Pokoj číslo 28

Hotel ve smíchovském činžáku najdeš snadno, je to jen pár bloků od metra. Když míjíš recepci, zaplaví tě pocit nepatřičnosti a studu. Recepční však ani nezvedne oči od telefonu. Projdeš chodbou kolem výtahu a pustíš se po úzkém schodišti. Pomalu kladeš nohy na koberec ošlapaný tisíci kroků a s každým schodem roste tvoje nervozita.

Když dorazíš do druhého patra, vydáš se podle instrukcí až na konec chodby. Poslední dveře vpravo, číslo 28. Jsou pootevřené. Opatrně do nich strčíš a objeví se krátká chodbička s podlahou pokrytou tmavě béžovým kobercem. Vejdeš a zavřeš za sebou. Projdeš kolem zavřených dveří, které, jak si domyslíš, vedou do koupelny. Ocitneš se ve skromně zařízeném pokoji. Manželská postel s úhledně složenými osuškami, naproti ní úzký stolek podél stěny, na které visí televize se směšně malou obrazovkou. V rohu křeslo s omšelým čalouněním, okna zakrývají těžké závěsy, které propouští tak málo, světla, že se místnost utápí v přízračném pološeru. Všimneš si, že na posteli kromě osušek leží ještě něco: bílý hedvábný šátek.

Pokyny v emailu, který ti ráno dorazil, jsi četla snad stokrát, byla bys schopná je odříkat snad slovo od slova jako mantru a skoro se přistihneš, že to skutečně děláš. Odložíš si kabát a pomalu rozepínáš halenku. Ruce se ti třesou, když zápasíš s drobnými knoflíčky. Připadá ti, že svléci se trvá celou věčnost, ale nakonec stojíš nahá před postelí a vezmeš do ruky šátek. Hedvábí je chladné na dotek a když si s ním zakryješ oči, je to jako kdyby ses ponořila do temné tůně. Ovineš volné cípy kolem hlavy a uvážeš si je na zátylku na uzel. Poslepu nahmatáš hranu postele a neohrabaně se po kolenou vydáš vpřed, dokud natažená tápající ruka nenarazí na polštář. Položíš se na záda a čekáš. Srdce ti buší tak, že je hlasitější než zvuky, které sem doléhají z ulice.

Zazní tiché klapnutí kliky. Neslyšíš kroky, ale celým tělem vnímáš, že už v místnosti nejsi sama. Z rohu s křeslem se ozve zašustění a ty víš, co to znamená. Publikum je na místě a představení začíná. Pomalu zvedneš obě ruce k obličeji a položíš si je na oči zakryté šátkem. Jako bys tím gestem chtěla ještě zdůraznit, že tvůj zrak je vykázán pryč, aby udělal prostor ostatním smyslům. Vnímáš svoje dlaně, cítíš z nich slabou vůni pleťového krému a soustředíš se na pocit, který jejich dotek vyvolává. Jsi jen ty a tvoje ruce. Dotkneš se rtů a uvědomíš si, jak je máš suché a horké. Přejíždíš po lícních kostech a představuješ si svůj obličej, jako bys ho viděla v zrcadle. Malá jizva na bradě, památka na lyžařský výcvik. Jemná pokožka na krku, pod kterou cítíš divoké bušení krve. Arteria carotis, napadne tě automaticky jedna z těch zbytečných informací, které sis kdesi přečetla, a ona z nějakého důvodu uvízla v tvé paměti. Na krátkou chvíli sevřeš prsty kolem krku a zkoumáš, jaký to v tobě vyvolává pocit. Pak stisk uvolníš a necháš dlaně sklouznout níž, na prsa. Překvapí tě, jak máš tvrdé bradavky, v té chvíli není vzrušení to hlavní, na co myslíš. To se však změní, když se ozve prudké vydechnutí a ty si uvědomuješ, že nepochází od tebe. Tvůj dech je pravidelný a mělký. Uvědomuješ si, že se ti koutky úst stáčí v mimovolném úsměvu a když sevřeš ňadra a přitiskneš je k sobě, pomalu mizí poslední stopy váhavosti. Mneš bradavky mezi prsty a vychutnáváš si impulsy, které každý dotek vysílá do tvého těla. To tělo důvěrně znáš a miluješ i se všemi jeho vrtochy. Hladíš se a tvůj dech se prohlubuje. Dotýkáš se míst, která spolehlivě rozeznívají akordy vzrušení, jako bys hrála na hudební nástroj. Boky a zadek. Třísla a vnitřní strana stehen, kotníky pokrčených nohou. Na chvíli si představíš, jaké by to bylo, ucítit na nich sevření silných mužských prstů. Zatímco jedna ruka se vrací zpět k ňadrům, druhá se přitiskne na jemné chloupky v podbřišku a pomalu jede dolů, až ucítíš vlhkost prýštící z rozevřených a vzrušením naběhlých pysků. Vklouzneš mezi ně prstem a probíráš se tou záplavou, roztahuješ se a jak se vzrušení stupňuje, zamíříš ke klitorisu. Dáváš si na čas. Dotyky vyvolávají rozkoš, ale jsou to hlavně představy, které ti běží hlavou, co tě dráždí skoro k nepříčetnosti. Představy muže, který sedí v křesle naproti tobě a nedokáže odtrhnout oči od podívané, kterou mu nabízíš. Netušíš, jak vypadá, jestli je starý nebo mladý, Adonis nebo taťka s bříškem a řídkými vlasy. A možná je to právě ta nejistota, pocit nekonečných možností a dráždivost otázky, na kterou nikdy nedostaneš odpověď, které tě vzrušují víc, než cokoliv jiného. Víc, než dokážeš dál snášet. Pohyby prstů se zrychlí a ty se propadneš do slastné křeči vyvrcholení.

Ještě se chvěješ ve vlnách odeznívajícího orgasmu, když zaslechneš vrznutí vchodových dveří následované tlumeným přibouchnutím. Když si stahuješ šátek z očí, uvědomuješ si, že je napůl shrnutý, ale tvoje oči byly celou dobu pevně zavřené. Pomalu je otvíráš a necháváš je znovu přivyknout šeru, do kterého je místnost ponořená. Jedna ze složených osušek se válí na podlaze, tu druhou si vezmeš a míříš do koupelny. Tvůj pohled upoutá list papíru vytržený z hotelového bloku. Je na něm propiskou napsané jediné slovo: "Děkuji."

Na odchodu pečlivě složíš vzkaz do kabelky a po chvilce zaváhání k němu přidáš i zmačkaný hedvábný šátek. Opustíš pokoj a sejdeš po schodech. Recepční se stále věnuje svým brain rot videím a když vyjdeš na ulici, podvečerní Praha tě přijme do své náruče. Všechno je tak, jak má být.