Úlet. Peripetie u Mlýnů

Šel (štrádoval si to) po chodníku, zatímco příjemně pršel teplý déšť. Užíval si to. Šel pomalu, klidně a po dlouhé době se cítil dobře. Nikam nespěchal, nasával vůni deště. V batohu měl čerstvě vyzvednutou zásilku na kterou se moc těšil. Měl radost.
Chůzí míjel nově zrekonstruované Mlýny v Pardubicích a pokračoval dál přes stoletý most.
Když ho přešel, uviděl v protisměru blížící se červené BMW, takový ten holčičí typ a v něm starší žena, dáma ve věku mezi 60 a 70 lety. Měla krátké šedivé vlasy obarvené na blond. Když byla už u něho, její auto se kodrcalo na dlažebních kostkách, perfektně zkurvenými, jak to může být jen v Pardubicích, samý dolík až důl. V tom uviděl, jak auto sebou hodilo a škublo do strany při vjezdu do jedné z elitních děr v republice, na což to s paní hodilo a řáchla hlavou o boční sklo svých dveří.
Ozvala se velká dutá rána, hlava se svěšela a auto samovolně pokračovalo dál, až narazilo do ocelové mostovky stoletého mostu.
Muž se zastavil, otočil a šel k autu, ve kterém bezvládně sedělo tělo oné dámy. Zaťukal na okénko, aby dal o sobě vědět a také nechtěl vstoupit do auta bez vyzvání. To se nedělá. Když se nic neozývalo, porušil etiketu a otevřel dveře auta. Hleděl na paní a zeptal se, jestli je všechno v pořádku a jestli nepotřebuje pomoct. Je přeci gentleman, co by to byl za člověka a v takové situaci se pomoc nabízí. Bylo ticho, žádná odpověď. Chvíli tam ještě takhle byl a pak si řekl, že asi nic nechce a nepotřebuje, když nic neříká a že se nebude vnucovat, je slušně vychovaný a tak zavřel dveře a šel zase směrem od auta dál, podle svého původního plánu.
Těšil se do Tyršových sadů. Měl blažený úsměv a říkal si, jak to dobře vyřešil. Jak je uvědomělý, neboť přece ví, že věci se prostě dějí a pokud někdo má žít, tak bude a když ne, tak nebude, je to přeci volba jeho duše. A tahle prozřetelnost ho velmi těšila, taková lehkost.
Najednou ale zakopl a padl hlavou přímo na patník. Neušel moc daleko od auta. Teď tam ležel na dlažbě, z hlavy mu tekla krev a nemohl nic dělat. Kousek od něj se ozvalo hlasité ,,do píči" jedné ženy, která to viděla. Upustila igelitku Penny se kterou se táhla a utíkala pryč. Vejce na dranc, okurky rozbité, hořčice vyklopená, rozbitá flaška od piva pro jejího dědečka, který už byl velmi starý a tou chvílí seděl akorát u monitoru svého starého počítače jen v trenclích a tílku, čuměl do monitoru na amatéry, přihlášený pod červeným nickem, máchal chleba v hořčici a zdatně i zkušeně mačkal kombinaci pro zkopírování textu ,,Ahoj", které se hned ujal odesílat velmi čile velkému množství vybraných amatérek a pak i všem nahodilým. Když splnil první část, přešel plynule na druhou a konečnou část. Opět zkopíroval text ,,zašukáme?" a opět to rozesílal, kudy serfoval. Byl to zkušený amatér a nebál se toho.
Vraťme se ale k hlavnímu ději. Z tašky to přežila jen cibule, která byla sice otlučená, ale celá.
Takže tam je auto nabourané do mostu, ležící muž na dlažbě a lidé chodí okolo. Vzduchem jsou slyšet jejich myšlenky. ,,Co se to tu děje? nemám na to čas, musím stihnout pivo s kámošema" jednoho, další ,,musím za Aničkou, poslala mi fotku frndy v kalhotkách, má jen cca hodinu času", pak žena, co si stěžuje, že nemá vůbec na nic čas, že jen co jedno děcko vypakovala domů ze školy, další už musí na kroužek, pak uvařit atakdále, proč se tak snaží, když jí ani Karel neomrdá a tak tam lidé chodili všemi směry nedba ničeho.
Žena, jenž prchala rychlostí, že předběhla závodního cyklistu, který dojížděl závod, který byl v Pardubicích před třemi týdny. Akorát míjela blízkou hospodu, když v tom se ozval druhý křik, křik vyděšeného člověka, pak pískot gum brzdícího auta a rána.
Potom ticho. Zkurvené ticho.
Jako by se čas a všechno zastavilo. Teď tam leží už i ta žena, kterou právě porazilo auto.
Zatímco muž, už cítí blažený klid a příjemný pocit, který se dostavuje, když tělo krvácí a ztratí hodně krve, najednou vystoupí ze svého těla a poletuje asi metr nad zemí v prostoru.
Kouká, rozhlíží se. Vidí auto v mostu, stojící lidi, kteří se ale v zápětí rozejdou dál, kam šli a kousek od něj poražená žena, blondýna se středně dlouhými vlasy ležící na silnici. Vystupující řidič, který řídil auto spěchá k ženě. Ta mezitím opouští své tělo také a i ona poletuje asi metr nad zemí a rozhlíží se. Oba se snaží pochopit, co se děje. Pak se zahlédnou. On jí pozoruje a ona se vydá k němu. Blíží se, on si jí stále prohlíží. Je pěkná a má z ní dobrý pocit.
Přiletí k němu, chvilku vedle sebe visí ve vzduchu a jsou ticho, jen na sebe hledí.
On nemůže promluvit a ona pronese ,,ahoj", načež jí odpoví ,,ahoj" také. Oba je napadne typicky amatérská hláška ,,zašukáme?", ale ani jeden to nevysloví. ,,Jsem Anička" řekne ona, ,,Jsem Petr" odpoví on. Oba se na sebe usmějí.
I když jsou v tuhle chvíli pro ostatní neviditelní a vlastně o nich nikdo neví, oni vypadají stejně jako jejich těla, která leží na zemi. Mají na sobě i své oblečení. Takže on vidí krásnou ženu v bílé sukni ke kolenům, modré sportovní tričko a džínovou bundu. Stále si jí prohlíží a je mu příjemně. Odvede jí na most, kde spolu koukají po okolí, drží jí za ruku, hladí jí a občas se na ní podívá. Vždy, když se na ní podívá, ona se usměje. Už si nevšímají co je kolem, svých těl ničeho, jen toho, že tam jsou spolu, že jsou blízko sebe a že už nic nemusí řešit.
Když takhle plyne pro žijící lidi čas, on už se trochu ošívá, v hlavě má jednu věc. Ona bystří, ale nedává nic znát. No a v tom se na ní už po několikáté znovu podívá a pronese ,,zašukáme?" a ona ,,bála jsem se už, že se nezeptáš" a začali se oba smát.
Když se dochechtali, utichli a začali se více vnímat. Blízkost mezi nimi rostla. Sílil ten pocit sounáležitosti a chtěli se poznávat víc a víc. Tak se k ní přiklonil a chtěl, jak byl zvyklý zaživa, nasát její vůni z jejího krku, ale necítil žádnou vůni. Když se jí dotýkal, necítil teplo, ale ani chlad. Necítil nic z toho co znal, ale cítil příjemný pocit, který hřál, ale jinak. Tak objevoval tuhle novou zkušenost a dotýkal se jí, jen to bylo jiné. Musel opatrně soustředěně a vědomě vnímat její hranici duše. Šlo mu to ale dobře. Ona se cítila velmi dobře a byla celá uvolněná. Cítila důvěru i bezpečí. Neměla se čeho obávat a co řešit. Bylo to tak jednoduché. Jen spolu byli. On jí zkoumal dál a zdokonaloval své vnímání, což na ní silně působilo. Začala ztrácet zábrany, víc a víc se energicky otevírala a to tak, až dala nohu na zábradlí a tím tam byla rozkročená a přístupná. On se podíval a zjistil, že se sukně odkryla a byla vidět naprosto bez čehokoliv její kunda, která byla tak krásná, upraveně zarostlá a taky pořádně otevřená. Nezdála se, ale ona to asi nebyla žádná puťka. On se jen pro sebe uchechtl a řekl si ,,ta potvora nemá ani kalhotky" na což se zasmála i ona, protože to věděla a cítila.
Jeho energické tělo se vzepjalo do pozoru a tak i jeho statný pyj. Budeme mu říkat normálně a to čurák. Takže ona je tam takhle rozcapená, kundu nastavenou a rozevřenou a on už vyndává naběhlého ptáka ze svých gatí, čím sebou trhne do prostoru, zatřese se se a celý vzepjatý a majestátný trčí pěkně vzhůru, jak strážný v budce u pražského hradu. On jí rejdí prsty mezi nohama. Pamatuje si to ještě živě, když byl naživu, ale i to je jiné. Není to tak teplé, lepkavé, hebké a mokré, jak to znal, ale i tak cítí velice příjemný, krásný pocit na rukách, který mu projíždí celým energickým tělem. Ona už vydává zvuky, které slyší jen oni dva, to je stejné, jako když byli naživu. Sténání, vzdychání a tak všechno, jak to známe my smrtelníci.
Oba jsou už v silném rauši a on se ujme toho přiblížit se svým čurákem k její svatyni, k její božské kundě, k té posvátné díře a v tom ho do ní nasadí. Pro oba to je silný pocit spojení. Úplné procitnutí. Blesk z čista jasna. Vnímají se velmi intenzivně. Sice jsou ve svých podobách ještě neobratní a tak se musí někdy vrátit k sobě a víc soustředit, aby se neztratili, neodpojili navzájem, ale tím se víc jen a jen spojují a propojují. Stává se z toho pořádná duší mrdanice, prcanice. Užívají si to a nevnímají vůbec nic jiného. V tom ale uslyší něco jiného. Mlaskající zvuk a oba se otočí směrem, odkud to jde. A hle, bába v bavoráku si tam mastí kundu. Normálně si jí tam drandí, zatímco okolo je šlamastika. Ona není duch, ale v jakémsi mezi stádiu, takže je ve svém těle, ale muže je vidět a tak si tam ve svém nabouraném autě normálně honí svojí stařeckou píču.
Oni dva se na sebe podívají, pak na dámu, ta se jen olizuje a funí, kouká na jeho ptáka v její kundě. Oni se zase podívají na sebe, pokrčí rameny a začnou prcat dál, jako by se nechumelilo. A zase propadají do svých hlubin. Musí v sobě vypínat ten vlezlý zvuk z auta, kde sedí babča. To není co chceš, mlaskající stařecká pička. Ale určitě by někdo jiný nad tím zajásal. Co o tom já mladý ucho můžu taky vědět.
Nicméně jejich intenzita a energie stoupá a, i když nemají stejné pocity jako v těle, cítí, jak přichází naplnění, obrovská sounáležitost se vším a pak to přijde. Orgáč. Pořádný orgasmus, vyvrcholení, jaký nikdy nezažili. Oba svítí, velice intenzivně, prostor brní a zvuk, jako by bylo všude vysoké napětí. Oni cítí, jak jsou jedno. Neskutečné blaho, které neustupuje jako, když byli v tělech, ale trvá, stále trvá. Jsou šťastní. Prožívají se navzájem jako jedna duše.
Ale i v tomto případě přijde rozvolnění a oni se vracejí pomalu ke spokojenosti a vše se utlumuje. Pomalu, ale přece. Když to odezní, dívají se na sebe, jsou naplnění, šťastní, drží se za ruce, usmívají a děje se jen tahle jednoduchá prostota bytí..
Pak se ale ohlédnou a už tam je sanitka, policie, hasiči a dva kokoti, co si tam kousek od bábino auta honí normálně lofasa, až tam na ně někteří pokřikují. Bába je už vycukaná z pořádného orgasmu, z hlavy jí už tolik krve neteče kvůli srážlivosti a záchranáři se jí snaží vyprostit až vyprstit z jejího auta. Přičemž jim plácá přes ruce svojí umaštěnou rukou od kundy a hlasitě na ně mluví, ať toho hned nechají prasáci. Je poněkud mimo. Oni jí ale zpacifikují, vytáhnou jí z auta, čímž se vyzradí, že má kalhoty i kalhotky dole, což není úplně to nejlepší a to, co chtějí lidé kolem vidět. A tak si to ta postarší paní, kdysi taková dáma natahuje rychle nahoru. ,,No co co, co se divíte, post traumatický šok no" a už se sama žene do sanitky.
Ti dva poletující se nad tím vším jen pousmívají a jsou stále spolu.
V tom se ale něco stane. Oni cítí, jak se vytrácí, dívají se na sebe a vidí, jak oba mizí. Neví, co se děje a pořád koukají na sebe a po okolí, stále mizí. Zmizí úplně.
Pak je jen tma a nic.
Po nějakém čase muž zaslechne pípání. Nejdřív jakoby z dáli, ale slyší to čím dál víc. Trvá to nějaký čas, ale najednou cítí zase známé pocity. Ztuhlost těla z ležení a všechny ostatní pocity, který měl, když byl naživu. A on je naživu. Leží v nemocnici, v novém nedávno slavnostně otevřeném pavilonu, předražený a rozkradený tak, že nezbylo na parkoviště v areálu nemocnice (vlastně ne, může za to válka na Ukrajině a prý rapidní nárůst cen stavebního materiálu, haha), připojený na přístrojích. Mizeli, protože je záchranáři oba oživovali.
Po nějakém čase, když Petr už víc přijde k sobě a může trochu otevřít oči zjistí, že je někdo v místnosti. Nevidí jasně, má rozmazaný pohled, vidí jen rozvlněnou sedící postavu. Snaží se zaostřit, vnímat, vidět. Po dalším čase zjistí, že tam na židli sedí jeho stařičký otec, je unavený, má sklopenou hlavu a napůl spí.
Po několika hodinách, co se na něj stále dívá, se táta probere, podívá se na něj a zvolá ,,Petře". Zvedne se rychle ze židle a přiskakuje k němu, v čemž se hned rozpláče, až se zalyká. ,,To jsem rád, že žiješ" povídá mu a stále pláče. Petr leží a nemá žádné výrazné pocity. Je stále otupělý a není ještě plně při smyslech.
Táta ho líbá a objímá, tiskne mu ruce a stále pláče.
Čas plyne a přicházejí i ostatní. Den za dnem přibývají návštěvy a všichni jsou rádi, že je Petr naživu. On sílí, probírá se a už je stále víc i víc bdělý. Na všechno si rozevzpomene, navracejí se mu smysly, ovládá končetiny.
V tom si ale vzpomene na onu ženu, na Aničku a přestane všechny a všechno vnímat. Vrací se mu znovu ten zážitek, který zažil na tom mostě a zase, jako by ztratil pojem o prostoru a čase. Lidé na něj mluví, ale on je nevnímá a jen si vzpomíná na ten zážitek. Zážitek s Aničkou. Pak se probere, vyskočí z postele a spěchá ven z místnosti. Vyběhne na chodbu a kouká. Pak se rozejde a vstoupí do jedněch dveří jiného pokoje, pak do dalšího a pak do třetího. Otevře dveře, horlivě do nich vstoupí a v tom jí uvidí.
Leží tam, má zranění, není na tom tak dobře jako on, ale je živá a všechno ostatní je na cestě k uzdravení.
,,Aničko" zvolá a ona se na něj otočí ,,Petře" a rozpláče se. On k ní přiskočí a tiskne jí k sobě. Teď pláče on a jen jí objímá, tiskne jí ruku, pláčou navzájem.
Takhle spolu tráví nějaký čas, když se vzpamatují a přestanou plakat. Pak u ní Petr sedí, drží jí za ruku, oba mlčí, hledí si do očí. Stále jí hladí. Tentokrát cítí její tělo, její teplo a také cítí její vůni v prostoru. Jsou živí. Jsou spolu. I teď jí Petr vnímá a vnímá jí dobře, prožívá všechno naplno a oni mají před sebou tolik společných chvil, kdy se můžou vnímat, společně prožívat a být spolu.

Nabízí se to takhle idylicky ukončit, nicméně pořád to jsou čuňata z amatérů a tak si Petr pomyslí na tu úžasnou Aniččinu kundu a už se moc těší. Na tu její otevřenou díru. Tentokrát krásně teplou, až horkou, heboučkou a tak mokrou. Celou ulepenou a upatlanou.
Co je s bábou (paní, dámou) nevíme, ale jestli žije, tak si jí honí dodnes. A dědeček Aničky? Ten doma píčuje, kde se zase ta Anče loudá, že už není cibule ve špajzce, nemá kdo spláchnout na záchodě a on si musí mačkat pytel nalepený na svůj monitor a čeká, jestli mu některá skočí na návnadu, kterou poslal tisíci žen. Až, cinkne chat, on uvidí oranžový signál u psaníčka, rychle na něj klikne a vidí název nicku semnounejsisam a napsáno ,,čau Karle"

A Karma, ta se děje úplně sama a automaticky a je zdarma.

Co chci k celému psaní dodat je, že volím terminologie nahodile, spontánně a přirozeně. Mým cílem není nikoho urážet, nebo ponižovat. Staré lidi, ženy nikoho. Píšu to v rámci humoru, nadsázky, ironie a paradoxu. I když text je rebelský, buranský, mravně nízký a možná pro některé zavržení hodný, žiji v respektu.
A překvapivý konec s reálným nickem zde na amatérech je jen důsledek toho, že mi utkvěla v paměti, když jsem četl její komentáře pod jedním blogem jedné hvězdné blogerky a byla v tom taková horlivost a kuráž, že jsem to sem prostě šoupnul. Nic to neznamená, nic osobního a nemá to žádnou spojitost s ničím.