Ten dotek změnil všechno

Bylo to rychlé rozhodnutí. Martina odeslala mail, aniž by nad tím příliš přemýšlela. Kohoutek v koupelně kapající do dřezu byl jen malou připomínkou jejího vystřízlivění. A jeho selhání.

„Postarám se o to, lásko,“ sliboval pokaždé, když ho na to upozornila. Ale nikdy se nepostaral. Stejně jako se nestalo nic z těch dalších maličkostí, které pro něj znamenaly jen drobnosti, ale pro ni celé dny čekání. Nakonec odešel – a nechal po sobě jen chaos a nezaplacené účty.

Dny plynuly a kapání kohoutku se změnilo v jejího každodenního společníka. Každý zvuk byl jako připomínka její naivity. Kap. Kap. Kap. Nezbylo jí než to vyřešit sama. A tak jednoho večera, s pohledem upřeným na monitor, vyhledala hodinového manžela.

„Oprava kapajícího kohoutku,“ napsala stručně. Uvnitř se jí ale cosi bouřilo. Nebylo to jen o opravě. Toužila tu mít někoho, kdo by se postaral o ni. Aby mohla znovu cítit, že je pro někoho důležitá. Aspoň na chvíli.

Zvonek ji vyrušil z melancholických myšlenek. Překvapilo ji to. Bylo ještě ráno a ona se líně válela na gauči. Šedé kraťasy, vytahané tričko, vlasy rozcuchané a oblíbené pantofle z ovčí vlny. Ty jediné jí teď dávaly pocit pohodlí a péče. Jediné, co ji v té chvíli objímalo.

Když otevřela dveře, svět jako by na okamžik ztichl. Za nimi nestál muž, kterého čekala. Byla to žena. Vysoká, s krátkými vlasy sčesanými dozadu a s pohledem, který byl až nepříjemně přímý. Na sobě měla montérky, ale ty jí nepůsobily neohrabaně – naopak. Zvýrazňovaly její štíhlou postavu a pevný postoj.

„Hodinový manžel?“ zeptala se rozpačitě.

„Hodinová manželka,“ odpověděla žena s lehkým úsměvem, v jejím hlase náznak pobavení. „Můžu dál?“

Zaváhala, cítila, jak jí najednou buší srdce. Něco v ní protestovalo. Chtěla zavřít dveře a vrátit se na gauč. Ale neudělala to. Ustoupila.

„Samozřejmě,“ řekla nakonec.

Když Jitka, jak se jí později představila, pracovala v koupelně, nemohla si pomoct a sledovala ji. Její pohyby byly ladné, kontrolované, skoro cíleně pomalé. Prsty přejížděly s péčí po kohoutku a nástroje držela s jistotou, která vzbuzovala důvěru. Bylo na ní něco magnetického.

„Takže opuštěná žena, co se rozhodla vzít věci do vlastních rukou?“ nadhodila Jitka s lehkým úšklebkem, aniž by se otočila.

„Možná,“ odpověděla tiše. Na okamžik ztuhla, než rychle dodala: „A nebo prostě jen unavená z čekání, až to udělá.“

„Chytré,“ odvětila žena a koutky jí cukaly do kamarádského úsměvu. Její ruce pracovaly dál, přičemž koutkem oka zaznamenala, jak Martinin pohled sjel zlehka po jejím těle. „Unavená z čekání… A přesto pořád čekáte.“

Martina cítila, jak jí horko zalévá tváře. Nevěděla, jestli to bylo slovy, kterými Jitka demaskovala její trápení, nebo tím, jak se ta žena v její koupelně pohybovala – naprosto jistě, s klidem a kontrolou, která jí vzala dech. Nevěděla, co odpovědět.

„Hotovo,“ oznámila Jitka a narovnala se. V koupelně zavládlo ticho, napětí. „Něco dalšího?“ zeptala se s úsměvem, který byl tak nepatrný, že se mohl zdát nevinný.

„Postel,“ vydechla. „Je rozviklaná.“

Ložnice byla tichá, vzduch v ní svěží, přesto příjemně teplý. Žena přejela něžně rukou po rámu postele, lehce s ní poplácala, zkoumavě, jako by studovala její konstrukci, ale současně by tak mohla zkoumat i něco jiného. „Docela stabilní,“ poznamenala, ale její tón byl jiný. Nižší. Pomalejší.

„Pojď sem,“ řekla žena pevně a poklepala na okraj postele. Nebyla to otázka.

Martina se vedle ní posadila. Cítila nesvá, ale zároveň si nemohla pomoct. Když Jitčiny prsty zlehka spočinuly na jejím rameni, celým tělem jí projelo mrazení. „Lehni si,“ pokračovala, hlas pevný, jistý, jako by přesně věděla, co dělá.

Lehla si na břicho, oči zavřené, dech se jí zrychlil. První dotek byl jemný, skoro letmý, ale sliboval cosi víc. Aspoň jí to tak připadalo. Jitčiny prsty se pohybovaly systematicky, precizně a uvolňovaly každý sval, každou obavu, a zároveň probouzely něco pod povrchem. Doteky byly čím dál pevnější, od ramen klouzaly troufale a s jistotou níž, přes záda, až k bokům. Cítila, jak se napětí v jejím těle střídá s vlnami uvolnění.

„Otoč se.“ Její hlas byl tichý, ale nesmlouvavý. Prsty jemně uchopily její ruku a vedly ji, aby se mohla otočit na záda. Zdálo se, že sama to nezvládne a potřebuje vedení. Přitom se střetly jejich pohledy. V tu chvíli zaváhala. Byl to okamžik, kdy jí problesklo hlavou, že se vzdává něčeho víc, než jen kontroly nad svým tělem.

Jitka se k ní naklonila a její rty se dotkly klíční kosti. Pomalu, promyšleně. Prsty sjely po paži, přejely po boku, až našly místo, které vyvolalo první tichý vzdech.

Její tělo viditelně odpovídalo. Každé místo, kterého se Jitka dotkla, bylo najednou živější. Každý pohyb rukou, každý polibek, každý nový dotek boural další zábranu. Žádná slova už nebyla potřeba. Byly jen ony dvě. V napětí, ve vlnách, v okamžiku, který spálil celý svět mimo tuhle místnost.