Začátky

Miluji dlouhé příběhy se šťastným koncem. Ale stejně tak miluji i začátky. Ne že bych vyhledával konec, abych mohl znovu začít – takhle to nefunguje. Většina lidí je po rozchodu spoutaná ve vězení vlastních myšlenek, zavřená ve své hlavě.
Ale teď se vrátíme k jednomu začátku.

Byl jsem po těžkém rozchodu. Bylo mi kolem dvaceti a i když jsem byl pořád nespoutaný, už jsem věděl, že chci rodinu – ne jen další zábavu na jednu noc. Protože mi věřte, do té doby jsem dělal věci, které by měly zůstat lidským zrakům raději skryté.

Byl to běžný víkend jako každý jiný. Svolal jsem partu kamarádů a udělali jsme akci na bytě, jak se patřilo – až do rána. Spousta jídla, spousta alkoholu a věci, které raději ani nevyslovím. Ale byla to vždy dobrá párty. Hráli jsme karty, pařili Wii, hráli flašku na fanty, což někdy vedlo k situacím, kdy vám na sobě nezbylo nic a zakrývali jste se jen jiným tělem. Ano, byly to ty pravé párty se vším, co vás napadne. Ty, kdy se probudíte nazí v posteli vedle dalších dvou lidí a neznáte ani jejich jména. Lidi spali všude – na zemi, jako by to byl tábor, ne byt.

Tenhle večírek byl ale jiný než ostatní.

Brácha mého nejlepšího kamaráda si s sebou přivedl jednu dívku. Byla krásná. Nebyla však sama – měla s sebou tři mladší bráchy. Bylo jí sice osmnáct, ale nejspíš hodně zlobila a domů moc nechodila, tak dostala takzvanou „kotvu“.

Ten večer jsem byl jiný i já. Něco jsem v sobě měl, ale už mě jen tak něco nezlomilo. Ona tam byla s ním, všichni se bavili, ale mně přišlo uhozené, že mezi námi jsou ti kluci. Tak jsem tu párty uklidnil a poslal pár lidí domů, aby se nic nepodělalo.

Nakonec jsem se věnoval jejím bráchům. Ne jí. Hráli jsme spolu na kompu Need for Speed, smáli se, závodili. Udělal jsem jim večeři a pak odešli domů.

Než odešli, ta slečna to na mě zkusila na balkóně. Řekla mi, že takhle se k jejím bratrům ještě nikdo nechoval. A že se jí to líbí. Že se jí líbím já.
Řekl jsem jí, že nic nechci a že nic nebude. Že mi přišlo špatné vystavovat je takovým situacím a že by je na podobné akce neměla brát. Myslel jsem to dobře. Nějak to vzala a odešla.

Po čase přišla znovu – na jinou akci. Tentokrát sama. A zkoušela to znovu. Já ji znovu odmítl. Bavili jsme se spolu víc, než bychom měli, ale nedával jsem tomu váhu. Byla krásná, hrála volejbal, měla pevnou postavu jak z pohádky. Ale stejně – já o nic nestál.

Začala ke mně chodit i s bráchama jen tak. Na pokec, na oběd, zahrát si. Koukal jsem s ní hodiny na filmy v domácím kině. Pak zase párty – a ona to zkusila znovu. A já znovu odmítl.

Byl jsem pro ni nedobytný jak čínská zeď. Došla jí trpělivost. Řekla, že jsem gay, že jí nechci dát ani pusu – a odešla.

Nějakou dobu jsme se neviděli. A pak se karta otočila.

Začala mi chybět. Ozval jsem se jí, pozval ji na akci bez bráchů a chtěl si promluvit. Řekl jsem jí, že ve mně něco zlomila. A ona si se mnou začala hrát. Na kočku a myš. Byla blízko, ale když jsem se k ní přiblížil, uhnula. Potvůrka.

Bylo pozdě večer. Seděla mezi ostatními na gauči. Sedl jsem si vedle ní. Zeptala se:
„Co po mně chceš?“
Řekl jsem, že nic. Jen jestli mi může podat polštář, že si ho dám vedle sebe.

Když se vrátila, chytil jsem ji za tvář a políbil.

Podívala se mi do očí – ten pohled říkal „co jsi to udělal“, ale zároveň „čekala jsem na to celou dobu“. V tom ruchu se všechno zpomalilo. Bylo ticho. Jen my dva. Chvějící se rty, pohledy. Polštář svírala tak pevně, jako by to byla její poslední šance.

Začal jsem ji líbat vášnivě. Jako lev vypuštěný z klece, který ví, co chce. Odhodila polštář, sedla si na mě a líbala mě stejně divoce, jako by se oceán snažil přelít přes ostrov.

Všem jsem řekl, ať si seberou věci a vypadnou. Doslova jsem to na ně zařval. Utekli, jako by šlo o evakuaci.

Ten večer jsme si zničili oblečení. Byli jsme tak nadržení, že jsem z ní šaty doslova trhal. Líbilo se jí to. Věděla, že chci rodinu, že jsem starostlivý – a zároveň pěkný hajzlík. Netušila ale, jak spalující oheň ve mně je.

Nebyl čas na romantiku. Sedla si na mě. Hned. Zvedl jsem se s ní, šli jsme do kuchyně. Zrovna se praly závěsy, bylo vidět úplně všechno. Položil jsem ji na stůl. Ležela tam bezbranná, svíjela se a já do ní dorážel, jako bych chtěl prorazit zeď. Jednou rukou jsem ji držel za hlavu, druhou za tělo, líbal její hebké nohy, mladou kůži jemnou jako hedvábí.

Z protějšího domu se na nás dívala sousedka. Jen jsem se usmál a pokračoval.

Prošli jsme spolu celý byt. Na gauči, na křesle, ve vaně, v posteli, o parapet, o dveře. Seděla mi na obličeji, jako by se chtěla otisknout navždy. Nakonec jsme usnuli – musel jsem zůstat v ní, jinak nechtěla.

A pokaždé, když jsme se probudili, jsme to dělali znovu. Dokud jsme znovu neodpadli.

Tak vypadal náš začátek. Ještě několik měsíců.

Nikdy jsem nebyl tak vyčerpaný.
A zároveň tak šťastný.

Tak co taky máte rádi začátky?