abych ji důkladně prozkoumala. Sjížděla jsem ji od uší na hlavě až po prsty nohou. Brada a krk, krk a ramena, ramena a tělo, tělo a ňadra, ňadra a břicho, břicho a klín, klín a stehna, stehna a kolena, kolena a lýtka, lýtka a nárty, červeně nalakované nehty.

Stála přede mnou nahá, vzpřímená, s rukama složenýma za hlavou, rozkročená na šířku ramen. Nepohnula se ani o píď, nepromluvila.

 „Otoč se,“ zakroužila jsem ve vzduchu ukazováčkem.

 Beze slova se po vojensku obrátila ke dveřím.

Krk a paže, paže a záda, záda a pas, pas a zadek, zadek a stehna, stehna a lýtka, lýtka a paty. Všechny části jejího těla na sebe v lehkých oblinách navazovaly jako vlnky na hladině zátoky pár chvil před počátkem ranního přílivu. Líbí se mi ta tenká vrstva podkožního tuku, která dělá ženy vnadnými múzami a odlišuje je tak od těch bojovně hranatých chlapských postav. Alespoň podle mého zaměření.

 „Dokázala jsi to,“ ocenila jsem ji. „Teď se zvaž.“

Otočila se znovu čelem ke mně a stoupla si na váhu, která před ní ležela připravená na podlaze.

 „Kolik?“ zeptala jsem se nedočkavě.

 „Padesát celých jedna,“ odpověděla hrdě.

 „Tak to si zaslouží velikou odměnu,“ zatleskala jsem. Položila jsem na stůl dřevěnou krabici ručně vyrobených pralinek a sundala z ní víko. Místností se začala linout vůně čokolády, nugátu, skořice i kávy.

****

Když jsem se ji před půl rokem sbalila na baru, nějak jsem si v příšeří jejího bytu a přívalu vášně nevšimla, jak moc byla hubená. Teprve později jsem zjistila, že je vlastně jen kost a kůže. Podruhé jsem to už nezvládla. Nevyspala jsem se s ní, jejím havraním vlasům a uhrančivým hnědým očím navzdory.

 „Kolik vlastně vážíš?“ zeptala jsem se, když jsem si zase natahovala džíny.

 „Čtyřicet čtyři,“ odpověděla zklamaně.

 Vstala jsem z postele, abych se na ni podívala z nadhledu. Na bílém prostěradle vypadala, jako by snad byla první zaživa pohřbívanou obětí ve vápnem vysypaném masovém hrobě Osvětimi. Vystouplé klíční kosti, žebra potažená tenkou kůží, propadlé břicho, vyčnívající kyčle, kolena až neúměrně objemná vůči stehnům i lýtkům.

 Stydlivě přes sebe přetáhla peřinu. „Nekoukej tak na mě. Vím, že jsem vychrtlá.“

 Zakroutila jsem nechápavě hlavou. „Mohla bys být šťastná krásná holka. Co bych já dala za to, kdybych se mohla podle libosti cpát čokoládou, zákusky, nebo čímkoliv jiným, na co zrovna dostanu chuť.“

 „Co bych já dala za to, kdybych tu chuť měla,“ procedila mrzutě zpod přikrývky, kterou si mezitím přitáhla až pod bradu.

 „Myslím, že ženská krása tak nějak souvisí s pravěkem,“ řekla jsem. „Zatímco chlapi běhali po lesích za zvěří a sádlo jim bylo leda tak ke zlosti, my jsme na ně čekaly v jeskyni. Ohřát jsme se mohly leda u ohně, a i ten občas vyhasl. A když se naši hrdinní lovci dlouho nevraceli, býval hlad. Proto jsme musely být oplácanější. Tak akorát oplácané, abychom neumrzly, nepomřely hlady a zároveň mohly rychle utíkat, když do jeskyně vtrhl šavlozubý medvěd.“

„Nech už té prehistorie!“ odsekla naštvaně. „Ani nevíš, jak moc mě to štve. Vím, že nahá nejsem přitažlivá, že potřebuju přibrat. Vím to už dlouho.“

 „Poslyš, bude ti tak dvacet tři, dvacet čtyři nebo tak nějak. Jsi mladá, zajímavá, inteligentní. To je silná kombinace. Máš skoro všechny předpoklady k tomu, aby po tobě všechny šílely, aby sis jen ukazovala prstem na tu, se kterou budeš flirtovat, kterou si pustíš mezi nohy, do které se skutečně zamiluješ. To úžasné období ti vydrží ještě pár let, pak začneš uvadat jako pomalu odkvétající orchidej. Máme to tak všechny. Časem pak budeš vděčná za každého prasáka, který se za tebou šilhavě poohlédne. Pokud neztloustneš teď, svou příležitost dokonale promrháš a ona se už nikdy nevrátí.“

 Mračila se na mě jako čert. Rukama přitom zlostně mačkala okraj peřiny.

 Pokrčila jsem rameny. Z televizního stolku jsem vzala knihu. Přečetla jsem si její název: Mentální anorexie. Musela to brát vážně, když si kupovala takové knihy. Nechápala jsem, jak může zápasit s podvýživou někdo, kdo netrpí nedostatkem. Otevřela jsem ji náhodně kdesi v polovině a začala nahlas číst úryvky vět: „…kam až může dojít strach z tuku..., úzkostná sebekontrola, …adaptace na roli nemocného, ... je nezbytné je k jídlu nutit, …dohled nad plněním jídelního režimu.“

 „Mám takový ulítlý nápad,“ řekla jsem povzbudivě. „Ale nejdřív ze sebe sundej tu deku. Chci, aby ses viděla, až ti ho budu vysvětlovat.“

 Stydlivě odhrnula peřinu na stranu, sevřela kolena a pokrčila nohy. Ruce zkřížila přes prsa.

 „Myslím, že přibrat půl kila každých čtrnáct dní není žádný nadlidský výkon. To udělá kilo měsíčně. Za půl roku se tímto docela pohodovým tempem dostaneš na celou padesátku. A padesát kilo by ti, myslím, už docela slušelo. Protože nejsem žádná odbornice na výživu ani na myšlenkové pochody anorektiček, nebudu ti říkat, co máš jíst, ani radit, jak se k jídlu přinutit. Jestli ale chceš, tak tě tady každé dva týdny navštívím a ty si přede mnou stoupneš nahá na váhu. Když na ní bude aspoň o půl kila víc než minule, sladce tě odměním. Když ne, dostaneš výprask na holou.“

 Vytřeštila na mě oči jako na blázna.

 „Tak co myslíš?“, řekla jsem.

 „Tvoje ruka bolí,“ rozpomněla se na naše první setkání, kdy jsem ji taky párkrát plácla a bezděky si přitom přejela rukou po zadku. „Na druhou stranu, strach z trestu by mě možná fakt mohl přinutit k přechodnému obžerství,“ zadumala. „Víš co? Zkusila jsem už kdeco, můžu zkusit i tuhle tvoji úchylnost.“

 To bylo silné odhodlání.

Přišla jsem znovu za dva týdny. Dveře do bytu byly přivřené, vstoupila jsem bez klepání. Čekala přesně tak, jak jsem jí předem napsala. Stála nahá s rukama za hlavou, otočená ke vchodu zády, ke křeslu pod oknem čelem. Před ní ležela na podlaze váha. Přejela jsem jí lehce prstem po zádech od krku až k pasu. Naskočila jí z toho husí kůže, lehce se zachvěla. Pak jsem se posadila do křesla, opřela si lokty o kolena a tázavě se na ni podívala.

 „Úkol jsem nesplnila,“ oznámila mi úsečně. „Měla jsem vážit čtyřicet čtyři a půl kila a vážím jen čtyřicet čtyři celých čtyři. Zasloužím si trest.“

 Usmála jsem se tomu upřímnému hlášení i navrženému závěru. „Ne tak zhurta, nejdřív se mi zvaž.“

Udělala krok vpřed a stoupla si na váhu. Skutečně na ní naskočilo přesně čtyřicet čtyři celých čtyři kilogramů. Bylo to divné. Vždyť stačilo loknout si vody, aby unikla trestu. Ale nenapila se.

 „No, máš pravdu. Nedá se nic dělat. Přehni se tady přes židli,“ přikázala jsem jí.

 Popošla nervózně k židli, otočila ji opěradlem k sobě a předklonila se. Rukama se chytila okrajů sedáku. Vystrčila zadek a rozkročila se.

 Stoupla jsem si za ni. Z kalhot jsem pomalu vysoukala široký kožený pásek. „Budeš nahlas počítat,“ řekla jsem, když jsem ho překládala napůl.

 Za dalších čtrnáct dní jsem přišla znovu. Dveře byly opět jen přivřené. Stála tam zase nahá v předepsané pozici, s váhou připravenou před špičkami prstů nohou.

 Sotva za svými zády zaslechla vrznutí dveří, hned hlasitě oznamovala, že tentokrát svůj úkol splnila. Stoupla si na váhu a skutečně se na ní ukázalo čtyřicet pět celých jedna kilogramů.

 „Velmi dobře,“ pochválila jsem ji. „Tentokrát si zasloužíš odměnu.“

 „Snažila jsem se,“ řekla hrdě.

 Vytáhla jsem z kapsy šátek a zavázala jí oči. Nebránila se, jen znejistěla.

 „Klekni si na kolena a otevři pusu,“ přikázala jsem jí.

 Váhavě přede mnou poklekla, kousla se do rtu a pootevřela ústa.

 „Pověz mi,“ zeptala jsem se. „Co obvykle dělají nahé holky, které klečí s otevřenou pusou?“

 Neodpověděla.

Vytáhla jsem z kalhot svou odměnu a zasunula jí ji do pusy. Chvíli ji nedůvěřivě převalovala na jazyku, pak si sedla na paty a hlasitě se rozesmála.

 „Jaká je?“ zeptala jsem.

„Nugátová,“ odpověděla se smíchem. „Ty jsi fakt trhlá!“

Vložila jsem jí do úst další čokoládovou pralinku. „A tahle?“

 Tentokrát se do ní rozvážně zakousla: „Bílá čokoláda?“

 Opět uhodla.

Ten rituál se opakoval každých čtrnáct dní po celý půlrok. Pokaždé jsem vešla do přivřených dveří a našla ji uvnitř stát nahou před váhou s lehce zasněným výrazem rozjímající bohyně Kálí. Střídavě vážila přesně o deko více a podruhé zase přesně o deko méně, než byla stanovená průběžná váha. Myslím, že ten rozdíl dělala ta sklenice vody, která stála na rohu kuchyňského pultu jednou prázdná a podruhé zase plná. Možná díky ní se výprasky pravidelně střídaly s pralinkovými ochutnávkami.

S těmito lehkými odchylkami však přibírala přesně podle plánu. Viděla jsem a pod vlastníma rukama cítila, jak se vyplňuje, stává se hebčí, krásnější. Měla jsem dobrý pocit z toho, že se mi daří pomoci jedné holce z trablů. A bavilo mě pomyšlení na to, jakými podivuhodnými cestami se z nich dá vyhrabat.

****

Posadila se mi do klína, jednou rukou mě objala kolem ramen, lehce mě políbila na ústa. „Děkuji,“ zašeptala.