Špatná adresa ???

Právě jsem chtěl zamknout dveře, když se ze schodiště ozvalo: ,,Počkejte, mám pro vás balíčky!" Udýchaný pošťák mi podal několik igelitových obálek, ve kterých vám přijde většina toho co si koupíte na Aliexpressu. Pootevřel jsem dveře a škvírou hodil doručené balíčky na botník v předsíni, zamkl dveře a odešel do práce. Den uběhl příjemně svižně, pacientů přišlo dost, ale čekárna se ani jednou nepřeplnila. Cestou domů jsem si ještě koupil dvě lahvinky dobrého vína na víkend, který právě začínal a po páté už jsem přicházel domů, kde na mě ale čekalo překvapení.
Několik balíčků, které jsem ráno tak opatrně umístil na botník totiž popadalo. Většina, což byly především drobnosti do nového bytu, zůstala nedotčena, ale obsah jednoho balíčku byl pro mého čtyřnohého spolubydlícího zřejmě aš příliš lákavý. A byl to opravdu nadmíru zajímavý obsah.
Hned za dveřmi jsem objevil několik kusů dámského spodního prádla v různém stavu poškození. Od lehce oslinantaných krajkových kalhotek, přes potrhané punčoošky až k černému rozčepířenému chuchvalci, který ještě ráno mohl být průsvitnou košilkou. Tohle jsem si určitě neobjednal, řekl jsem si a začal hledat šedivou igelitovou obálku, v níž ke mně tyhle poklady dorazily. Našel jsem jí pod věšekám, nebyla úplně prázdná a díky tomu zůstala zaseknutá. Podíval jsem se na štítek s adresou a samozřejmě, balíček nebyl pro mě, ale pro sousedku z vedlejšího bytu.
Moc jsem jí za tu chvíli, co tu bydlím neznal, párkrát jsme se pozdravili na chodbě. Byla to pohledná dáma o pár let starší, kolem čtyřiceti a pár centimetrů vyšší nežli já. Teď jí budu muset vysvětlit, co se stalo s jejím elegantním prádlem. Předpokládám, že třeba učitelky jsou zvyklé na vysvětlení alá pes, ale tahle sousedka Daniela rozhdodně jako učitelka nevypadala. Chtěl jsem tu změť textilu a krajek vrátit do roztržené obálky, ale místo toho mi z ní naopak vypadl ten poslední předmět. Chvíli jsem nechápal, na co se vlastně dívám. V malém průhledném sáčku bylo několik malých klíčků a zámečků, kroužků z nerezové oceli a jakási klícka, z téhož materiálu, která svým tvarem připomínala penis natolik, že vlastně nemohlo být pochyb o účelu celé té věci. Všechno jsem nacpal zpátky do obálky a přemýšlel, jak to všechno sousedce vrátím, zatímco jsem se rozhlížel po podlaze, jestli objevím i něco dalšího.
Darwin, jak se jmenuje ten, který tu celý den úřadoval, ležel na svém pelíšku a předstíral, že ho moje hledání a sbíraní vůbec nezajímá, z čehož bylo jasné, že přede mnou cosi ukrývá. Nabídkou procházky se mi podařilo přesvědčit ho zvednout se a našel jsem další dámské kalhotky. Byly hodně potrhané a než jsem je vrátil k ostatnímu nemohl jsem si nevšimnout, že to nejsou tak úplně obyčejné dámské kalhotky. Byly tělové barvy, dost pevné a hlavně vycpané a tvarované. V první chvíli mě napadlo, že se jedná o nějakou zdravotnickou pomůcku, ale to jsem vzápětí zavrhl. V mysl mi začínala hlodat ani ne tak otázka, ale rovnou odpověď na otázku, k čemu má sloužit celý obsah balíčku. Našel jsem v šuplíku izolepu a chystal se balíček zalepit, když jsem si vzpomněl na další místo, které si Darwin oblíbil k ukrývání svých pokladů a skutečně, ve škvíře mezi gaučem a knihovnou jsem nahmátl další předmět ze zásilky, nebo spíš předměty. Byly dva, měkké, poddajné, tělové barvy a po těch předchzích objevech jsem neměl důvod pochybovat, že držím v ruce, v rukou, imitaci poprsí. Ještě jsem letmo prohlédl další možná místa nálezů, do balíčku přidal ten poslední a zalepil jsem ho. Obálka vypadala přiměřeně plná, tak by to snad mohlo být všechno. Zalepenou jsem jí odložil zpět na botník, vzal vodítko a s Darwinem jsme vyrazili na čerstvý vzduch. A mně se v hlavě stále dokola obracela jedna věc. Daniela od vedle je vlastně Daniel od vedle, nebo snad Daniel od vedle je ve skutečnosti Daniela od vedle?
Bylo předjaří a venku už úbývalo světlo, k tomu foukal studený vítr a ulice byly mokré po odpoledním dešti, ale mně se dneska z procházky domů nechtělo. Vždycky se mi nejlépe přemýšlelo za chůze a přemýšlet jsem měl o čem. Co udělat s tím baličkem? Do schránky se nevejde. Položit jí ho jen tak před dveře a dělat, že o ničem nevím? To by ho mohl někdo sebrat, lidi z domu ještě neznám. Vrátit ho poště s tím, že sem ho omyslem otevřel dřív, než jsem se podíval na jméno adresáta. Sakra, kdyby tam bylo jen to oblečení, tak bych u ní zaklepal, balíček jí vrátil, omluvil se za Darwina a nabídl kompenzaci. Ale takhle? Cítil jsem, jako bych své sousedce vlezl do nejintimnějšího soukromí. Jako bych otevřel její šuplík tajností o kterém ani ona sama neví, že ho vůbec má. Jako bych omylem vstoupil do špatných dveří a udělal sám ze sebe, byť nedopatřením, šmíráka. Ale taky jsem se neubránil přemýšlení o tom, jestli je to opravdu tak, jak se mi to právě jeví. Snažil jsem si co nejpřesněji vybavit její podobu, z těch pár letmých setkání v domě a nemohl jsem uvěřit, že by se pod jejím, vždycky dokonalým zevnějškem, opravdu něco skrývalo. A třeba to všechno chápu úplně špatně a je to všechno jinak. Nebo jsou ty věci pro někoho jiného. To všechno se mi pořád honilo hlavou, i když jsem se o to nesnažil. Taky jsem o ní stále přemýšlel jako o ní, ale současně, přemýšlení právě o tomhle všem ve mě posilovalo pocit, že se jí vlamuju do soukromí. Konečně jsme se s Darwinem otočili zpátky k domovu a já začal přemýšlet, co vlastrně ta Daniela dělá a kdy chodí domů, i když jsem pořád nerozhodl, co s tou chybně doručenou zásilkou vlastně udělám a ta se na mě zatím z botníku jakoby šklebila.
Ve víně je pravda, říkal jsem si, zatímco jsem si v kuchyni naléval sklenku a rozhodl se sousedce balíček prostě vrátit a trochu zalhat, že jsem ho vytrhl psovi z tlamy dřív, než ho úplně roztrhal a tvářit se, že o obsahu obálky nemám ponětí. Chvíli jsem se v tom rozhodnutí utvrzoval, čehož mě vytrhlo zaklepání na dveře.
Samozřejmě to byla sousedka Daniela. Pozdravili jsme se, i když ona s poněkud nejistým usměvem na tváři. To sem opravdu všechno špatně pochopil, říkal jsem si při pohledu na ni, tohle je totiž určitě Daniela a ne žádnej Daniel. ,,Příšla jste si pro balíček," začal jsem, natáhl ruku k botníku a hned jsem pokračoval ,,My se moc omlouváme, ale balíček bohužel trochu utrpěl. Přes den tu s ním byl Darwin sám, to je můj pes," Jak jsem to vyslovil, úsměv z její tváře zmizel a i když se vzápětí vrátil, mezi tím jí tváří proběhlo překvapení, nepříjmné překvapení, obavy, možná stud, nejistota. Teď už se zase usmívala, ale na tvářích se jí usadil ruměnec. Evidetně věděla, o jaký balíček se jedná. To všechno byla ale jen vteřina a než se vůbec mohla zaobírat svými obavami vřítil se nám pod nohy Darwin, kterého přivolalo jeho jméno. Bylo to přesně to odlehčení, které si situace žádala. Sklonil jsem se, abych ho podrbal a u toho pokračoval ,,Musel jsem mu ho vyrvat, jinak by ho snad rozthal celej. Sem vám ho přelepil, aby nic nevypadlo. Na omak je v tom nejspíš oblečení," hrál jsem roli, kterou jsem si před chvíli vybral ,,Takže skoro určitě něco potrhal. Moc se omlouvám, samozřejmě vám to zaplatím." Sypalo se ze mě rychlostí kulometu, jako bych snad trapnost situace mohl pohřbít pod hromadou slov. Konečně jsem jí ten balíček podal, ona poděkovala, ale bylo znát, že vzhledem ke stavu obálky nepochybuje, že kromě jí samé známe obsah i já s Darwinem. Stál jsem tiše za dveřmi, dokud jsem neslyšel bouchnutí těch jejích. Znělo naštvaně.
Hladina vína v lahvi pomalu klesala, ale můj pocit provinění a z nepochopitelného důvodu i vlastního studu bohužel ne. Přemýšlel jsem, jestli jsem mohl něco udělat, nebo říct jinak a kolem půl deváté, po čtvrté skleničce vína, se mi to najednou zdálo jasné. Vzal jsem druhou, neotevřenou láhev, vyšel na chodbu, přešel k vedlejším dveřím a zaklepal. Chvili se nic nedělo, potom se objevilo ve šphírce světlo, rozsvítil jsem na chodbě a dveře se otevřely. V tu chvíli mi došlo, že díky těm čtyřem sklenkám vidím sice věci zcela jasně, ale zapomněl jsem se zamyslet, co jí vlastně řeknu. Teď sem tu stál s lahví vína v ruce, ona se na mě dívala a já se nezmohl na víc než ,,Mám pocit, že sem se před tím asi neomluvil dost." a jak sem se slyšel, tak jsem věděl, že plácám a možná tu jenom vířím něco, k čemu by se ona sama ani nevracela. Jen při zmínce znovu zrudla v obličeji, ale tenkokrát se nepodivala do země. Naopak se rychle rozhlédla po chodbě a schodiště, o krok ustoupila ze dveří a řekla. ,,Já už mám nalito, tak pojďte dál."