Cena opravdovosti

Byla doba, kdy nejvyšší stupeň technologie dostupné běžnému smrtelníkovi byla pevná linka. Ano, říkám to schválně – vracíme se zpátky v čase, protože chci připomenout, jak moc byl svět dřív opravdový.

Byl jsem po rozchodu. Stejně tak moje nejlepší kamarádka, která se tehdy rozešla s mým nejlepším kamarádem. Ne proto, že by chtěla – ale proto, že ji podvedl. A tohle jsem mu ani já nedokázal odpustit.

Byly to ty chvíle, kdy jste čekali, až doma nikdo nebude nebo až všichni usnou, abyste nenápadně vytočili číslo. Do minuty jste se potichu a rychle snažili domluvit, kde bude sraz, pokud jste to nestihli osobně. Ano, byla to pomoc. V nejhorším případě jsme byli domluvení, že v určitý čas budeme stát u telefonní budky, abychom se vůbec spojili. Bylo to drahé. Hodně drahé.

Ale pořád tam bylo to zásadní – seděli jste doma a věděli jen to, co vám ten člověk řekl ten den nebo den předtím. A pamatovali jste si to. Protože vás zajímali jen lidé, na kterých vám záleželo. A za těmi jste museli jít osobně. Jinak jste byli skoro v nevědomosti.

Tu kamarádku jsem znal od mala. Nikdy jsme na sebe nic nezkoušeli. Právě proto jsme k sobě byli otevření a upřímní. Když jsem ji naštval, řekla mi to. Když ona naštvala mě, řekl jsem to já. Když jsme byli smutní nebo šťastní, bylo to vidět. Takhle by to přece mělo být. Oči do očí. Ne vysvětlování po telefonu, ale: *přijď, potřebuju tě.*

Nepotřebovali jsme vlastně jeden druhého. Potřebovali jsme ten pocit bezpečí, který jsme si vytvořili. Ten dnes skoro neexistuje.

Chodili jsme každý víkend – v sobotu nebo v neděli – na skautskou chatu. Ano, byli jsme skauti. Můj vedoucí by řekl, že skauti jsou pravdomluvní… ale taky největší hovada. A nebylo to daleko od pravdy. Byli jsme opravdoví. Dokázali jsme žít. Ať už doma v teplé posteli, na chatě nebo v teepee pod širákem, na deskách s karimatkou.

Všechny ty syrové emoce, které z člověka dělají člověka, tam měly volný průchod. Neomezované žádnou technologií. Na chatě se dalo jen svítit nebo rozdělat táborák. Nic mezi tím.

Jednou to ale dospělo do bodu, kam jsem nikdy nechtěl dojít. Do bodu, kdy jsem ztratil to nejcennější. Přátelství. A panenství zároveň.

Byl jsem po rozchodu, slabší. Moje kamarádka zrazená a slabá. Ten den jsme si ale celý den povídali. Byla to akce jako každá jiná. Jen my dva jsme byli mezi všemi – a přitom sami.

Dostali jsme se do bodu, kdy naše blízkost překročila hranice. Nikdy by nás to nenapadlo. Jako dvě šelmy vypuštěné z klece… nebo do ní zavřené. Seděli jsme u stolu s ostatními. Odsunul jsem se. Nechtěl jsem to. Ale ona si na mě sedla, položila ruce na moje ramena a začala se se mnou líbat.

Byla krásná jako princezna. Už jsem se ani nesnažil bránit. V ten moment se to přepnulo. Sundala si svetr. A pod ním i podprsenku. Najednou byla úplně nahá. Všechno kolem se zastavilo. Všichni začali skandovat. Nikdo tomu nerozuměl. Ale ta čistá vášeň a zuřivost byla všudypřítomná.

Vzal jsem ji tak, jak seděla na mně, a před všemi jsem s ní odešel nahoru na půdu.

Byl jsem s tolika holkama… a nikdy bych nečekal, že tohle se stane s mojí nejlepší kamarádkou.

Když jsme přišli nahoru, všechno jsme ze sebe strhali. Oblečení zůstalo dole. Řekl jsem jí, že jsem to ještě nikdy nedělal. Jen se usmála a řekla: *Neboj se.* Sedla si na mě a začala pomalu. Vrtěla se, jako by mě chtěla zkrotit. Postupně zrychlovala, dokud nevykřikla a nevyvrcholila. Seskočila ze mě, jako by právě doběhla závod a skončila první.

Zeptala se: *Chceš ještě?*
Nedokázal jsem to ani říct. Jen jsem přikývl.

A ona pokračovala. Hodiny. Otevřel jsem okno, protože už se tam nedalo dýchat. Opřela se o něj, já ji držel za vlasy, mačkal její zadek, jako by to bylo přirozené. Jediné světlo byl měsíc. Nakonec jsme se udělali spolu. Přitisknutí k sobě. Jako dva magnety. Naše nahá těla spojená, jako bychom právě prošli vodopádem.

Byli jsme jen my dva. Hladili jsme se. Vzdychali. Nechali doznít to, co jsme právě prožili.

Bylo to krásné.
A zároveň bolestivé.

Druhý den to bylo jiné. Jako bychom se neznali. Já díky ní vstoupil do další fáze života. Ale zároveň jsme ztratili to nejcennější – naši blízkost, důvěru, bezpečí, opravdovost.

Nikdy už to nebylo stejné.

Ale ten pocit, že jsem to zažil celé, ve mně zůstane navždy.

Dnešní doba je plná profilů a lidí, kteří nejsou skuteční. A i přes tu bolest, kterou jsem tehdy zažil, můžu říct jedno: opravdovost jsem zažil. A můžu o ní dnes vyprávět.

Protože věci nejsou o tom, že nás nemají bolet.
Jsou o tom, že jsou pravé.

A to, co je pravé, v nás zůstává a dělá z nás to, kým jsme dnes.

Buďme opravdoví.