Nejdelší noc v Brně

Vlak přijíždí do Brna. Skřípění brzd, trhnutí vagonu a povědomá znělka nádražního rozhlasu. Už jen opatrně sejít po schůdcích, které designoval někdo, kdo nenávidí lidi a chce, aby si všichni zlámali nohy, do podchodu, který smrdí močí a bídou, a před nádraží.
Stačí prokličkovat pár uličkami, aby se člověk ocitl u knihovny. V mobilu jsem si znovu přečetl zprávu, kterou mi nechala: „Sejdeme se na ochozu, první patro. Budu číst Lady Fuckingham.“ Srdce mám až v krku, protože to má být naše první setkání. Tisíce a tisíce zpráv, tisíce intimností, a teď poprvé uvidím její obličej.
Sedneme si? Bude mít horko mezi nohama? Anebo prohodíme pár frází, jiskra nepřeskočí a já zase odjedu a nechám ji číst knihu, která jí nabídne dostatek vzrušení a útěchy místo mě?
Opatrně jsem vstoupil dovnitř. Pípání čteček, tichý halas. Po schodech se vydám do patra. Vždycky můžu utéct, když se mi nebude líbit. Jsem ve výhodě… ale nejsem svině.
Prošel jsem dveřmi. U stolů sedělo hned několik holek, některé s notebooky, jiné s knížkami. Která je ta pravá?
Rozhlédl jsem se. Dlouhé vlasy rozpuštěné na ramena, jasně červené šaty a černé punčocháče, na stole růže a upřený pohled ke vchodu. Přistoupil jsem k ní. „Ariadna?“
Přikývla. „Lady Fuckingham si někdo vypůjčil a neměli ji. Nemohla jsem riskovat, že mě přehlédneš.“
„Nepřehlédl jsem,“ usmál jsem se a přisedl si. „Těší mě.“ Asi na mě bylo vidět, jak moc se mi ulevilo. Nejenomže tu na mě čekala, ale rozhodně jsem si chtěl přisednout. Kaštanové lokny lemovaly obličej s malým, ale vyzývavým úsměvem, za brýlemi se skrývaly nádherné oči s jiskřičkami. Dlouhý krk, nehty červené stejně jako šaty.
„Jaká byla cesta?“
Začal jsem něco vyprávět. Zasmála se mému vtipu tak, že mi poskočilo srdce radostí. Sakra, tohle by mohlo být vydařené rande. Jen zbývalo zjistit, jestli je sympatie oboustranná.
„Nedáme si někde kafe?“ navrhl jsem. Tahle otázka to rozlouskne.
„A co něco ostřejšího?“ rozlouskla to. Mohla mě poslat do háje, ale nic se nestalo. Usmál jsem se, protože najednou bylo jasné, co oba chceme. Neviditelné prasklinky pochyb zmizely a přehrada se protrhla. Využil jsem příležitosti a vzal ji za ruku. Neucukla, naše prsty se propletly.
„Znáš tady nějaké příjemné místo?“
Zatímco vyprávěla, kam bychom mohli jít, ucítil jsem, jak mě nártem hladí po lýtku. Pomalinku mířila výš a ještě o kousek výš. Když jsem lehce vydechl, jenom se usmála… a ucukla těsně před tím, než by se její dotek změnil z laškovného v obscénní.
„Anebo…,“ začala a volnou rukou si upravila ramínko podprsenky. „Bychom si mohli koupit lahev a najít si někde nějaké soukromí.“
„Tak jdeme,“ zašeptal jsem.
Odchod se změnil v úprk. Najednou každá vteřina měla cenu zlata, když jsme věděli, co chceme.
Chytil jsem ji za ruku a vyrazil vpřed. Pryč od cizích lidí, kteří by se mohli pohoršeně dívat. I když jsem měl sto chutí začít něco dělat už tady a teď.
Stáhla mě zpátky a jak jsem byl rozběhnutý, setrvačnost mě vehnala do její náruče.
Polibek.
Dotek ňader přes látku.
Ruka na mém krku.
Nekonečnost.
„Možná můžeme i to víno vynechat a vyrazit rovnou, co myslíš?“
„Je to daleko?“
„Pronajala jsem si pokoj v penzionu o ulici vedle.“
A další polibek.
Objímá mě, tiskne mě k sobě. A já cítím, jak je celá horká… a její klín ještě o něco žhavější.
Objal jsem ji. Cítil jsem, že i mě se v kalhotech přestává dostávat místa, všimla si toho i ona a zase se usmála. „Tak nezdržuj, jdeme.“
V průchodu, kde zrovna nikdo nebyl, mě zatáhla mezi vitríny výstavy nějakých dětských knížek. Líbali jsme se jako o život. A vedle obrázku Pinokia s dlouhým tvrdým nosem mi sáhla do rozkroku. Kdybych zalhal, protrhl bych látku kalhot.
Pak nás vyrušily nějaké studentky – ale jen prošly, a nás si nevšimly. Opatrně jsem vyhrnul šaty a zajel rukou na její zadeček. Lehce se prohnula a zavzdychala do polibku. Když jsem ji sevřel oběma rukama, lehce se zachvěla. Když jsem rukou zabloudil pod kalhotky, kousla mě do jazyka. Když jsem ucítil, jak je vlhká, málem jsem se udělal.
Přitiskla se ke mně a rukou zajela pod kalhoty. Když jsem poprvé ucítil, jak se mě dotýká, úplně jsem s sebou zacukal. Začala mi honit – jak to jenom v zapnutých kalhotách jde – aniž by mě přestala líbat. Pak mi druhou rukou rozepnula poklopec. Zatímco jsem ji hladil po zadečku, mačkal a tiskl, a prstem zajížděl stále hlouběji, vytáhla mi ho ven.
V knihovně!
„Tady?“ zašeptal jsem.
Kolem prošla nějaká další studentka, ale ani ona si ničeho nevšimla.
„Musím si zavázat tkaničky,“ zašeptala mi do ucha a sklonila se.
V té chvíli mi bylo úplně jedno, že má lodičky.
Rty měla horké a hebké.
Podíval jsem se dolů. Z jejího rozkroku ukápla jedna kapička vášně, jak jí vzrušovalo to, co mi takhle na veřejnosti dělá.
Pak kolem prošel bezpečák a ten si všiml. Trapně jsme se vymluvili na rozvázané tkaničky a utekli pryč.
Pokoj naštěstí měla opravdu blízko, takže dokončit jsme to mohli už hezky v soukromí a bez vyrušování.
Byla to nejdelší noc, kterou jsem v Brně zažil.