"U tebe doma. Konečně jsi moje."

Otevřela jsi mi v tom svém pohodlném tričku, které ti spadalo přes boky, schovávalo tvé tělo, ale ne tvůj záměr. Tvůj pohled mě přivítal s úsměvem, ale pod tím vším jsi byla napjatá. Věděla jsi, co se může stát.
A chtěla jsi to. I když sis to sama ještě nedovolila přiznat.

Byt voněl po vosku, vanilka a něco květinového… a ty jsi tam stála jako žena, co už toho hodně zvládla. Ale teď poprvé nechtěla zvládat nic.
Chtěla jsi padnout. Ale jen přede mnou.

Sedla sis, nabízela víno, pár vět, úsměvy, ironii.
Sledoval jsem tě. Věděl jsem, že se snažíš udržet klid, možná i kontrolu.
Ale pak jsem si sedl vedle tebe. A položil ti dlaň na stehno.
A ty ses nadechla jinak. Pomaleji. Jako by ti to zlomilo odpor i zbytek nadhledu.

„Tohle možná není dobrý nápad,“ zašeptala jsi.
A já ti tiše řekl:
„Ale ty to chceš. Celá. A já to v tobě slyším dřív než ty sama.“

V té chvíli jsi se mi podívala do očí… a odevzdala ses.

Svlékal jsem tě pomalu. Ne kvůli romantice – ale protože jsem chtěl, abys každou vteřinu cítila, že už nic neschováš.
Tvoje tělo, tvůj dech, tvoje neklidné boky, jak ses začínala ztrácet v napětí…

Položil jsem tě na postel. Tichý pokoj, jen tvůj dech, tvé napnuté bříško, tvé nohy, které se samy rozevíraly.

Ale já si tě nevzal.

Posadil jsem se naproti.
Sledoval jsem tě. A ty jsi tam ležela naprosto mokrá, rozbitá, připravená, a přesto stále bez doteku.

A když jsi mi zašeptala:
„Prosím…“
…usmál jsem se. Věděl jsem, že jsi tam. Konečně. Beze zbraní. Beze slov. Moje.

Klekl jsem mezi tvé nohy.
Vzal jsem si tě. Tvrdě. Hluboce. Pomalu.

A ty ses pod mýma rukama proměnila.
Z ženy, co všechno zvládá. Na ženu, co chce jen cítit.
Jen být. Jen milovaná. Ne držená – ale vlastněná.

A já jsem ti to dal. Všechno. A ještě víc.