Letní pracovní cesta s Janou

Bylo léto, horké a voňavé, a já měl konečně pár dní volna. V našem městě se konaly slavnosti, a tak jsem se od rána toulal mezi stánky, okukoval řemeslné výrobky, sem tam se zastavil na pivo. U jednoho výčepu stála ona – štíhlá, dvacetiletá, s očima, co zářily víc než to odpolední slunce. Jana. Čepovala pivo s lehkostí, občas se na mě usmála, a když utichl nápor lidí, dali jsme se do řeči.

Já jí vyprávěl o svých cestách kamionem. O tom, jaké je to jet přes Alpy, jaké to je vidět moře v Biskaji, projíždět Itálií nebo Francií. Ona poslouchala jako očarovaná, a pak jen tiše řekla, že sama u moře nikdy nebyla. Pocházela z chudé rodiny a dovolená byla jen sen. Chvilku jsem přemýšlel, jestli mám vyslovit, co se mi honilo hlavou – že bych ji mohl vzít s sebou. Ale bál jsem se, abych v jejích očích nevypadal jako nějaký podivín.

A pak přišla rána z čistého nebe. Zeptala se sama:
„A myslíš, že bych někdy mohla jet s tebou? A kolik by to stálo?“

Srdce mi poskočilo. Odpověděl jsem, že cestu by měla zadarmo, že jediné, co si musí přibalit, jsou peníze na jídlo. A tak, za týden, už seděla vedle mě v kabině a mířili jsme přes Rakousko do Itálie.

První den jsme zastavili u jezera v podhůří Alp. Bylo horko, voda průzračná, a tak jsme se šli koupat. Jana dováděla ve vodě jako malé děcko, smála se, a já si uvědomil, jak moc mě přitahuje. Když se slunce schovalo za kopce, vrátili jsme se k autu, udělali si jednoduchou večeři a chystali se ke spánku. Kabina kamionu není žádný luxus – jen úzká postel za sedačkami a nad ní druhé lehátko. A přece v tom stísněném prostoru byla zvláštní intimita.

Nic jsem na ni netlačil. Leželi jsme vedle sebe, povídali si dlouho do noci, a v těch tichých chvílích, když se naše ramena občas dotkla, proudila mezi námi energie, která se nedala přehlédnout. Bylo to napětí, co se dá krájet – a oba jsme věděli, že dříve nebo později povede někam dál.

Dny ubíhaly. Brennerský průsmyk, Itálie, horké letní večery na parkovištích, společné vaření, povídání, občas i lehce dvojsmyslné narážky. Tyhle rozhovory byly tak nabité, že nám oběma hořely tváře. A přitom jsme zůstávali „jen“ u přátelství, i když hluboko uvnitř jsme oba věděli, že ten plamen už dávno vzplál.

Když jsme se vraceli domů, řekla mi, že to byla nejlepší zkušenost jejího života. A že příště, až bude mít zase volno, by ráda jela znovu. A já v tu chvíli věděl, že tohle není jen letní výlet. To byl začátek příběhu, který se může vyvíjet dál – kdo ví kam.