Kouzlo Vánoc mistra Hrádeckého

"Ještě jednou vidět Spartak hrát...", zanotoval neznámý hlas, až jsem sebou trhnul já i kudrnatá grafička Kamila, pod jejímž svetrem má ruka teprve před chvílí nesměle vystoupala od bříška na křivku prsa a prsty se přes košíček podprsenky začaly seznamovat s reakcemi rychle tuhnoucí bradavky. "... hochy v zelené a stříbrné...", doplnil jsem automaticky, aniž bych tušil, kdo za mnou stojí, a dotyčný znale zakončil: "... o vítězství na ledě bojovat!", takže bylo jasné, že mě v Praze po letech překvapil někdo od nás. Písničkou, která v hospůdce naproti zimáku přišla na repertoár každý pátek nejpozději v devět, když lokál obkroužila první runda rumů, se dojímali i dědci, co pamatovali zápasy ještě na přírodním ledu a spíš než do ochozů dnes zastřešeného stadionu se zvládli dobelhat už jen do té knajpy. Kdo ví, proč v mém rodném městě namísto fotbalu, který na hřišti pod lesem sleduje od klandru pár desítek čumilů, léta letoucí hraje prim hokej. Záhada je to i proto, že v obou sportech mé rodiště nikdy nedosáhlo výš než do krajských soutěží. Stejně nepochopitelná je kombinace spartakovských barev: tmavě zelená a stříbrná. Existuje o tom řada legend, z nichž mám nejradši tu o hromadě vyřazených starých látek, kde tyhle dva odstíny náhodou převažovaly. Hrát za Spartak je čest, která do řad jeho mládežnických oddílů láká spoustu kluků (a nemálo holek), jakkoliv kariéru ve stylu Holečka nebo bratrů Šťastných mohou vyhlížet jen těžko - do Plzně i Budějovic, kde dělají hokej na dobré úrovni, je to od nás zhruba stejně a v obou případech příliš daleko, takže scénáře hráčského vývoje jsou zhruba jen dva: buď mládežník postupně dospěje a odehraje několik sezón za chlapy v okresní nebo krajské soutěži, než kvůli práci pověsí brusle na hřebík, nebo to udělá kvůli škole či holce ještě předtím. I tak mu zbude do konce života lokální prestiž a sem tam nějaký přátelák mladých proti starým, protože jednou spartakovec, navždy spartakovec. "A hele, učitelskej! Tebe jsem neviděl... ani nepamatuju!", pozdravil jsem svého krajana, který mi připomněl popěvkem, že i já patřím navždycky mezi "hochy v zelené a stříbrné", i když jsem za chlapy odehrál po nástupu na vysokou stěží deset zápasů. Pavel je o hezkých pár let mladší, nakukoval do juniorů v době, kdy já v nich končil, na ledě jsme spolu nastoupili jen párkrát a i jeho jméno jsem ke své ostudě chviličku lovíl z paměti. "Můžeme přisednout, mistře?", zeptal se s hranou uctivostí, než posadil na židle naproti nám sebe i přísně vypadající černovlásku, která ve svém repertoáru grimas očividně postrádala jakoukoliv variantu úsměvu. Když jsme si vyměňovali drby o společných známých z našeho města, chvíli se mlčky mračila, pak se zadívala na Kamilu a bez úvodu prohodila: "Pěknej svetr. Hezky ti tvaruje kozy." Podobná věta samozřejmě nemůže nevyvolat jistý údiv, ale na ten nás už nechala sama a odkráčela k baru. "Agáta je taková... přímočará.", usmál se omluvně Pavel. "Starší spolužačka z peďáku." "Počkej, tahle harpyje bude učit?", vykulila oči Kamila, zatímco si v mírném šoku obhlížela hrudník, pod svetrem pravda velmi hezky vytvarovaný. "No, už učí. Ona je hodně upřímná.", pokrčil rameny Pavel. Když si Kamila s nevěřícným vrtěním hlavou šla pro skleničku, naklonil se ke mně a doplnil: "Ale je to děsná dračice v posteli, fakt. Akorát neuznává konvenční svazky, takže nikdy nevím, koho u ní potkám. Tuhle jsem ji našel s jinou ženskou. A Agáta prej 'Tohle je Nora.' Dotyčná Nora jí to dělala pusou, sama bez kalhotek, jen v podprdě, ze který měla už kozy venku. Koukal jsem na to jako blázen a Agáta jenom, že Noru můžu lízat, ale strkat ho do ní ne, to že nemá od chlapů ráda." "No ty vole, to je situace...", zhodnotil jsem bezmocně, protože jsem nikdy nic ani přibližně podobného nezažil. "Viď? Nakonec se to celkem srovnalo. Nora se ode mě lízat milostivě nechala, zatímco sama vylízala a vyprstila Agátu, a pak se nechala opíchat aspoň ona." "Hezký, a co Nora?", plácl jsem konsternovaně. "Nic, sedla si do křesla, koukala se na nás, sem tam se zatahala za bradavku, pohladila po prcině... Fakt nevšední večer to byl."

Na to se opravdu nedalo moc říct, a tak jsem radši změnil téma. Pavel studoval aprobaci výtvarka-tělocvik, vzpomněl jsem si i na jeho bráchu, který byl doma šikovný keramik, klábosení o umění tak nabízelo vhodný únik. Ukázalo se, že jsme se poslední roky v Praze až komicky míjeli na těch samých výstavách, navíc ho hodně zaujala má momentální mozaiková anabáze po továrnách. Při jeho otázce, kdy nějakou udělám v našich strojírnách, jsem se jen ošil; všiml jsem si už vloni, že skutečně i zchátralá fabrika v mém rodném městě figuruje na seznamu podniků, určených ke zkrášlení socialistickým uměním, ale protože fondy byly jako obvykle omezené, povedlo se mi ji spolu s několika už podle jména děsnými dírami prozatím dostat pod čáru. Domů se mi zpátky moc nechtělo ani pracovně... Po nějaké době jsme si všimli, že Agáta ani Kamila se od baru nevrací, a k našemu překvapení jsme našli obě v rozhovoru bezmála srdečném, s panáky myslivce v rukou. Zřejmě nešlo o první rundu, protože na tváři Agáty se objevilo něco jako úsměv a Kamča mi s trošku zrudlými tvářemi hlásila, že "Aguš je vlastně moc fajn!". Když jsme na chvíli osaměli a já se pokusil navázat pod jejím svetrem tam, kde mě příchod Pavla a dotyčné "moc fajn Aguš" předtím přerušil, ochotně si nechala stáhnout košíček pod prso, které se z něj pružně vyhouplo rovnou do mé dlaně, zároveň mi ale v pauze mezi líbáním udýchaně zašeptala, že to nikdy nedělala s holkou, ale že to musí být zajímavý aspoň jednou zkusit. Byl jsem až překvapený, na jak úrodnou půdu zřejmě Agátina agitace pro sexuální experimenty v rámci jednoho pohlaví u mé opilé a vzrušené grafičky padla, ale doufal jsem, že jako další podobné fantazie, i takhle narazí na obtížnost zrealizování. To jsem se ovšem spletl: když se k nám druhá dvojice vrátila, Agáta nás obratem pozvala do svého bytu, a zatímco jsem si vymýšlel výmluvu, Kamča nadšeně souhlasila a přikyvovala tak horlivě, až jí prsa, pod svetrem teď už obě vytažená z košíčků podprsenky, živě poskakovala. Snad jí na ně aspoň bude zima, napadlo mě škodolibě, když jsme vyšli do prosincové noci za Agátou a provinile se uculujícím Pavlem. Když jsme ale vystoupali po prošlapaném schodišti činžovního domu až pod střechu, kde měla Agáta cosi jako malý byt, na žádné další uculování a trapné odmlky už nedošlo. Jakmile jsme se ocitli v čemsi, co jsem si z nedostatku fantazie pojmenoval jako obývák, Agáta začala překvapenou Kamilu líbat a vyhrnovat jí svetr. Když zpod něj vykoukly Kamčiny pevné kozičky, podepřené košíčky, ale nahé a s trčícími bradavkami po mém předchozím mazlení, nezdála se ani překvapená, hned jednu obkroužila jazykem a pak stiskla mezi rty, až Kamila vzdychla. Následující chvíle pak Agáta strávila přisátá střídavě na jedno nebo druhé Kamčino prso, jejichž vrcholky rychle vydráždila do podoby dvou trčících antének, za které ji docela důrazně potahovala, zatímco jí rozepínala pásek sukně, sukni samotnou, a když ji obého zbavila, zajela jí dlaní nesmlouvavě do kalhotek, až sebou Kamča trhla. Agátina ruka v jejích kalhotkách začala brzy rytmicky kmitat, až po jejich okrajích vykukovaly Kamčiny kudrnaté chloupky, ta s očima pevně zavřenýma zajíkavě vzdychala a po chvíli sebou ochotně hodila na gauč. Agáta jí hbitě stáhla i kalhotky a zabořila hlavu mezi Kamilou bez odporu roztažená stehna. Ta tiše sténala, zatínala si prsty obou rukou do nahých prsou a sama se tahala za vzrušením trčící bradavky, tiskla je a třepala si kozami, až se jí rozlité vleže po hrudníku krásně vlnily, zatímco její nová kamarádka, kterou před nějakou půldruhou hodinou označila za harpyji, jí důrazně lízala frndu. Když přidala i prsty jedné ruky, Kamča odhodila zábrany úplně a s hlasitými vzdechy se po chvilce takového dráždění udělala.

Agátě se už před zahájením finálního prstění její kundy povedlo vysoukat se z riflí, takže jsme mohli obdivovat její hezký zadek v bílých kalhotkách, které když vstala, rezolutně posunula ke straně, aby z nich vyklouzla její prcina, vylezla si na gauč nad rozkoší oddychující Kamilu a nahé pohlaví jí zaparkovala přímo nad obličejem. Kamča vyslala směrem k oblinám její pičky na průzkum jazyk, a když se pod jeho tahy nápadně málo chlupatá mušlička rozevřela, začala Agátu snaživě lízat, zatímco dlaněmi obou rukou jí stiskla půlky zadečku. Agáta pohupovala boky, nasedala kundou Kamile na obličej tak, aby jí to přinášelo to správné uspokojení, a sama se rychle vysvlékla od pasu nahoru. Její prsa jsem v téhle pozici neviděl, ale nemohl jsem si nevšimnout, že podprsenku neměla, takže jsem odhadoval na malá, spíš plochá. To se následně potvrdilo, když se Agáta rozhodla umožnit další slast i Kamile a přetočila se tak, že se holky mohly lízat navzájem. Kamčině prcině, kterou si navzdory jednomu už prožitému vrcholu posledních pár minut jednou rukou nenápadně sama hladila, se tak dostalo Agátina kmitajícího jazýčku a prstů podruhé, a jak se nad ní nakláněla, nabízela nám výhled na svá skutečně malá prsa, visící jí nad Kamčinou pipinou jako dva malé jehlany s rudými vrcholky. Prsty rozevírala Kamčiny macaté závojíčky, pronikala jazykem do houštiny vlhkostí zplihlých chloupků a co nejhlouběji do dírky, vyjížděla na vzrušením naběhlý klitoris, a když jí Kamila dala najevo hlasitějšími vzdechy, že to je to pravé místo, zaměřila se ve svém laskání jejího rozkroku právě tam. Zřejmě by tím Kamču, sténající už zase tak, že slastí skoro křičela, brzy dovedla k druhému orgasmu, ale tentokrát si ji drážděním jen připravila k vyvrcholení ve dvou. Po chvíli se zvedla, až jí malé, pevné cecky poskočily, přiměla k tomu i překvapenou Kamilu a vsedě prokřížila svá rozevřená stehna s jejími tak, aby se mohly o sebe třít mokrými kundami. Kamča, zmámená nezvyklou situací a s uděláním se na krajíčku, působila chvilku nechtěně komicky, jako nějaká zmatená cvičenka jógy, ale Agáta si ji rychle navedla, jak potřebovala. Pak se obě s očima upřenýma jedna na druhou a napjatými výrazy začaly o sebe nahými frndami třít, narážet jimi o sebe a tisknout se k sobě navzájem, brzy své pohyby vyladily a s oddychováním, přecházejícím postupně přes hekání a vzdechy k hlasitému sténání, se vzájemným drážděním kund vedly k orgasmu. Jako první se udělala Kamila, která zřejmě skoro byla už předtím, ale s výkřiky slasti, střídanými s kousáním se do rtu, pokračovala v tření své pičky o Agátinu, takže i ta po chvíli dosáhla svého. Holky se, ještě udýchané po náročném a pro Kamilu zřejmě úplně novém sexu, složily jedna vedle druhé a mlčky odpočívaly. Agáta přitom jakoby nic položila dlaň své ruky na Kamčinu zmáčenou pipinu, snad jako příslib toho, že tahle noc ještě neskončila.

Zírali jsme s Pavlem na holky celou dobu, ale jakkoliv to byla podívaná stejně neobvyklá jako vzrušující, ani v jediném okamžiku jsem neměl pocit, že by se pro nás dva našla v jejich milování nějaká smysluplná role. Obě samičky, zkušená a nadržená Agáta i mírnou opilostí odhodlaná, i když nezkušená Kamila si velmi viditelně vystačily samy se sebou. Musel jsem Agátě v duchu pogratulovat k vítězství v závodě o to, kdo se ten večer dostane Kamče do kalhotek, jakkoliv jsem o její účasti v něm původně neměl ani tušení. Bylo ale třeba přiznat si, že dvojitým uspokojením své milenky předvedla výkon, jakého bych sotva byl schopen. Nejsem v posteli žádné dřevo, slast partnerky je pro mě kýženou metou, ale dvakrát? Málokdy... "Jako holka do života Agáta není, ale zase s ní zažiju věci...", prohodil rozpačitě Pavel, když jsme nechali obě po milování malátná děvčata sama sobě (Agátina ruka už zase nenápadně, ale viditelně putovala po oblinách Kamčiny kočičky...) a vyšli na balkon dát si cigaretu. Sice skoro nekouřím, ale zdálo se mi to jako lepší nápad než stát se divákem případného třetího kola. "Jedeš na svátky domů?", zajímal se Pavel. "Hele, pojeď! Pětadvacátého zase hrajou mladý proti starým, to bude překvápko, když nastoupíš. Dres pořád máš, ne?" Jasně, že mám. Skoro každý, kdo nakonec s hokejem v mém rodném městě praštil, ten zvláštní zeleno-stříbrný dres jakoby náhodou "zapomněl" vrátit, protože co kdyby ještě někdy... Kustod se možná vztekal, ale když se pak bývalé legendy i dělníci ledu trousili na vánoční mač a každý tahal ten svůj z tašky, jen se usmíval pod fousy. Jednou spartakovec, navždy spartakovec. A já najednou pocítil děsnou chuť vyjet zase na led našeho zimáku, dát pár temp do útočné třetiny a napálit puk pod víko. "Ale jo, říkal jsem si, že letos zajedu.", zalhal jsem. "Furt platí, že kdo dá hetrik, tomu Pavlíčková ukáže prsa?" "Ty vole, to platilo možná za vás v dorostu. Pavlíčková má tři děcka a dudy teda úměrně tomu, hotová zámecká kojná. Ale třeba ukáže, když ovšem dáš ten hetrik.", hecoval mě Pavel. Na jeho slova jsem si vzpomněl o pár týdnů později, když jsem seděl v autobuse směřujícím na jih; nevytopeném, takže bylo třeba zahřívat se hřejivými vzpomínkami. Vedle naší legendární, už v pubertě výrazně žensky tvarované spolužačky Pavlíčkové třeba čerstvější vzpomínkou na kudrnatou grafičku Kamilu, co se mi pár dní předtím za to ne úplně vydařené rande nadmíru příjemně odvděčila. Její garsonka v Nuslích už voněla lineckými koláčky, její kudrnatá frnda voněla chutí nechat se mrdat a já se přistihl, že nějak automaticky chci dorovnat skóre, takže namísto abych Kamče do pipiny vrazil zoufale tvrdý čurák krátce poté, co jsme se během vášnivého líbání navzájem rychle svlékli, ušetřil jsem síly a nejdřív ji pusou a prsty udělal poprvé. Věděl jsem, že mám cílit na poštěvák, vzrušením brzy tvrdý a naběhlý jako fazolka, a když jsem přitom třemi prsty začal pořádně projíždět její štěrbinu a palcem zkusmo oťukal i zadní dírku, Kamča úplně šílela a udělala se tak hlasitě, až jsem měl strach, že co chvíli budou sousedi zvonit na dveře. Pak už jsem ji mohl přetočit na břicho, vniknout do její pipiny zezadu a ruce zabořit do těch krásných koz, které se mi v nich převalovaly, jak jsem Kamilu mrdal čím dál rychleji, dokud jsem neucítil, že dál to nepůjde a nevytáhl klacek z její pičky těsně předtím, než začal prudce stříkat semeno někam mezi její lopatky. Přetočila se pode mnou, aby mě mohla za něj chytit, zatímco si dole vmáčkla ruku mezi stehna a rychlým třením si udělala pindu podruhé. Odpověď na otázku, jestli jsem to s Agátou uhrál aspoň na plichtu, tak byla trochu na vážkách, ale i tak mě ta vzpomínka hřála, když jsem sledoval neutěšenou prosincovou krajinu za studeným oknem autobusu a kontroloval hodinky. Na posledních dvacet kilometrů mě čekal v sousedním městě přestup na lokálku. Buď byl ten, co sestavoval jízdní řády, založením škodolibý, nebo šlo o dlouholetý stavovský boj šoférů s ajznboňáky, ale autobusy a vlaky v místě, kterému se u nás ve městě v žertu říká "přepřahací stanice", na sebe nikdy nečekaly. Pokud spoj ujel, k počkání na další se nabízela hospoda kousek od nádraží, ale bylo třeba dobře pohlídat čas odchodu, protože kombinace výjimečně dobře pitelného protivínského ležáku a šmrncovní hospodské s jiskrou v oku a barokem na hrudi byla nastraženou pastí. Spolužák Špírek se nám před lety snažil namluvit, že když se tu během vojny cestou domů na opušťák zasekl a ujel mu poslední spoj, tahle kozatá bohyně výčepu ho u sebe nechala přespat, protože děsně letěla na uniformy, ale nikdo mu to nevěřil. Dal jsem si pro jistotu namísto protivínského ležáku jen neblaze známou strakonickou desítku na stojáka v nádražním bufetu a vlak tam k nám stihl.

Návraty domů mohou vypadat různě, od triumfálních až po kajícné. Můj nebyl takový ani makový; prostě jsem vplynul do starých kolejí, prošel známou cestou od nádraží, usmál se u staré plechové zastávky, kde si tenkrát Barča vždycky stáhla kalhotky, aby k nám dorazila s učením pro mě pod sukní "na ostro", a vylovil z kapsy klíč, co mi v Praze dlouho visel na háčku bez užitku. Příjezd na svátky jsem dopředu nijak nehlásil, takže způsobil znepokojivou směs pozdvižení, radosti a (hlavně matčiných) obav, jestli bude dost jídla, pochopitelně zbytečných. Po rozvodu u nás byla zpátky i ségra a její dva kluci, kteří hned podrobili zkoumání má zavazadla, aby odhadli, jestli nadílka od "strejdy z Prahy" bude stát za to. Otec se ani nezvedl ze své obvyklé pozice za novinami, kde se roky při studiu krize na Blízkém východě nebo libovolné jiné krize schovává před zapojením do domácích prací, do půl hodiny se svým nenapodobitelně arogantním způsobem ujistil, že v Praze nemám dluhy, nezbouchl jsem žádnou studentku ani mě nevyšetřuje StB, matka se mě během večera trochu jemněji vyptala v podstatě na to samé, ségra mě obvinila, že rodičům skoro nepřijedu pomoct, což vzhledem k tomu, že se jim do domu nakvartýrovala i s dvěma dítky, bylo poněkud nefér, a já měl pocit, že ten nápad s Vánoci v rodném městě nebyl vlastně moc promyšlený. Pod stromečkem jsem toho našel pramálo, což matčina výmluva, že "mi to chtěli přivést na jaře do Prahy", vysvětlovala dost prapodivně, ale ve svém věku jsem se s tím nějak srovnal. Víc mi lezlo na nervy její vyptávání, zřetelně směřující k dobrání se toho, zda mám něco jako vážnou a pokud možno seriózní známost a může se těšit na vnoučátka. Vzhledem k tomu, že dvě taková před chvílí málem převrhla vánoční stromek, když se tahala o špatně nadepsaný dárek, moc jsem její zápal nechápal. Kudrnatá grafička Kamila ani žádná z dalších pražských a mimopražských slečen a paní, jejichž malými, velkými, plochými i macatými prsy a světle, tmavě i nijak chlupatými frndami jsem se těšil, se jako taková známost uvést nedala. Další výslech naštěstí přerušil ségřin ex, který se dostavil namol opilý před náš dům a dožadoval se, aby "rodina byla na Vánoce pohromadě!". Než tohle, to radši prchavé románky a vášnivá vzplanutí, říkal jsem si, když jsme ho s otcem házením polínek od domu vyhnali. "No jo, rodina je základ státu.", zadeklamoval učitelský student Pavel, který vlastně můj vánoční návrat spunktoval. Vzhledem k tomu, že se k němu v hospodě, otevřené napůl neoficiálně pro ty, co na ně vánoční pohoda doma byla až moc, vinula jeho zdejší frajerka Ivana, jsem o okolnostech toho, kde ten nápad vznikl, radši nemluvil. "Jen počkej, učitelskej! Tebe tohle městečko nepustí.", rýpl jsem si. "Tady Ivču si vezmeš, budete mít dva kluci a na zdejší základce budeš jednou říďa." "No ne, mistr Hrádecký se nám kromě dekadentního umění dal i na čtení budoucnosti!", ušklíbl se hostinský Kája. "Kdybys nám radši udělal nějakou tu mozaiku, aby se chlapi ve fabrice nemuseli ráno co ráno koukat na ty hnusný zdi." "Mistře, a kde berete modelky?", blýskla se "odvážným" dotazem hubená blondýnka z hloučku zdejší omladiny a bezděčně mi vykáním připomněla, že už jsem v jejich očích beznadějně starý. "Normálně, posílají nám je ze Svazu modelek.", zalhal jsem. "Jo, to určitě. Ze Svazu mládeže leda...", ušklíbla se Ivana. "Když dělám 'Kouzlo mládí', pošlou mi modelku ze SSM. Když pracuju na 'Ženách za mír', pošlou ze Svazu žen. To máš Ivčo podle tématu.", udělal jsem rukou před hrudníkem rovné gesto a vzápětí velkorysý oblouk, abych naznačil rozmanitost tvarů modelek, jakkoliv zcela vybájených. "Hm, tak to bych asi neměla šanci. V SSM nejsem a na ženu za mír bych neměla to... objem.", zahihňala se zvědavá blondýnka, které se pod svetříkem, co zřejmě ten večer vybalila pod stromečkem, nenápadně oblily skromné křivky koziček. "Ať tě ani nenapadne Sandru ojet, i když z tebe očividně úplně teče.", sykla mi Ivana do ucha, když šla pro další panáky. "Její sestřenka. Ivana je děsně podezřívavá.", ozřejmil po jejím odchodu Pavel a doplnil to úpěnlivým pohledem, kterým mi připomínal, ať mě ani nenapadne zmínit se o jeho pražské spolužačce Agátě.

Když jsem si pětadvacátého ráno s mírnou kocovinou balil do sportovní tašky brusle a pečlivě složený zeleno-stříbrný dres, v očích svých synovců jsem přece jen stoupl v ceně. Spartakovci mají v našem městě zkrátka šmrnc. "No jo, šlajfkaři. Stejně letos zase nepostoupí z kraje. Nahoru půjde Milevsko. Stranickej zájem tamních strojíren. Proti nim je ta naše fabrika na kafemlejnky malej pán! Však už se říká: 'Milívsko má do ligy blízko!', s tím ten váš Spartak nehne.", neodpustil si otec nevyžádané moudro. Nenechal jsem si tím zkazit náladu, protože jako pro mnoho dalších, i pro mě víc než ligové mače byl ten vánoční. I když jsem nenastoupil už hodně let. "My se s klukama přijdeme kouknout.", broukla ségra smířlivě a já vyrazil. "No to mě podržte, Hrádecký! Čemu vděčíme za návštěvu národního umělce?", přivítal mě jízlivě trenér Kárný, kterého jsme v dorostu svorně nesnášeli. "Buď zdráv, Emile! Dres máš?", nabídl o něco vlídnější tvář starý Vondráček. Jasně, že mám, každý má, usmál jsem se v duchu. "Ještě, žes s tím už seknul, mistře. Letos půjde Spartak tutově vejš, na dresy budeme moct našít jmenovky, ale ta tvoje by se tam ani nevešla, takový ramena nemáš.", ryl dál Kárný, až jsem měl na jazyku, že nahoru půjde Milevsko, ale moudře jsem to spolkl a šel se rozhýbat. Na tribuně i na střídačce voněl punč a svařák, Julča s Květou, co s námi ještě v dorostu hrály a my vždycky okukovali, jak se jim podaří nacpat prsa pod ribano, rozdávaly z krabice cukroví, a i když led studil, jak jsem se přesvědčil, když mě na něj ten blb Kárný sundal ukázkovým hákováním, hřál mě pocit, že jsem se ještě dostal do výběru Mladých. V ochozech jsem tu a tam zahlédl známou tvář, a když se mi povedlo dostat se do úniku a napálit to dědkovi Mrázovi pod víko, z hloučku omladiny za bránou se ozvalo skandování "Éééémil Hráááádeckýýý!". Ve druhé třetině jsem se nějak nachomýtl na brankovišti k náhodné dorážce, takže partička kolem Sandry, které to v růžovém kulichu děsně slušelo, mohla spustit i podruhé. O druhé pauze jsem ani nešel do šatny, jen vystoupal pár schodů nad střídačku a dal si punč. "Čau střelče. Nech ten chlast na pokoji, nebo se ti ohne muška. Máš tam dva kousky, nebylo by škoda nedat hetrik?", pozdravil mě ženský hlas, až jsem se málem polil. Báru to upřímně rozesmálo. "Kde se tady bereš?", pozdravil jsem svou první lásku asi nadmíru pitomě. "No, já tu pořád žiju, víme, mistře? Spíš co tebe přivedlo do rodného města? Jestli se těšíš na obvyklou odměnu vašeho ročníku za hetrik, tak tě varuju, Pavlíčková sice přes kozy parádně přibrala, ale má je až k pupíku.", zašklebila se Barča. "Kam je máš ty?" "Jsi zvědavej?" "Vždycky." "Tak dej ten hetrik a třeba uvidíš." "Hele, nebyla to Barbora?", přitočil se ke mně na střídačce Pavel. "No jo, proč?" "Nic, jen jsem před pár lety tak trochu chodil s její ségrou Alicí. Moje první holka." "Hm, dojemný. Tak mi zkus slušně přihrát, potřebuju dát hetrik, učitelskej!" "Přihraju, ale nesmíš bejt dřevák a pálit dědkovi Mrázovi do betonů."

Dopravit kotouč potřetí za záda starého Mráze se mi nakonec nepodařilo, i když jsem ještě na další dva góly přihrál a měl z výběru Mladých nejvíc bodů. V poslední třetině se přece jen projevila naše lepší fyzička, Staří nám opláceli čím dál míň vánočními fauly, takže závěrečná siréna přišla víc než vhod. Po ní se vzduch zase vyčistil a obě party se postupně přemisťovaly do hospody naproti zimáku, o které se říkalo, že který junior se v ní staví po tréninku na pivo, ten do roka sekne s hokejem. Pravidlo díky benevolenci výčepního platilo v podstatě už u dorostenců. "Já ti to říkala, nepij ten punč. Hetrik se nekonal, střelče.", rýpla si Barča, ale souhlasila milostivě s tím, že ji aspoň kousek doprovodím. Hodil jsem si hokejky a tašku do vrátnice zimáku, uhnul zklamanému pohledu Sandry v hloučku fandící mládeže a nechal Báru se do mě za chůze zavěsit. Můj dotaz, jak se má, ji svou pitomostí rozesmál. "Jak já se mám? Hele, Emile, asi tak jako rozvedená panička, co s dvěma dětmi vykysla v tomhle zapadákově. No jo, rozvod je u nás populárnější sport než hokej. Však tvá ségra taky, ne? Nekoukej tak, je to malý město, občas spolu pokecáme. Takže plus mínus vím, že děláš nějaké mozaiky po fabrikách celého socialistického bloku nebo minimálně Československa a něco jsi soudruhům vyvedl, takže jsi napůl zakázanej umělec.", naťukla jako další z mnoha tohle nedorozumění. "Ale jsem v pohodě, aby sis nemyslel. Rozvod v klidu, chtěli jsme to oba, mám dvě hezký děti, chlapa taky mám, jen je neřád tak jako kapku ženatej a rozvádět se nechce, ale dobrý, nestěžuju si. Spíš mě zajímá, co si o tomhle celým jako světa znalej myslíš ty. V televizi slyším, jak v Agrokombinátu Slušovice spouští počítač, a my na podniku čekáme půl roku na pásky do psacích strojů.", zamrkala ironicky. "No jo, Barčo, ve Slušovicích taky mají letiště, a máš pocit, že náš státní statek začne zjara asfaltovat ranvej?", mávl jsem rukou k rozpadajícím se kravínům pod lesem. "No a co si o tom myslí lidi, když jezdíš do těch fabrik?", vyzvídala Bára a nekomentovala mou ruku, kterou jsem jí za chůze vzal kolem pasu jako kdysi na střední. "Přijde mi, že lidi hlavně chtějí žít hezky. Moct poslat dítě na školu, aniž by tam někoho znali. Zajet si k moři do Jugošky a ne jednou za pět let do Bulharska. Nečekat na barevnou televizi půl roku. Koupit svojí buchtě to hezký spodní prádlo, co nad ním slintají v katalogu Neckermanna, kterej kolega propašoval ze služebky." "Jé, tos mě dostal.", rozesmála se. "Kdybys viděl, jak děsnou podprdu dneska mám..." "Doufal jsem, že uvidím." "Nefandi si, hetrik jsi nedal." "Ty taky nejsi Pavlíčková, třeba mi slevíš." "A to buď rád, že nejsem. V létě jsem ji potkala v šatně na plavečáku, holka když se ohne ke tkaničkám, bere to bradavkama o zem. A hele, už jsme tu." "Ty ses přestěhovala k vám do podniku?" "Ty jsi dostal pukem do hlavy, že jsi nějak pomalejší?"

Když jsme proklouzli vrátnicí, ve které strážný dospával Štědrý večer, a vyběhli schody do patra kanceláří, dali jsme si první pusu a já musel uznat, že to Bára s jazykem umí pořád stejně skvěle. Jakmile za námi zapadly dveře její kanceláře, podnikl jsem invazi pod její svetr, který si ale vzápětí rezolutně přetáhla přes hlavu. "To je fakt otřesná podprda, vůbec ti nepadne.", vyhrkl jsem udýchaně. "Tak mi ji sundej!", šlehla po mně úsměvem, otočila se zády a nabídla se mi. Její prsa, jen neznatelně pokleslejší než jak jsem je znal, s bradavkami stále stejně citlivými, mi vklouzla do dlaní, kde jsem je stiskl, palci jejich vrcholky vydráždil, až trčely jako anténky a Bára tiše vzdychala, když jsem je bral mezi prsty a každé prso za vztyčenou bradavku zvedal, dokud mi vlastní vahou nevyklouzlo. Pak si sama pod sukní stáhla punčocháče a kalhotky, skopala si je na kotníky a vysadila proti mně nahý zadeček, pod jehož půlkami se tmavě kudrnatil kožíšek její chlupaté kundičky. Neodolal jsem, namísto uspěchaného zásunu přiklekl, oběma rukama hnětl tu krásnou zadnici a lízal rychle se rozchlipující masité závojíčky i dírku v čárce mezi nimi, vyjížděl prsty na klitoris a postupně je nořil do horké štěrbiny, která jejich pohybem vlhce mlaskala, když jsem ji prstil, dokud se Bářino vzdychání neslilo v souvislý výkřik, když se udělala. "Emilku... tebe v tý ... Praze ... něco i naučili...", usmála se udýchaně, když jsem vstal. Pak už se ujala osvobození mého vzrušením prohnutého péra ze zajetí kalhot, aby ho vzápětí zajala ve svém sevření její horká, mokrá a překvapivě krásně úzká pička, kterou se na něj nabodla, když mě posadila do kancelářské židle. Její nahé kozy se mi pak nádherně natřásaly přímo před očima, když Bára na mém čuráku rajtovala, dokud jsem ji nepřiměl vstát, ohnout se o stůl a nechat se opíchat zezadu. Nabídla se mi ochotně, i když ji sklo na desce stolu muselo studit do koz, natřásajících se a pohupujících v rytmu mých přírazů. Dělal jsem, co jsem mohl, abych vydržel do nejdéle, ale nakonec jsem v poslední chvilce své péro z její prciny vytáhl a vzápětí začal prudce stříkat dávky semene na Barčinu pěknou zadnici. "Pane bože... to je nadělení. Ty snad v tý Praze máš zákaz mrdání. Tolik toho pro nebohou Barunku...", rýpla si udýchaně, když vstala a začala si zcákanou prdelku utírat kapesníkem. "Ale dík, žes byl opatrnej. A třeba bys mi vystříkal tu holčičku, co nemám. Mám dva kluky.", mrkla na mě šibalsky a pohladila se beze studu po ošukané frndě, než si natáhla kalhotky. "Holčičku jsem se ti vystříkat neodvážil." "No však, ještě tak nechat se naprcat nějakým protirežimním živlem! Chudák děcko pak..." "Baru, já ale ... " "Mlč, Emile, nic mi neříkej! A stejně jsem ráda, že jsi přijel. A asi jsem rajda, ale nemám ani za mák výčitek, žes mě ošukal. Akorát ta mladá nanynka v růžovým kulichu mě asi nebude zdravit. A mohl bys nám taky přijet udělat nějakou tu mozaiku, máme to tu dost hnusný.", dodala věcně, když jsem se oblékli a sešli dolů. "Tak se měj, Emile!", vlepila mi pusu, když jsme podlezli závoru, zatímco z budky na nás nevěřícně zíral vrátný. "A nekoukej tak dramaticky.", usmála se. "Ráda jsem tě viděla, ale nevstoupíš dvakrát do stejný řeky, tak se to říká, ne?" "Baru, já nevstoupil do řeky, ale do ..." "Jo, dobrý, já vím. A jsem ráda. To je snad nějaký kouzlo Vánoc nebo co... Až se po svátcích vrátím do kanclu a sednu si za stůl, aspoň si vzpomenu, jak jsi u něj to... vstupoval. Tak ahoj!" Loudal jsem se zpátky k zimáku a v duchu souhlasil, že něco takového to asi bude...