Dražba chtíče VI

Voda pomalu ustala, sprcha ztichla, a v místnosti zavládlo zvláštní ticho. Ivana ležela na teplé lavici, zabalená v hebkém ručníku, zatímco ženy kolem ní ji stále něžně hladily – už ne pro vzrušení, ale jako poslední hýčkání. Její kůže voněla po těle, po potu, po vodě a něčem ženském, opojném.

Lenka stála opřená o stěnu, nahá, se spokojeným úsměvem na tváři. Pozorovala ji jako mistrovské dílo, které prošlo ohněm a z něj se vynořilo silnější. A přitom zcela poddajné.

„Jak se cítíš?“ zeptala se tiše.

Ivana otevřela oči, zakalené a těžké. „Jako bych se znovu narodila…“ zašeptala. Hlas měla tichý, ale v něm nebyl ani stín odporu. Jen zvláštní klid. Přijetí.

Lenka k ní přistoupila, naklonila se a políbila ji na čelo. „To je dobře. Protože tam dole… tě už čekají. A dneska večer ještě neskončil.“

Ivana polkla. Tělem jí projel mrazivý závan očekávání. Byla čistá. Hebká. Každý dotek, který přijde, teď ucítí dvojnásobně. A přesto, někde hluboko uvnitř, cítila, jak se znovu rozlévá ta známá vlhkost, ta zvrácená touha být znovu použita.

Ženy ji oblékly do tenkého saténového županu. Průsvitného, jako by ani nezakrýval. Její tělo pod ním prosvítalo v každém detailu – prsa, bradavky, stehna, klín bez jediného chloupku. Vlasy měla ještě vlhké, oči černé od rozmazané řasenky, a rty... rty mírně pootevřené, jako by čekaly na další pokyn.

Lenka ji chytla za ruku a beze slova ji vedla chodbou zpět. Její bosé nohy klapaly o dlažbu. Zvuk smíchu, tlumené hudby a šum hlasů z hlavního sálu se pomalu přibližoval.

Ivana cítila, jak se jí zrychluje dech. Tělo reagovalo samo, přestože mysl by možná ještě chtěla zůstat v bezpečí sprchy. Ale bylo pozdě. Už byla připravená. A věděla, že až vejde zpět do té místnosti plné hladových očí… všechno se znovu rozjede.

Dveře hlavního sálu se otevřely a Ivanu zalilo oranžové světlo lamp, cigaretový dým, vůně alkoholu, těla, potu, vzrušení. Hudba zněla tišeji než předtím – jako by se noc přehoupla do své smyslnější, pomalejší části. Už to nebyl chaos. Teď to bylo divadlo.

Šla pomalu, kroky lehké, jakoby tančila. Její saténový župan jí vlál kolem nohou, bradavky se jí zřetelně rýsovaly pod tenkou látkou, a každý pohled, který na ni padl, se zastavil. Muži, ženy… sledovali ji. Nikdo ji ale nezastavil. Ne teď. Teď byla bohyně, kráčející mezi služebníky.

Zastavila se u stolku s vínem. Pohladila sklenku po hrdle, přičichla, napila se. V krku ji pošimral alkohol a v hlavě zhouplo. A pak ho uviděla.

Stál ve vedlejší místnosti, opřený o rám dveří. Mladý. Krásný. Tělo jako z plakátu – hladké, pevné, vyrýsované. Tmavé oči, trochu ostýchavý pohled, ale s nábojem. Na sobě měl jen volné kalhoty, rozepnuté, visící na bocích. Holá hruď, břišní svaly jako řezané, a pod nimi…

Ivana se usmála. Poprvé od začátku večera to byla ona, kdo měl kontrolu. Pomalu se otočila, vykročila k němu, boky se jí vlnily, jako by si každým krokem říkala o pozornost. On se nepohnul. Jen sledoval. Spal s očima.

Přistoupila až k němu. Rukou mu přejela po hrudníku. Mírně, jako pírko. Zvedl ruku, jako by se jí chtěl dotknout, ale ona ho chytla za zápěstí a zatlačila zpět ke stěně. Přitiskla se k němu tělem, jejich ústa se téměř dotýkala, dech se mísil.

„Chceš mě?“ zašeptala.

Jen přikývl. Oči plné touhy.

„Tak pojď a nešetři mě…“ usmála se.

Popadla ho za ruku a zatáhla ho do vedlejšího pokoje – intimnějšího, s velkým čalouněným lehátkem, měkkým světlem, zrcadlem na stěně. Zavřela dveře.

Před ním rozvázala župan, nechala ho sklouznout na zem. Stála před ním nahá, krásná, nabitá vším, co v ní dnes probudili. A tentokrát to byla ona, kdo udával tempo.