Robinson a Robinsonka - soutěžní

Slunce hřálo, moře tiše šplouchalo o bok lodi a Kristininy bradavky lehce prosvítaly pod mokrým námořnickým tričkem.
Byli jsme na palubě už týden a já měl v hlavě čím dál větší zmatek. Líbila se mi už dlouho a když kamarádsky přišla s nabídkou, že v létě jede s přáteli na loď a uvolnilo se jim jedno místo, neváhal jsem ani chvíli. Ale na palubě najednou nebylo před její krásou úniku. Kombinace nádherného počasí, moře, neustálých koupaček a zároveň nucená ztráta intimity, protože na malé palubě prostě řadu věcí skrýt nešlo, to byl smrtící koktejl, díky kterému jsem se cítil trapněji než kdykoliv jindy.
A tak jsme se z plavek převlékali na palubě pod dohledem ostatních, protože jinde nebylo prostě kde, občas už nám i převlékání přišlo zbytečné a tak z moře koukaly bílé neopálené zadnice. A s každým pohledem na polosvlečenou Kristinu jsem byl zamilovanější a zamilovanější a zároveň jsem věděl, že nic nemůžu dělat - protože kdyby se to pokazilo, neměl bych pak kam utéct.
"Co se mračíš?" ušklíbla se na mě, jako kdyby mi četla myšlenky. Plavky pověsila na šňůru a vytřepala si vodu z ucha. V tom pruhovaném tričku, pod kterým měla jenom kalhotky - krajkové, světle zelené - jí to hrozně slušelo.
"Nemračím."
"Ale jo. Víš co tě rozveselí? Půjčíme si člun a uděláme si malou vyjížďku, co ty na to? Támhle je ostrov, prý tam jsou hrozně prima pláže."
"A to se smí?"
"No jasně, proč by ne?"
"Loď bude kotvit na druhé straně ostrova. Je to tak v plánu."
Takže se z lodi dostanu - a zrovna s ní. Měl jsem za tím tušit něco víc?
Každopádně během hodiny jsme seděli v malé plachetničce, kterou naše výletní jachta měla celou dobu pověšenou na boku, a já se pod jejím vedením učil základy ovládání živlů. Strávila na moři už několik dovolených, to já tu byl úplně poprvé.
Během další hodinky jsme zakotvili u břehu. Ostrůvek byl malý, opuštěný. Přírodní rezervace. Loď jsme uvázali k první borovici. Nejdřív koupačka, pak průzkum ostrůvku. "Je tady taková malá skála, je odtud skvělý výhled, pojď."
Zatímco do kopce šplahala přede mnou a já měl tak výhled na její nádherný zadeček v krátkých šedivých šortkách - a jak jsem věděl, potom, co si sundala plavky, žádné jiné spodní prádlo neměla - jsem stále přemýšlel, jestli je to rande nebo jenom procházka.
Shora byl výhled fajn, i když ne tak krásný, jako jsem měl cestou nahoru.
"Bude bouřka," ukázala na mraky na obrzoru. Ale ještě chvíli snad máme.
Sedli jsme si na okraj skály, dívali se na moře a mlčeli. Měl jsem na jazyku tisíc otázek, ale žádnou jsem se neodvážil vyslovit nahlas.
Při zpáteční cestě se zvedl vítr. Než jsme došli k pláži, oblohu zakryly mraky.
Bouře byla rychlejší, než jsme čekali.
"Sakra, to asi nestihneme," řekla ponuře. V lodi měla batoh s telefonem, takže zavolala kapitánovi a dostala přísný zákaz na loď nastoupit.
"Kotvíme v závětří, podle předpovědi se bouřka do zítřka uklidní," rozkazoval kapitán. "Na moře teď rozhodně nevyplouvejte. Holt si uděláte romantický trosečnický večer."
Kristina se jenom lehce usmála, já zčervenal. Ani nevím proč. To jsem byl opravdu takovej stydlín.
"Tak co, Robinsone. Dokážeš rozdělat oheň?"
"Jasně že jo." Se zapalovačem jde všechno snadno.
Uvázali jsme loďku pevněji, aby ji neodnesl vítr, který postupně sílil. Příjemně chladil, sem tam spadla kapka. Moře se vzdouvalo a burácelo a pryč byla ta přátelská modrá hladina, která vybízela ke koupání. Teď to byl smrtící živel, který lidstvo ještě zdaleka nezkrotilo.
Sedli jsme si do písku a chvíli se na na tu divočinu dívali, ale pak začal být vítr nepříjemně vlezlý.
"Kousek odsud je taková příjemná jeskyně," řekla. "Jednou jsem tam už přespávala. Pojď."
Ten ostrov měl snad všechno.
V té chvíli začalo pršet a dešťová sprška nás během chvíle promáčela naskrz.
Asi pět set metrů po pláži a pak řídkým borovicovým hájem jsme se dostali ke skále porostlé kapradinami. Tam byla průrva a uvnitř malé mělké údolíčko.
Písek, kapradí, skály, závětří, a výhled na moře, nevelký převis. Absolutní romantika.
Rozdělal jsem oheň, ke kterému se Kristina okamžitě schoulila. Byla úplně promočená, skrz bílé tričko prosvítalo úplně všechno a zima dodala tvarům určitou ostrost.
Sakra, fakt jí to pekelně slušelo.
"Je mi zima."
Já jsem promočené tričko už před chvíli sundal a bylo mi vlastně dobře. ale u chlapa se to snese.
"Zahřeju tě."
"To je fajn, ale jsem úplně promočená."
"Nevadí."
Přitiskl jsem ji k sobě. Stál jsem za ní a objímal ji kolem pasu - jen tak to bylo bezpečné.
"Víš, že průměrná teplota člověka je třicet šest stupňů? To znamená, že když jsou u sebe dva, zvýší teplotu na sedmdesát dva."
"To je pitomost."
"Ale tepleji ti je?"
"To tričko mě pořád studí."
"Tak půjdeme blíž k ohni."
"Pořád."
"Tak ho sundáme."
"Tak jo."
Stáli jsme přitisknutí k sobě. Před námi výhled na moře, teplo ohně, zuřící bouřka, která se pod převis neměla šanci jak dostat a já objímal nejnádhernější holku, jakou jsem znal, tělo na tělo, a užíval si , jak hebkou kůži má. Pevně jsem ji objímal rukama, ona objímala moje ruce a když jsem ji podvědomě začal lehce hladit, vůbec se nevzpírala. Tření přece také zvyšuje teplotu a musel jsem ji zahřát.
Zahříval jsem ji nejdříve na bříšku, pak jsem přejel k žebrům. Nebránila se.
Počítal jsem první, druhé, třetí... kam až mi dovolí zajít?
Když jsem se dotkl hranou dlaně ňadra, neucukla. Jen tiše vydechla a zdálo se, že se přestala chvět.
Musel jsem pokračovat a nedovolit, aby se do ní zase dala zima.
Hladil jsem ji po bříšku, které měla tak krásně tvarované, přes pupík, a zase nahoru. Pod ňadro a zpátky. S každým opakujícím se pohybem o milimetr výš.
Přitiskla se ke mě ještě pevněji.
"To je mobil, co máš v kapse?" špitla vesele.
"Jestli se z něj někam dokážeš dovolat, dostaneš Nobelovu cenu za telekominikace."
Otočila se ke mě, smála se a vesele se jí blýskalo v očích. A v ten okamžik jsme byli tak blízko, že naklonit se a políbit ji nebyla možnost, ale nutnost.
Chutnala sladce.
Mokře a sladce.
"No konečně," zašeptala.
"Cože?"
"Už jsem se bála, že jsi na kluky."
"Myslím, že ten můj... telefon... naznačuje opak, ne?"
"Jen jestli to opravdu není telefon," špitla a rukou zašmátrala tam, kde žádná cudná slečna muži nešátrá, aby se přesvědčila.
Držel jsem ji jednou rukou za ňadra a hladil pevně vztyčené bradavky, druhou rukou jsem zamířil níž, k podbřišku. Dotkl jsem se mokrých kraťasů.
"Ty jsou taky mokré. Bude ti zima."
"Hmmmmm," zašeptala jenom, když jsem je stahoval.
Dotek od deště ledového zadečku a horkost klína, přes který jsem přejel rukou, vytvářely takový kontrast, že jsem tiše zasténal.
"Taky studíš."
A dolů šly i moje plavky.
Chvíli jsme tak stáli u ohně, a já nevěděl, jestli ještě bouřka zuří nebo už svítí sluníčko.
Dřevo praskalo a oheň hřál.
Doteky a polibky pálily. Zahříval jsem ji, jak jen to šlo. Třením jsme se zbavili zimy. Křikem jsme zahnali strach z noci.
Sami na pustém ostrově, odkázáni jen sami na sebe, spolu na věčnost.
Se soumrakem bouřka přešla, jen vítr se pořád opíral do mořských vln, a jen hvězdy byly svědky našeho spojení.
Kéž bych byl opravdu Robinsonem a tahle chvíle se stala věčností...