Americká lekce

Američanka. Melanie. Hudební bar MOAT na hlavní třídě severothajského Chiang Mai, pár let nazpět. To bylo zhruba v době, kdy jsem pomalu začínal rozkrývat tuhle rušnou randicí scénu tohodle jihovýchodně-asijského hubu.

Hrála tam zrovna živá hudba, seděl jsem hned před kapelou a usrkával pintu thajského changu. Hlavou jsem přikyvoval do rytmu, když jsem si všimnul, že po mně Melanie občas pokukuje. Seděla hned u vedlejšího stolu. Cítil jsem, že se s ní chci seznámit, ale zároveň mě zaplavila nejistota a nedostatek odvahy. Chvíli jsem ji sbíral, až jsem se nakonec zvednul a přistoupil k ní: "Ahoj, vypadáš dnes večer naprosto úžasně," zahájil jsem partii. Rozesmála se a poděkovala mi. Melanie měla hezkou tvář, hezky oplácaná, taková jemně krev a mlíko. Líbila se mi.

"Chceš se mnou drink?" zeptal jsem se.
"Tak jo!".

Miluju tuhle otevřenost. Něco takového by mě v baru v Českých Budějovicích ani nenapadlo. Ponejvíce nejspíš proto, že bych se tam ani večer neobtěžoval jít.

Sedli jsme si poněkud stranou, abychom se slyšeli. "Já jsem Jan, z čekrepablik, těší mě.". "Melanie, z USA". Mě to vždycky tak okouzluje, jak tady to seznamování jde snadno. Občas si říkám, jestli je to tím, že lidé jsou ve svých západních zemích prostě nuceni systémem jet ve stylu "ostražitost, pozor úchyl", a tady v Asii se konečně uvolní... nebo jestli holt Asie přitahuje lidi, kteří to mají v hlavě nastaveno poněkud svobodomyslněji a otevřeněji než zbytek populace.

Bylo to fajn povídání, nic zvláštního, styl odkud jsi, co děláš, jak se ti tu líbí....wow, ty mluvíš španělsky?... ale smála se a cítíl jsem se s ní uvolněně. Párkrát jsem se jí víceméně náhodou dotknul. Dotkla se zpátky. Zdálo se mi, že se jí to líbí.

Líbila se mi, cítil jsem, že bych s ní chtěl sex. Měla fakt hezkou tvář.

Jenže to bylo v době, kdy jsem na to prostě ještě neměl dostatečné zkušenosti.

Hovor začal postupně váznout. Trochu jsem zpanikařil, a tak jsem zahlásil, že už asi půjdu. Vzal jsem si na ni číslo s tím, že se zase potkáme. Chtěl jsem na 3 dny do severothajské džungle, tak jsme se dohodli, že se potom zase uvidíme. To byla ukrutná chyba. Já vím.

Odešel jsem a pak celou noc snil o tom, jak s ní zuřivě souložím.

Odjel jsem do džungle. Ve skupině zajímavá, introvertovaná francouzská mulatka, očividně bohatý šedesátník z Ameriky, a norská blonďatá modelka, mimo jiné. Miluju tyhle mezinárodní skupiny. Příběh na nějakou jinou povídku.

Melanii jsem během této doby nepsal... poslal jsem jí whatsapp až ve chvíli, kdy jsme seděli v džípu cestou zpátky. Odpověděla za pár minut, že je v baru Mingle Bar a čeká tam na západ slunce. Řekl jsem jí, že se vynasnažím to stihnout, ale jsem ještě na cestě. Ovšem nenapadlo mě nic jiného, než napsat se, že se "těším na svou krásnou Američanku". Já vím.

Nakonec jsem to stihnul tip top, akorát na západ slunce. Střešní terasa Mingle Baru byla ale úplně prázdná, jen personál, Melanie nikde. Objednal jsem si pivko, usadil se u kraje terasy a díval se na slunce mizející pod obzorem. Napsal jsem jí zprávu. Odepsala, že mezitím už odešla. A že je na hostelu, potřebuje se převléct, vysprchovat a hned dorazí. Seděl jsem tam asi hodinu. Došla další zpráva... že chce projít místní trh, aby nakoupila nějaké dárky pro přátele, a jestli chci jít s ní. Tak říkám, že ok, ale ať mě vyzvedne tady v baru, že zrovna popíjím své pivko.

Chvíli mě ignorovala. Pak napsala, že mají v hostelu nějakou rodinnou oslavu či co, že ji majitelé pozvali na večeři, tak se asi trochu zpozdí.

Začalo mě to poněkud iritovat. Neodepsal jsem nic. Zaplatil jsem a šel na své oblíbené kalamáry s chilli a rýží do Kat's Kitchen. A pak se přesunul opět do baru MOAT, doufal jsem, že tam bude zase živá hudba.
Melanie napsala asi za 2 hodiny. Večeře už byla údajně u konce, tak že se se mnou může setkat. Byl jsem podrážděný, tak jsem jen chladně odpověděl, že sedím zase v baru MOAT, kde jsme se původně potkali.
Dorazila asi za 20 minut. Byl jsem pevně rozhodnutý, že na sobě nedám své rozladění znát... protože ji prostě do té postele chci. Přišla k mému stolu v přízemí, tak jsem navrhnul, že se přesuneme nahoru na střešní terasu s pěkným výhledem. Chtěl jsem ji na schodech vzít za ruku, ale zatnula ji v pěst. Začal jsem tušit, že tohle asi nedopadne podle plánu.

Usadili jsme se na střešní terase. Chtěl jsem si sednout hned vedle ní, ale bylo na ní vidět, že v žádném případě nechce, a sedla si přímo naproti mě.

Začala z ostra: "Já jsem si dnes s tebou přišla jenom popovídat, v žádném případě nechci, aby se mezi námi stalo cokoliv romantického."

Byl jsem z toho poněkud překvapený... nerozuměl jsem tomu. Tak jsem se jen zmohl na: "Tak proč jsi tedy vůbec přišla?"

"Protože jsi zajímavý týpek, ráda bych si s tebou povídala.... ale jestli ti to takhle nevyhovuje, tak klidně můžu zase odejít."

V tu chvíli se mi před očima promítly všechny ty holky z VŠ, jak si ze mě vyráběly "hodného kamaráda", naslouchací vrbu. Byla to směs naprostého opovržení, odporu, lítosti a vzteku.

Řekl jsem jen: "Ok, tak klidně běž."

Neřekla nic. Jen se zvedla a odešla. A pak už jsem ji nikdy neviděl.

Já vím, já vím, já vím. Byla to kompletně moje chyba. Tady v JV Asii se prostě na randění očividně moc nehraje. Je to prostě rychlé Hit & F*ck & Run. Hrát si na nějaké vyměňování čísel je kravina. Je prostě nutné využít toho rozpáleného prvního okamžiku, jinak to vyhasne, vychladne a skončí to přesně tak jako tahle storka. Potkáváme se zde jako lidé z různých částí světa, mnohdy tisíce kilometrů od sebe. Snažit se tu navázat vážný, trvalý vztah nedává smysl. A ty holky to velmi dobře vědí.

Nicméně jak říkám vždy, ničeho nelituji. Byl to neobyčejně vzdělávací moment, pro mě velmi zajímavá zkušenost a jsem rád, že se tahle epizodka stala součástí mého života.