Pražský taxikář a černá Barbora

Jmenuju se Rudolf, ale ty mi klidně říkej Rudo, nepotrpím si na formality. Mám rád lidi a rád je vozím, taxikařina je něco jako moje životní poslání, moje víra. Když jsi v pohodě, jsem v pohodě i já a pokud nejsi, setkání se mnou je pro tebe životní smůlou. Měřím metr devadesát, vážím skoro metrák, mám modrý oči, vlasy na ježka a dvakrát zlomenej nos. A jestli mi něco opravdu vadí, tak arogantní a povýšenecký chování. Páteční večer mě zastihl v jedný zapadlý putyce v Malešicích, která funguje jako základna pro sparťanský fanoušky, s klidem tu narazíš i na rowdies, tvrdý jádro si tu s chutí pravidelně pořádá svoje dostaveníčka. Nevadí mi to, nikdy nepohrdnu příležitostí zmalovat některýmu z těch primitivních fotbalovejch vypatlanců fasádu, udržuje mě to v kondici. Sedím na baru a s připitomělým úsměvem pozoruju snad to jediný, co je tu k vidění. A nemyslím tím obří televizi s nevzhlednou prasklinou rozpínající se přes celou obrazovku umístěnou na zdi vedle baru, nedávno se tu prej v rámci ostré výměny názorů proletělo vzduchem pár popelníků. Mám na mysli Barboru. Mladou číšnici, která si tu kroutí další směnu a kupodivu je samý úsměv, přestože jí každou chvíli někdo prská do tváře a dožaduje se dalšího piva nebo panáka tuzemáku. Chvíli ji pozoruju a nemůžu si pomoct, civím na ni jak Bulhar do mlátičky. Může jí být maximálně do třiceti, je vysoká, štíhlá, s lesklými, antracitově černými vlasy na ramena, kvůli nacpanýmu výstřihu se jí do očí obvykle nepodíváš a je to tvoje chyba, září jako dva velký safíry. Chybí tu jen větrák, kterej by jí konstantně čechral vlasy, abys měl důvod se z toho fakt posrat. Nikdo jí tu neřekne jinak než "černá Barbora", protože vždycky a bez vyjímky je od hlavy k patě oblečená v černé. O tom, proč to tak je, tu za poslední dobu vznikly úplný městský legendy, já říkám, že černá zeštíhluje, ne že by to snad Barbora potřebovala, ale nad jinejma důvodama mi prostě nepřijde až tak důležitý přemejšlet. Ať si každej nosí co chce, no ne? Ohlédnu se do lokálu za sebou, chvíli nezaujatě pozoruju dění kolem a poté očima sklouznu k velkoplošné televizi na zdi. Rey Koranteng má výraz jako kdyby zadržoval sraní, ale Lucka Borhyová cení svoje slonovinové řezáky do kamery jako obvykle, což mě spolehlivě utvrzuje v tom, že hlavní zpravodajství na Nově právě odstartovalo.

Zničehonic se ke mně Barbora ladně přitočí, sáhne někam do prostoru pod pultem, vytáhne odtamtud láhev rumu, ale ne ten šunt, co tady pijou všichni, tenhle je fajnovej kubánskej a na bar postaví dva panáky. Nalije poctivý nadmíráky, mrkne na mě a vzápětí ten svůj otočí do sebe. Pak si hřbetem ruky otře bradu a potutelně se na mě uculí. "Tak co, Rudo? Máš se?" Nechám v sobě zmizet obsah svojí skleničky a blaženě vydechnu. "Ale jo, zdravej sem a co víc si taky přát." Chvíli mi mlčky upřeně hledí do očí, pak se ke mně nakloní a zašvitoří: "Potřebuju, abys mě dnes odvezl domů, neboj, škodnej na tom nebudeš." Pohladí mě svou sametově hebkou dlaní po odhaleném předloktí, v jejím pohledu je něco, na co u ní nejsem zvyklej a zpozorním. Pak se rychle přesune zpět ke štamgastovi, kterej mává dvoustovkou a ječí na ni svoji objednávku. Nervózně se zavrtím, ale pak ucítím, jak mě nakrátko zaplaví vlna endorfinů. Na předloktí mi vyskočí husí kůže a chvíli jsem jako puberťák, kterej právě dostal vstupenku na svoje první rande. Vypadám asi dost pitomě, a tak se raději hned uklidním a usrknu z půllitru před sebou. Horečně přemýšlím, co o ní vlastně vím, ale asi jako každej tady. Velký kulový. Objevila se tu zčistajasna asi před půlrokem a od tý doby je z tohohle neutěšenýho pajzlu alespoň trochu snesitelný místo. V minulosti jsem jí už několikrát nabízel, že ji odvezu domů - jen pro svůj dobrej pocit, že dorazila v pořádku - ale vždycky mě s úsměvem odbyla, že už je velká holka a postará se o sebe sama. Člověk nemusí být zrovna Einstein, aby pochopil, že když najednou potřebuje naléhavě odvézt od skoro dvoumetrovýho řízka s rukama jako lopaty, a tím pochopitelně myslím sebe, musí k tomu mít sakra pádnej důvod. Dnes mám ještě poslední ryto, za hodinu musím odvézt z ruzyňskýho letiště párek cizinců, ale pak už mám volno, a tak se tu pro ni zastavím. Po desáté to tu obvykle končí, takže mi to akorát tak vyjde. Celou dobu tu cucám jedno pivo, přece jenom jsem pořád v práci, ale večer si, jak upřímně doufám, spravím chuť a když u toho bude i tahle kočka, tím líp pro mě. Stejně nerad piju sám.

Po necelý čtvrthodince se zvedám a pokládám na bar zelenou stovku. Barbora na mě kývne a ukáže prstem na ciferník hodinek na svém útlém zápěstí. Pokývám hlavou a tím je dohoda stvrzena, otočím se a zamířím ke vchodu. Venku je nefalšovanej konec listopadu s mokrýma chodníkama a zimou, co se vám tlačí za límec bundy, zalejzá pod nehty a křehnou z ní ruce. Jdu rovnou přes parkoviště ke svýmu kanárkově žlutýmu auťáku, bejt vidět se někdy vyplatí, hlavně v mý profesi. Z Ruzyně do Alcronu je to slabá půlhodinka, dokážu si představit, že bydlet v hotelu pět minut od Václaváku může bejt pro turisty příjemný, hlavně pro ty, co mluví cizí řečí a maj na to dostatek krupice. Cestou z centra se na mě pověsí tmavej sedan, snaží se, abych si ho nevšiml, ale vím o něm prakticky od první chvíle. Řidiče nevidím, auto má zatmavený skla, i tak se o svý přihlásí sám, u Olšanských hřbitovů si splete silnici se závodním okruhem a posadí na střechu modrej maják. Oukej, doklady mám v pořádku, zastavuju u krajnice a čekám, co se bude dít. Okýnko u řidiče se stáhne a cizí ruka mi pohybem naznačí, abych si nastoupil. Nakouknu dovnitř a musím se pousmát. Tenhle ksichtík už jsem neviděl dva roky. Nejmíň. Obcházím kapotu a sedám si na sedadlo spolujezdce. Tlumiče hlasitě zaprotestují a kabina se povážlivě zhoupne, ale na to jsem zvyklej, rád sedím pohodlně a většinou zaberu víc místa než ty.

Za volantem sedí drobná kočka s blonďatejma vlasama ostříhanýma na kluka v bomberu a modrejch džínách, který jsou tak těsný, že vypadaj jako její druhá kůže. V podpažním pouzdře má služebního glocka a dám krk na to, že to není jedinej kalibr, kterej pod ním má. Tmavý sportovní tílko jí napínají prsa velký jak melouny a stejně tak šťavnatý, tahle zkušenost mi nechybí. Zubí se na mě od ucha k uchu a na prst si namotává žvýkačku. "Tak co, zabijáku, jak jde život?" Začne konverzaci tou nejotřepanější frází na světě. "Hele, vyklop, proč jsem tady, nemám na tebe celou noc," snažím se přejít rovnou k věci a dokonce se pokouším o úsměv. Jmenuje se Rita, je jí pětatřicet, svobodná a bezdětná, dva turnusy v Afghánistánu, tři roky na protidrogovým a teď dělá detektiva na NCOZ. Hodnost si nepamatuju, takový jako ona frčky nenosí. Na vlastní oči jsem viděl, jak jedním půvabným levým hákem sundala chlapa, pravděpodobně měl pocit, že ho zasáhla bourací koule, protože se rozhodl zůstat raději na zemi a hledat si zuby. Musím uznat, že to bylo nečekaně moudrý rozhodnutí. "Kde máš parťáka? Nebo s tebou už nikdo nevydrží..?" Rýpnu si do ní, ale moji uštěpačnou poznámku přejde bohorovným mlčením. Místo toho na mě záhadně zamrká. "Znáš ten sparťanskej pajzl v Malešicích..?" "Rito?" zvednu podrážděně obočí, tohle může zkoušet na kohokoliv, ale na mě ne. "Fajn," odfrkne a nacpe si žvýkačku zpět mezi dásně, "Barbora je od nás, dostali jsme echo, že se tam provozujou nelegální kšefty. Drogy, padělaný peníze, možná holky.." "Ty vypatlaný paka tam něco takovýho svedou?" Přeruším ji a musím vypadat jako v Jiříkově vidění. "No, ti určitě," ušklíbne se, "je to řízený zvenku, ultras jsou jenom pěšáci, ale dneska slušně organizovaný, to bys čuměl na drát! Jdeme po téhle partě už minimálně půl roku. Jejich hlavouni jsou přes den úspěšní manažeři v kvádrech a tátové od rodin, ale jinak.." "A co s tím mám já..?" Ošiju se, tohle se mi přestává líbit. "Potřebuju, abys dnes večer dohlídl na Báru, stahujeme ji odtamtud do bezpečí, viděla něco, co neměla." "Copak, kukláči mají vánoční večírek?" "O ty se nestarej, ti mají svoje instrukce, čím míň o tom budeš vědět, tím líp pro tebe," zpraží mě pohledem a odmlčí se, aby se na mě v příštím okamžiku podívala tak, jak to přímo nesnáším. Vypadá jako hladový kotě, co se ztratilo a potřebuje nakrmit a pohladit. "Dobře, stejně už jsem jí to slíbil!" Pokrčím rameny a vracím se zpět do svýho auťáku. Celou cestu do Malešic pozoruju Ritu ve zpětným zrcátku. Drží se mě jako klíště.

Když dorazím na parkoviště, něco je špatně. Sice už je pár minut po desáté, ale okna sportbaru nesvítí tak jasně, jak by měla. Jako by uvnitř jeli na nouzový režim nebo co. Rita parkuje o kus dál u hlavní silnice, zhasíná světla a motor ztichne. Sáhnu do pravé kapsy u bundy a nahmatám boxera, tento týden jsem měl fušku a nestihl jsem ani jeden pořádnej trénink, neříkám, že jsem nervózní, ale dobrej pocit z toho nemám a jdu rovnou ke dveřím. Je otevřeno, projdu úzkou chodbou a vstoupím do nálevny. Barbora stojí za barem, u kterýho sedí jedinej host, jinak je to tu jak po vymření. Chlap v dlouhým černým kabátu má záda široký jak bankomat a bradu zrovna tak, vypadá jako komiksovej hrdina a celou cestu k baru mě mlčky pozoruje. Opřu se o něj lokty a musím se trochu snížit, abych Barboře viděl do tváře, upřeně civí do pultu a ani se nehne. To není dobrý znamení. "Všechno v pořádku?" Ptám se jí a chci se raději přesvědčit, natáhnu k ní ruku a opatrně ji chytím za bradu. Podívá se na mě, pod levým okem má krevní sraženinu. Nerad se opakuju, protože potom musím říkat věci dvakrát, ale pokud mlátíš ženský, zasloužíš si rýt držkou v zemi a já tě na tu zem dostanu. Na to se můžeš spolehnout asi tak, jako že zítra vyjde slunce.

Koutkem oka zachytím pohyb, chlap je se svým kabátem jako nějakej Batman, vyskočí na nohy a v ruce se mu zaleskne vystřelovák. Čekal bych spíš něco s větším kalibrem, ale nůž je někdy až moc a tenhle s ním bude umět asi slušně zacházet. Jedním skokem jsem uprostřed místnosti a připravenej v pravým gardu, každej slušnej boxer si vždycky drží střed ringu. Chlap se hýbe úsporně a určitě ví, co dělá, raději si zamykám lokty u těla, abych si před tím jeho žabikuchem chránil žebra. Zkusí ostrej výpad, ale je zbytečně ukvapenej a o chlup mine. Chlap jako já druhé šance nedává. Trhnu ramenem, moji pěst zpevněnou poctivým kusem železa zřejmě ani neviděl, klečí na kolenou, nos má na kaši a brečí jako holka. Odkopnu nůž mezi stoly, popadnu Barboru a bereme čáru, potřebuju ji co nejrychleji dostat k Ritě do auta. Na parkovišti nám odřízne cestu dodávka, ze který vyskáčou maníci v kabátech, stejnejch jako měl chlápek uvnitř, mávají pistolema a než stačím ukrýt Barboru v náručí, objeví se tu obrněná Tundra s výmluvným symbolem lebky na předním krytu masky a rozbliká noční tmu modrými a červenými světly. V mžiku se to tu hemží kukláčema, řvou jak na lesy a situaci mají pod kontrolou dřív, než bych čekal. Budu se muset zastavit na jejich vánočním večírku, Rita se na mě potutelně usmívá a slibuje mi, že to zařídí.

O necelou hodinu později jsme na cestě k ní, bydlí v jednom z paneláků na Proseku. Řídí, já sedím s Barborou vzadu, tiskne se na mě, držím ji a hladím po vlasech, potřebuje panáka a venku se dnes po zážitku v malešickým sportbaru nebude cítit bezpečně. Ale nakonec se oklepala nad očekávání rychle, to tyhle holky asi všechny. Po pár rundách mě s Ritou strkají do sprchy, po celodenní šichtě jsem sice unavenej, ale vidět je spolu nahatý, by ti nalilo krev do klacku i po dvanáctce v uranovým dole. Rita je o hlavu menší než barmanka ze sportbaru, která je ve skutečnosti taky elitní policistkou a její parťačkou a obě vypadají, že by mohly z fleku zakleknout do sprinterských bloků. Trénovaná těla zvyklá na tvrdý dril v posilovně, žensky plné tvary a hladce oholené klíny, nefalšovaná pýcha bezpečnostních sborů. Barbora je dole tmavší, pysky má vystrčený ven a nařasený jako maličkou kapuci, Rita je klasická blondýnka, světlounce růžová a její kunda vypadá jak dokonalý kávový zrno.

Po sprše si mě berou do parády ve velkým stylu, Rita mi skáče do náruče, otáčím ji hlavou dolů a zatímco mi spojí nohy za krkem a visí k mýmu napnutýmu klacku, kterej Barbora klečící na podlaze přede mnou pečlivě zpracovává pusou, pouštím se do její voňavý kundy a jazykem jí bloudím mezi půlky, co tvarem připomínají čerstvě utrženou broskev. Šťáva z ní teče proudem a ochotně pomáhá Barboře, jejich jazyky jsou vlhký a heboučký, a po chvíli už ztrácím přehled nad tím, která ho má vlastně v puse. Ale co, vždyť je to jedno. Tyhle krásný kočky jsou tu teď jenom pro mě. Ta, která se mnou už někdy byla, ví, že po celé délce mýho klacku se od kořene až k ústí táhne žíla, dlouhá a široká jako Amazonka na satelitních snímcích z vesmíru. Rita ji s chlípným vrněním obkreslí špičkou jazyka a pevně ho sevře u kořene, aby se na něj Barbora mohla pohodlně usadit. Pozoruju ji a blaženě se usmívám. Uvnitř je horká a mokrá až běda a půlky má heboučký jako satén. I přes svůj atletickej fond má pěkně urostlou a pevnou prdelku a pohled odspodu taky stojí za to. Plný trojky jí skáčou do rytmu razantních přírazů, natáhnu se k Ritě, která klečí vedle nás a prsty mi zmizí v jejím klíně. Nakloní se ke mně, nacpe mi jazyk do pusy a skoro mě s ním udusí. Vždycky s trochou nadsázky prohlašovala, že její frnda je její nejlepší kamarádka a něco na tom bude. Když ze mě Barbora sleze, klekám si za ni, beru ji podhmatem za třísla a narážím si její vyšpulenou prcinu na klacek takovou silou, až ječí, abych z ní už konečně vytřásl duši. Nechci si zbytečně honit triko, ale udělaly se obě a tutově o tom věděl celej panelák, Rita se moc zpátky držet neumí a návdavkem dostala naplácáno. Sama si o to řekla a Barbora se ke mně ochotně přidala, Ritiny půlky svítily jako červená na semaforu, ale spokojeně předla jako přerostlá kočka. Když jsem se jim v závěru díval oběma do očí, zatímco mi láskyplně olizovaly a cucaly napnutej klacek, lítalo to ze mě jako z požární hadice. Dva heboučký jazyky na žaludu jsou na mě prostě moc a ty dvě potvory se u toho ještě líbaly a tvářily se tak, že to na dýl ani bejt nemohlo.

"Víš, že by ses nám hodil?" Nadhodí Rita, když obě spokojeně oddechujou na mým hrudníku, její plný prsa mě příjemně hřejou do žeber a stehno má přeložený křížem přes moje. Tou dobou už Barbora spí a neví o světě. "Dej pokoj, i bez vás si užiju s těma ksindlama, co se jich tu v noci poflakuje svý a můj život je taxikařina, to přece víš," odfrknu, i já už mám víčka těžký jako z olova. "Jo, já vím," uchechtne se, "postav svý auto..," Odmlčí se a dlouze zívne. "Na mý místo a brzo zjistíš, že to nebyl zrovna dobrej nápad," dokončím za ni svoji životní mantru a za pár okamžiků už jsem tuhej jak poleno. Zítra je sobota a nikam nespěchám, takže si to spolu můžeme klidně zopakovat. Jsem pro to všemi deseti.

Volné pokračování povídek:
Pražský taxikář a rande ze seznamky
Pražský taxikář a melouch ve strip baru