Svázaná důvěra 2 čast

Déšť venku zesílil. Kapky teď dopadaly na okno rychleji a vytvářely tichý, uklidňující šum. V ložnici ale vládlo úplně jiné napětí.
Ležela na posteli se zvednutýma rukama, svázanýma měkkým šátkem k čelu postele. Vlasy měla rozprostřené po polštáři a hrudník se jí zvedal o něco rychleji než obvykle.
On stál vedle postele a chvíli ji jen pozoroval.
Ten pohled byl klidný, ale zároveň v něm bylo něco, co ji pokaždé rozrušilo.
„Víš,“ řekl tiše, „mám pocit, že by té hře ještě něco chybělo.“
„A co?“ zeptala se opatrně.
Usmál se.
Z nočního stolku vzal další kus látky – tentokrát tmavý šátek.
Když ho uviděla, trochu zvedla obočí.
„Vážně?“
„Jen trochu víc napětí,“ odpověděl.
Naklonil se nad ni a jemně jí šátek přiložil přes oči. Než ho uvázal, na chvíli se zastavil.
„Pořád mi věříš?“ zeptal se znovu.
„Ano,“ vydechla.
Pak se svět změnil v tmu.
Najednou slyšela všechno mnohem intenzivněji – jeho kroky, šustění látky, dokonce i jeho dech někde poblíž.
Postel se lehce pohnula.
Ale žádný dotek nepřišel.
„Ty zase čekáš…“ řekla potichu.
„Možná.“
Pak ucítila jeho prsty na svém zápěstí. Lehce přejely po kůži, až jí naskočila husí kůže.
Byl to jen krátký dotek.
A zase zmizel.
„Ty si ze mě děláš srandu,“ zamumlala.
Jeho tichý smích byl někde u jejího ucha.
„Trochu.“
Najednou ucítila jeho prsty na krku. Pomalý, lehký pohyb po citlivé kůži, který ji okamžitě rozechvěl.
Zhluboka se nadechla.
„Vidíš,“ zašeptal, „bez očí to funguje ještě víc.“
A měl pravdu.
Každý dotek byl najednou silnější. Intenzivnější. Nepředvídatelný.
Jeho prsty se pomalu přesouvaly po jejích ramenou, po pažích, někdy po boku. Jindy ji jen lehce polechtal, aby ji rozesmál.
Nemohla se bránit. Mohla jen reagovat.
„To není fér,“ protestovala mezi smíchem.
„Ale je.“
Najednou cítila, jak se postel znovu pohnula. Přesunul se blíž.
Jeho ruka jemně přejela po jejím zápěstí a lehce zatáhla za šátek, kterým byla přivázaná.
Jen tolik, aby jí připomněl, že je pořád úplně v jeho moci.
„Jaký to je?“ zeptal se tiše.
Chvíli přemýšlela.
„Zvláštní.“
„Špatně zvláštní?“
Zavrtěla hlavou, i když věděla, že to přes šátek nevidí.
„Spíš… vzrušující.“
Chvíli bylo ticho.
Pak ucítila jeho ruku, jak se zastavila na jejím boku.
Tentokrát tam zůstala déle.
„Víš,“ řekl pomalu, „nejhezčí na tom není to svázání.“
„Tak co?“
Naklonil se k jejímu uchu.
Jeho hlas byl skoro jen šepot.
„To, že mi dovolíš mít nad tebou tuhle kontrolu.“
Po zádech jí přeběhl mráz.
Ne proto, že by se bála.
Ale protože to bylo pravda.
A právě to z toho dělalo něco výjimečného.
Najednou ucítila, jak se jeho prsty jemně propletly s jejími. Chvíli je držel.
Pak pomalu rozvázal šátek na jejích očích.
Světlo lampičky ji na okamžik oslepilo.
Když znovu zaostřila, stál nad ní a díval se na ni tím samým pohledem jako na začátku večera.
Trochu hravým.
Trochu nebezpečným.
„Tak co,“ zeptal se pobaveně. „Pokračujeme?“
Usmála se.
„Myslím… že dneska ještě nespíme.“
A on se zasmál.
Venku dál pršelo.
A noc byla ještě dlouhá.