Naživo je to ještě lepší

Byl jsem zrovna ve fázi, kdy jsem si říkal, že zkusím něco nového. Založil jsem si profil na Amatéři.com – nejdřív jen ze zvědavosti, ale jakmile mi napsala ona, něco se ve mně pohnulo. Z její fotky vyzařovalo něco, co mě okamžitě přitáhlo. Smyslné rty, výrazné oči a ten úsměv, co svádí ještě dřív, než vůbec stihneš odpovědět. Psali jsme si jen pár dní, ale ta chemie tam byla hned. Psaní se rychle změnilo v flirt, a flirt v návrh na setkání.

Dohodli jsme se na kávě v jedné plzeňské kavárně. Když jsem ji uviděl naživo, byl to zvláštní pocit – jako bych ji už znal, a přitom mě úplně odzbrojila. Měla na sobě černé šaty, jednoduché, ale přiléhavé. Krásně jí obepínaly boky a zvýraznily výstřih, který jako by napovídal, že ten večer možná neskončí jen u kávy. Smáli jsme se, pohledy si hrály víc než naše slova. A když jsme se loučili, podívala se na mě tím svým pohledem a řekla: “Jsem ráda, že jsme se poznali. Naživo je to ještě lepší…”

Druhá schůzka přišla brzy. Pozvala mě do kina. Film jsme sice vybrali, ale upřímně – ani jeden z nás se nesoustředil na děj. Seděli jsme vedle sebe, a jak film běžel, její ruka lehce sklouzla na moje stehno. Byl to nenápadný dotek, ale stačil k tomu, abych věděl, co bude dál.

Po kině se mě zeptala, jestli nechci k ní domů “na víno”. Nemusel jsem nic říkat – stačil pohled, přikývnutí. Byt měla útulný, svítily jen tlumené lampy a hrála tichá hudba. Sotva jsme za sebou zavřeli dveře, najednou mezi námi prasklo napětí, které se budovalo od té první zprávy.

Políbila mě jako žena, co přesně ví, co chce. Naše rty se střetly hladově, její ruce mi zajely pod triko, zatímco já ji přitiskl ke zdi. Vůně její kůže, teplo jejího těla, její dech zrychlený touhou… Pomalu jsme se svlékali, kousek po kousku, beze spěchu, ale s napětím, které by se dalo krájet.

Její tělo bylo nádherné – ladné, smyslné, horké. Lehla si na postel a roztáhla nohy s takovou jistotou, že jsem na vteřinu přestal dýchat. Jazykem jsem se dotýkal její kůže, mapoval každičký kousek jejího těla, zatímco ona vzdychala a tiskla mi hlavu níž a níž. Byla vlhká a dychtivá, krásně reagovala na každý můj dotek.

Když jsem do ní vnikl, chytla mě pevně kolem krku a zašeptala mi do ucha: “Tohle jsem chtěla od chvíle, co jsem tě viděla.” Dlouhé, rytmické pohyby, sténání, které se odráželo od stěn její ložnice… Bylo to syrové, upřímné, živočišné. Po několika výměnách poloh jsme skončili v objetí, zpocení, spokojení a s tím zvláštním pocitem, že jsme si právě dali víc než jen tělo.

Po několika výměnách poloh jsme skončili v objetí, zpocení, spokojení a s tím zvláštním pocitem, že jsme si právě dali víc než jen tělo.

Leželi jsme vedle sebe nazí, zakrytí jen tenkou dekou, její hlava spočívala na mé hrudi. Ještě dlouho jsme si povídali, hráli si prsty, líbali se… Oba jsme byli unavení, ale spokojení. Byla to ta příjemná únava, kdy víš, že jsi přesně tam, kde máš být.

Noc ubíhala tiše, jen občas nás vyrušil šum z ulice nebo tlumené zvuky z vedlejšího bytu. Usnul jsem s její dlaní položenou na mém břiše a s pocitem, že i kdyby to mělo být jen jednou, stálo to za to.

Ráno nás probudilo světlo, které pronikalo skrz závěsy. Udělala kafe, smála se, jak vypadám rozcuchaně, a když jsem se oblékal, políbila mě na krk a šeptla: “Jsem ráda, že jsi zůstal.”

Potom mě doprovodila ke dveřím, dali jsme si poslední polibek, ten pomalejší, který vždycky něco naznačuje… A já vyrazil na nádraží a s úsměvem na rtech jsem nasedl na vlak směr domů. Cestou jsem z okna sledoval krajinu a hlavou mi pořád běžel ten večer – jako scéna z filmu, která tě zůstane hřát ještě dlouho poté.