Kopretiny pro zámeckou paní (18.)

Vedle odznaků na výletní hole a barevných skládaček s obrázky zámku Zelený Újezd byly nejčastěji prodávanými suvenýry v naší pokladně celkem prozaicky pohlednice. V šupleti stolu (šlo přece o ceninu!) jsme k nim měli i padesátihaléřové poštovní známky, takže výletnice a výletníci mohli naškrábaný pozdrav z návštěvy perly rokoka hned hodit do poštovní schránky u brány. Díky ní jsme měli zajištěnou i donášku pošty, adresované nám, doručovatelka Míša brala obojí při jednom. "Máte štěstí, že beru obojí při jednom, kvůli jedné čumkartě bych se sem jinak nehnala.", poučila mě, když mi okýnkem podávala pohlednici, adresovanou "kolektivu průvodců zámku Zelený Újezd". "A jak jste na tom se známkami? Nechám vám tu rovnou jeden arch, co? Někam si to schovejte, je to přece cenina!", připomněla důležitě, zatímco vyložila na pultík pokladny své objemné poprsí, jak mi podstrkovala k podpisu dodejku. Musela vědět, že jak se jí nedopnutá pošťácká halena rozevřela, odhalila mi žlábek mezi košíčky nekompromisní bílé podprsenky národního podniku Triola i pihu na levém ňadru, ale zřejmě jí to nevadilo. Zatímco jsem podepisoval, hlavou mi vířily nemravné fantazie o prsaté pošťačce, přijímající mé rekomando s kozami za přepážkou vyvalenými, aby se pak na váze na balíky ochotně ohnula a nastavila se sukní vykasanou a kalhotkami spuštěnými na kotníky a nechala mě hledat, kde všude má ještě pihy... "Hele, píše nám krásná Kateřina!", vytrhla mě ze snění Žanda, která coby majitelka poprsí objemově skromnějšího na doručovatelku nekoukala zdaleka s takovým zalíbením jako já. Než jsem stihl mudrovat na bleskovým výkonem bulharské pošty (krásná zámecká paní byla pryč sotva pár dní), československá známka a razítko hlavní pošty v Jindřišské na rubu pohlednice z Bulharského kulturního institutu záhadu vysvětlily: naše představená motivační pohled poslala ještě před svým odjezdem. Bez zbytečných kudrlinek nás nabádala, ať jsme pilní a neuděláme nějaký průšvih... "Šmaknote, co by se tu tak asi mohlo...?", obrátila Žaneta oči v sloup a já přes její upnuté tričko polaskal pohledem dvojici hezky tvarovaných koziček jako dva grepy, se kterými jsem, na rozdíl od melounů poštovní doručovatelky, už měl několikrát to potěšení. Neušlo jí to a na tváři vyloudila výraz polichoceného pohoršení. Jakkoliv po našem nedávném špásování opět přepnula do módu věrnosti svému milému, troufal jsem si myslet, že její klín není tak pevný, aby mi odolával do konce prázdnin. Zobáčky bradavek jí navíc tohle konkrétní tričko zvedaly tak hezky, že když se natočila do sluníčka a to jeho řídkou látku prosvítilo, z boku jsem její prsa docela zřetelně i přes něj viděl. Drobné krásy letního dne...

Jak pomíjivá taková idyla může být, o tom jsme se přesvědčili ještě toho dne odpoledne, když v pokladně zadrnčel obstarožní telefon. Na druhém konci byla korpulentní referentka památkového ústavu Julie, která kupodivu mé košilatě květnaté pozdravy stroze utnula. "Hele, nešaškuj! Jak se mají mé tělesné půvaby, to ti někdy klidně ráda vylíčím, možná i ukážu, ale teď přestaň myslet na moje kozy a dobře mě poslouchej! Jede k vám kontrola. Jo, z kraje. Právě byli u nás, dlouho se nezdrželi, ale něco jsem vyzvědět stihla." Informace, které mi vzápětí vážným hlasem vyjevila, byly nesmírně cenné, ale rozhodně ne optimistické. "Jestli tam ještě šaškují ti dělníci, tak je hlavně vyžeň z lešení. Půjdou i po bezpečnosti práce a tam se něco najde vždycky!", naléhala. Pak se konečně zasmála: "Neboj, to zvládnete. Ta hubená nána Žaneta není žádná husa a ty se vždycky ze všeho nějak vylížeš. Jejda, co jsem to řekla? Hihihi..." "Julčo?" "Ano?" "Přesně víš, co jsi řekla!!!" "No tak jo, řekla jsem to schválně. Hlavně sebou hoďte, budou u vás do dvaceti minut!" S pocitem pyrotechnika, který zjistil, že ta legrační piksla na pískovišti školky je puma, jsem vyběhl shánět ostatní. Kupodivu jediný, kdo zpanikařil, byl Tomáš, který začal hystericky nadávat, že to bude průšvih. Žanda se jen zamračila a začala v zasedačce rovnat připravené desky s lejstry, zatímco já a Pavel jsme hledali políra Prouzu. Přestože se s námi od jisté doby ani nezdravil, při slově kontrola svraštil obočí, přikývl a do pěti minut byl i se svými chlapy pryč. Když poslední z nich natahoval u lešení výstražnou pruhovanou pásku, v druhé ruce basu s čerstvě vypitými pivy, děkoval jsem v duchu prsaté památkářce Julii za prozíravou radu. Pak už na nádvoří zaskřípal štěrk pod koly černé volhy, z ní vystoupili dva nevýrazní chlapíci v nepadnoucích oblecích a černovlasá žena v křiklavě pestrých šatech, náměstkyně krajského ředitele Památkového ústavu soudružka Krátká. Navzdory jménu šlo o vysokou odhadem padesátnici, spadající ovšem do kolonky "elegantní a udržovaná". Má matka by asi jedovatě poznamenala, že ty šaty se k jejímu věku už nehodí, ale to si dotyčná evidentně nemyslela, a jak se nesla přes nádvoří, musel jsem uznat, že podobně jako naše krásná kastelánka Krásná zezadu nevypadá na svých pětatřicet, i ona má postavu ženy podstatně mladší. Když zahrála svou etudu překvapené, že tu "soudružka kastelánka není", což očividně věděla velmi dobře, byla řada na nás, abychom její kontrolou "byli zaskočeni, ale snad to nějak bez paní (!) kastelánky dáme dohromady", jak zavrkala Žaneta s jen malinkým, ale přesto slyšitelným náznakem jedovatosti, když začala snášet pečlivě připravené podklady.

Následující hodina se pak odehrávala jako v nějaké animované grotesce: soudružka Krásná chtěla vidět "namátkou ještě tohle", Žanda se točila jako panenka na obrtlíku a podávala jí desky za deskami. Náměstkyně pochopitelně brzy poznala, že pro nás kontrola není ani náznakem překvapením, její dva podržtaškové se mračili, ale když byl papírování konec, na protokolu o nedostatcích se skvěly jen prázdné kolonky. "No, hezky jste si to připravili.", ušklíbla se, když vstala a kulaté prsy se jí ve výstřihu šatů zatřásly. Mrkli jsme s Žandou a Pavlem na sebe a já neměl daleko k tomu vypláznout na ty dva hejhuly jazyk. "Jak vám vlastně jdou ty vaše večerní prohlídky?", prohodila kontrolorka cestou ven. Žanda rozverně hlásila, že je to trhák a máme pořád vyprodáno. "Pěkné, velmi pěkné! Pokud se to osvědčí, zavedeme to příští rok i jinde. Ostatně, ráda bych si takovou prohlídku prošla.", usmála se poprvé soudružka Krátká. "Soudružko náměstkyně, je skoro pět...", osmělil se jeden z kašparů, který jí už snaživě otevíral dveře volhy. "Večerní prohlídka začíná v sedm.", pokrčil jsem rameny. "No a Vy byste mi kolego nebyl ochoten udělat takovou jednu brzkou privátní?", zvedla tázavě obočí a svou brblající suitu zcela ignorovala. Ucítil jsem lehké kopnutí Žanety a zamumlal, že velmi rád, když jsem ale stoupal za soudružkou Krátkou po vchodovém schodišti, v duchu jsem bojoval s touhou ji přes tu parádní zadnici, kterou přede mnou nakrucovala, pořádně praštit. V zámeckých interiérech se ale kupodivu začala chovat docela civilně a necítil jsem, že by šlo o další etapu přísné kontroly. Vlastně se zdálo, že ji můj výklad i zajímá. "Vidíte, to jsem ani nevěděla. No co koukáte, tohle už není v rámci kontroly. Před lety jsem začínala jako průvodkyně. A tady na Újezdě jsem byla dvě léta. Je to přece jen perla rokoka... Kateřina to tu vede dobře. Jenže kdo to vede dobře, na toho je vidět možná víc, než na líné lemply.", zafilozofovala si, snad spíš pro sebe. "Hrabě Špork, že? Věděl jste, že vášnivě miloval svou ženu Apollonii?" "Na Zeleném Újezdě ale pobýval zřídka.", odsekl jsem, ale trochu nepřesvědčivě. "To je fakt, však i tenhle obraz sem přivezli někdy v šedesátém z Horky, když tam ze zámku dělali důchoďák. Tedy, tenhle výhled Vám závidím.", přešla soudružka Krátká k oknu do parku, které bez váhání otevřela a vyložila se do něj. "Ta kašna je vážně skvost.", konstatovala. V duchu mě napadlo, že právě u ní si to několikrát rozdali Tomáš s Gábinou, než mu dala kvinde kvůli jeho avantýře s astronomkou Berenikou, kterou jsem u stejné kašny jedné noci pro změnu šukal já. "Tohle Vám pane Jánský závidím. To mládí a bezstarostnost. Určitě už jste o tu kašnu ohnul nějakou místní fešandu. Třeba tu drzou Žanetu, co neví, co je to podprsenka? Nedělejte se, jsem sice stará rašple, ale taky jsem byla mladá. Já když dělala průvodkyni, víte, kolikrát jsem měla nohy do praku někde v hudebním salonku nebo na hodovním stole?", vykládala zvesela, jako by mi sdělovala, že v zámeckém parku hráli vybiku. Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem radši mlčel, ale nemohlo mi ujít, že jak se soudružka Krátká z okna trochu vyklání, povážlivě krátké jí začínají být i ty její šatky. Když vykoukly spod jejich okraje spodní oblouky jejích půlek, všiml jsem si, že tomu vykasání nenápadně trochu pomáhá rukama v pase, kterýma si látku šatů vyhrnuje ještě maličko výš nad rámec jejich odvážného střihu. "Važte si toho, pane Jánský, ty nejlepší roky děsně rychle utečou.", prohodila do ticha, které by se dalo krájet, svůj zadek v růžových kalhotkách s krajkou na nohavičkách už zpola odhalený.

Z různých stran občas slýchám, že jsem kapku natvrdlý. Pokud mi ale tentokrát chvíli trvalo, než jsem k "elegantní a zachovalé" náměstkyni přistoupil, zezadu jí rovnou hmátl mezi stehna a stiskl bez jakýchkoliv předchozích okolků její frndu, pod látkou kalhotek hezky vyrýsovanou, tak silně, až tlumeně vykřikla, nebylo to proto, že bych nechápal, že si více méně o tohle svým vyzývavým postojem a předváděním říká, ale že jsem si nebyl jistý, nakolik chci já. V kontextu přepadové kontroly, která očividně mířila na naši krásnou kastelánku Kateřinu Krásnou, se mi částečně příčilo udělat teď něco, o co má soudružka náměstkyně tak okatý zájem. "Juuuj... pane bože...ty ale...umíš ženskou ou ou...chytit za...píču!", vysoukala ze sebe nesouvisle, když jsem prsty promnul obliny její macaté buchty, až po okrajích kalhotek vystoupily pysky a na prstem mě zašimraly kudrny jejích chloupků. "Joo...jo, tam!", hekla, když jsem vmáčkl přes kalhotky do rýhy mezi oběma svůj palec v místě, kde jsem tušil její díru. "Uf, uuuuf...ježiši...do prdele...ty mi je...rozerveš...", drtila mezi zuby, když jsem na ni palcem zatlačil, takže se látka zřejmě drahých a úzkoprofilových kalhotek nebezpečně napnula, ale dráždivého dotyku na své píče se nechtěla vzdát. S vědomím, že jsem právě v téhle komnatě jedny kalhotky už roztrhl, když jsem tu laškoval s památkářkou Julií, jsem se jal testovat pevnost těchto a začal přes ně palcem do lačně nastavované díry přirážet. "Auuu...kurva, to je...jako když ... jsem zase panna...!", vztekala se soudružka náměstkyně, ale držela a proti mému prstu dokonce vycházela boky naproti. Jsem vychovaný tak, že si vážím věcí, ale přesto jen ještě pár výpadů přes kalhotky udělal, než jsem je strhnul pod tu hezky klenutou prdel, kterou jsem, a tomu jsem prostě odolat nedokázal, dlaní pořádně plácl, až to mlasklo a soudružka Krátká vyjekla. Případným protestům jsem zabránil tím, že jsem ji opět popadl za kundu, tentokrát už nahou, horce sálající a vzrušením mokrou tak, že mi zmáčela celou ruku. Její díra vcucla ne jeden, ale několik mých prstů, Krátká se s tlumenými vzdechy svíjela a narážela proti nim zadnicí, takže to v tichu, přerušovaném jen jejím hekáním, vlhce mlaskalo. Hmátl jsem jí mezi stehna i druhou rukou a třemi prsty přikryl naběhlý poštěvák, který jsem začal rytmicky třít. Její vzdechy se prohloubily, prohnula se a souvisle sténala, vlhko na kundě se ještě zvýšilo a chvílemi se zdálo, jako by slastí učůrávala, jak jí šťávy stříkaly na mé kmitající ruce. Nastupující orgasmus jsem poznal podle toho, že se celá roztřásla a sténání se změnilo div ne v jekot. Několikrát se prohnula, vykřikla a zhroutila se lokty na parapet okna, ve kterém byla ještě i ve chvílích vrcholné slasti stále vyložená. Byl jsem rád, že je to okno do parku a ne na nádvoří...

Tam jsme se vrátili po pár minutách, když se soudružka Krátká vydýchala a aspoň v rámci možností upravila, aby jí kundí šťávy nestékaly po stehnech zpod šatů. Když se stručně rozloučila (hlas se jí přece jen ještě maličko chvěl) a nastupovala do černé volhy, kozy jí ve výstřihu šatů zase poskočily a mě napadlo, že na ty jsem jí ani nesáhl. Jestlipak i ty má pevné a udržované, nebo se už na nich přes všechnu péči tuzexových krémíků projevuje věk a gravitace nějakým tím prověšením? Volha udělala na nádvoří možná až zbytečně prudký oblouk, kterým řidič, zřejmě schválně, vyryl do štěrku rýhy, a zmizela nám v aleji stromů z očí. Podívali jsme se na sebe a Žanda si teatrálně zhluboka oddychla. "Děcka, zvládli jsme to! Večer to u Natálky oslavíme!" Cítil jsem se najednou unavený, bolely mě prsty obou rukou a ze všeho nejvíc jsem toužil ze sebe smýt vůni kundy soudružky náměstkyně. "Jdu si dát sprchu.", zamumlal jsem, zatímco jsem se kopáním štěrku snažil vymazat stopy po pneumatikách. Tomášovu poznámku, že jsem se při provádění soudružky nějak zapotil, jsem se rozhodl ignorovat. Pod proudem příjemně vlažné vody jsem pak přemítal, jak to celé bylo divné a vlastně nepříjemné: přepadovka za účelem zdiskreditovat naši krásnou kastelánku, o které sama náměstkyně řekne, že to vlastně dělá dobře, a pak se panička rajdička nechá od mladého trouby průvodce vyprstit a vznešeně odkráčí. Na tom, že jsem si při jejím uspokojování sám na nic vlastně nepřišel, bylo něco charakteristického, a jak jsem se mydlil a čurák, který k událostem v komnatě hraběte Šporka nebyl lhostejný, mi to neuspokojení počínající erekcí připomněl, připadal jsem si div ne zneužitý. Mohl jsem tu couru náměstkyni ojet, určitě by se nebránila, na to byla moc vyrajcovaná a nadržená. Mohl jsem ji popadnout za tu její arogantní zadnici, pořádně zarýt prsty do půlek, nasadit žalud na její hladovou díru a vrazit jí péro do prciny až po koule...vytáhnout ty její dudy z výstřihu, mačkat je, kroutit a tahat bradavky, až by naříkala, pak jí je palci přimáčknout k rámu okna a přirážet, dokud bych se jí nevystříkal do té nenasytné píči, takže by jí po stehnech netekla jen její šťáva, ale i moje semeno...

Do reality mě vrátilo vrznutí dveří a uštěpačný hlas Žanety. "Koukám, že jdu právě včas!", zkonstatovala, když za sebou zavřela a s vítězoslavným úsměvem si mě opřená zády o dveře prohlížela. "Hele, co je to za móresy, lézt mi do sprchy?", snažil jsem se zakrýt si rukou trčící péro, které jsem si, vzrušený představami toho, co jsem měl a možná i mohl udělat s namyšlenou soudružkou Krátkou, už nějakou chvíli honil. "No... napadlo mě, že jsme všichni přiložili ruku k dílu a někdo si tu zaslouží setřást ze sebe ten stres a napětí...", protáhla nevinně a přetáhla si přes hlavu tričko. Nahé kozičky jí na hrudníku zatančily a připomněly mi poznámku kontrolorky o drzé Žanetě, co neví, co je podprsenka. Pak se podobně nenuceně vysoukala z riflí i bílých kalhotek pod nimi a nahá vklouzla ke mně pod sprchu. "Umyješ mi záda?", zavrněla a nijak neprotestovala, když jsem s tím začal anatomicky trochu nepřesně na jejích prsou, jejichž bradavky už trčely jako dvě anténky. Ztopořený čurák mi tak nějak samovolně zajel pod jejím zadečkem přímo na Žandinu kundičku, kde se vmáčkl do rýhy mezi bochánky jejích závojíčků. Hmátla si mezi nohy, hladila ho a jemně ohrnovala předkožku, a když odhalila žalud, vtiskla si ho na dírku a předklonila se. Nastavila se mi, rukama opřená o mokré dlaždičky, a já s nevšední chutí překonal velmi symbolický odpor jejího poševního vchodu a ponořil se do svírajícího horka její úzké pipinky. Přirážel jsem nejdřív pomalu a s přestávkami, aby se mi přizpůsobila a pička se jí roztáhla, ale pak jsem postupně přidával, Žandě se v rytmu těch přírazů natřásaly nahé kozičky, které jí v předklonu visely, já je chytal za naběhlé bradavky, pak jsem ji pevně popadl za prdelku a mrdal ji, dokud si nepřitiskla dlaň na pusu a se zajíkavým sténáním se neudělala. Pak jsem z její projeté kočičky čurák vytáhl, Žanda se otočila, klekla si a přitiskla si ho k prsům. Rychlými pohyby mrštné ruky mi ho na ně vyhonila a nechala mě stříkat dlouze dávky semene, které jí stékaly po mokrých kozičkách, dokud jsem nevycákl naposledy. Pak si tu nadílku po nich s afektovaně lascivním výrazem teatrálně rozmazala, rozesmála se a pravila, ať jí teď koukám kozy aspoň umýt, když jsem jí je takhle zřídil. V tom jsem jí samozřejmě vyhověl a výstřikem ozdobeným cecíkům věnoval tak pozornou péči, až slastně mhouřila oči a sykala rozkoší. "Tady je někdo pořád maličko nadrženej, že jo?", škádlil jsem ji. "Jooo... jo, trochu joo. Minulý týden jsem to dostala, takže jsem nemooohla a aaa...ale teď...můžu...", oddychovala. Pak se mi jemně vymanila z objetí, riskla, že by na chodbě mohla narazit na Pavla nebo Tomáše a nahá přešla do dívčího pokoje, toho času jen jejího. Rychle jsem posbíral svoje i její svršky a uháněl užít si druhé kolo. Ležela už na posteli, stehna doširoka rozevřená, a hladila se na mušličce. Stres a napětí jsme ten podvečer museli setřást opravdu důkladně.