Lekce pro "učitelku"

Seděla naproti mně na posteli, jen v tričku, které rozhodně nebylo její. Očima si mě zkoušela – přesně tak, jak to dělají ženy, co jsou zvyklé mít navrch. „Tak co, mladíku?“ pousmála se. „Máš vůbec představu, co chceš?“

Přistoupil jsem k ní beze slov. Její úsměv pohasl, když jsem ji chytil za bradu. „Mám víc než představu. Mám plán. A ty mi v tom teď nebudeš překážet.“

Ztuhla. Čekala flirt, čekala hru, ale místo toho dostala rozkaz v klidném tónu, kterému se nedalo odporovat. Nespustil jsem z ní oči, ani když jsem ji otočil a přitiskl zády ke zdi. Dlaně jsem jí položil na boky a zcela záměrně nenechal prostor na diskuzi.

„Říkala jsi, že ráda zaučuješ. Ale víš co?“ zašeptal jsem jí do ucha. „Tvoje tělo už teď poslouchá… i když tvoje hlava pořád hledá výmluvy.“

Zasténala. Ne nahlas – spíš potichu, jakoby sama sobě nechtěla přiznat, co to s ní dělá.

Přitvrdil jsem. Stáhl jsem jí tričko přes hlavu a nechal její ruce opřené o zeď. Nahá záda, jemné chvění – všechno na ní křičelo: vím, co chci, ale zároveň mě to děsí.

„Chceš lekci? Tak si klekni.“

Ani na vteřinu jsem nečekal souhlas. A přesto to udělala. Jako kdyby její tělo předběhlo její ego.

Když klečela, položil jsem jí ruku do vlasů a druhou jí jemně zatlačil na zátylek. „Dobrá holka. Tak poslušná, když si někdo vezme, co mu patří.“

Dívala se na mě s přimhouřenýma očima, ale neodporovala. Vzrušení se mísilo se studem, její dech byl těžký a nespoutaný. Položil jsem jí prst na rty. „Teď už nemluvíš. Od teď se jen cítíš. Rozumíš?“ Přikývla.

A v tu chvíli se všechno změnilo.

Tohle už nebyla ta sebevědomá žena, která mě chtěla „zaučit“. Tohle byla žena, která poznala chlapa, co ví, kdy být jemný, kdy tvrdý a hlavně – kdy si vzít kontrolu.

A ona? Ona se tomu poddala s takovou dychtivostí, že už nešlo rozlišit, kdo vlastně koho učí…