Divoká barmanka (soutěžní)

Seděl jsem u baru, kde se i duchové zdají být opilý a bůh už dávno odvrátil zrak. Všechno bylo ulepené, stoly, sklenky, i sny těch pár zoufalců, co ještě neztratili dost iluzí, aby odešly domů. Já byl jedním z nich.

Klára, barmanka s úsměvem za všechny prachy světa a očima, které ti klidně zruinují život, si mě všimla už když jsem přišel.
“Ještě jednoho?” Zeptala se, jakoby na tom záleželo.
“Ještě milion, ale začneme tím jedním.” Zamumlal jsem a ona se zasmála tím způsobem smíchu, který tě nutí věřit, že snad někde kolem ještě existuje něco jako naděje.

Neexistuje.

Když zavřela bar, zůstali jsme tam sami jako dva ztracení vojáci na bojišti, kde už nikdo neví, proč se vlastně bojuje.
Chtěl jsem jí ohnout přes pult a nechat za sebou všechno, co nemělo nikdy začít.
Alkohol měl ale jiný plán.
Můj věrný parťák mi tenkrát ukázal prostředníček. Nejspíš zaslouženě.

Klára to vzala s humorem. Klekla si, stáhla mě na zem a já se na té špinavé podlaze kroměřížského pajzlu snažil vypadat aspoň trochu jako muž. Líbal jsem ji, lízal, její hladce oholenou julču s vyholenou čárkou, která mě šimrala na nose a já si v hlavě počítal, kolik nemocí z té země můžeme chytit.
Asi všechny, ale co už.

Byla horká, dychtivá a její tělo křičelo, že chce víc. Tak jsem jí to dal, jak jen nejlíp sem v tom stavu zvládl.
Nakonec se otočila, roztáhla půlky a pohlédla na mě s tím výrazem, co ženy mívají těsně předtím, než ti ze života udělají smysluplný chaos.
Já pokračoval. Protože v tu chvíli stejně neexistovalo nic jiného než ona, já a ten směšně smutný bar.

Strčil jsem jí do zadku dva prsty. Něco tam škrábalo na špičce prstu.
A nebyla to metafora.
Klára sténala, tekla, kousala mě do ruky a já měl pocit, že jestli dneska umřu, tak alespoň ne sám.
Na chvíli bylo všechno špatně krásně správné.

Když jsme skončili, seděli jsme na zemi, zlámaní jak staří psi, rozlili zbytek whiskey do panáků a sledovali jak noční město krásně chcípá za okny.

“Víš, že to bylo fakt dobrý?” Řekla.
“Jasně,” usmál jsem se, “až do rána, kdy mi začneš říkat, že jsem jiný než ostatní.”
Zasmála se.
A já se smál taky, protože jsme oba věděli, že je všechno jinak. Že tohle nebyl začátek ničeho. Jen další večer, další příběh bez pointy.

Někdy totiž není žádný šťastný konec. Někdy je jen whiskey, špinavý bar a holka, která tě na pár hodin přiměje zapomenout, že jsi všechno zkurvil už dávno.