Saunia 3

Práskl jsem zády do laminované přepážky převlékací kabinky, až to zadrnčelo. Nebylo se ostatně čemu divit. Rychlost a váha mého pohybu vzad byla vyvolána tlakem její ruky.
Nezbytnost stabilizovat polohu, aby mi neprasklo v kříži a zdárně jsem přečkal i dnešní den minimalizovala můj případný odpor její invazi do mého poklopce. Než jsem se proto pořádně srovnal, měla již za sebou radostné zjištění, že spodním prádlem jsem se nezatěžoval a že jsem byl v potěšeně polotuhém stavu již jen z toho, že jsme se konečně zase srazili a z příslibu věcí příštích. Díky horké peci jejích šikovných, lačných úst mi pak záhy tuhnul do podoby ocelového ingotu, zrychloval se mi dech a zamlžoval zrak.
Byl jsem nadržený jak stepní koza. S patřičně dlouhým půstem. A naše nedávná komunikace mě přesvědčivě ujistila o tom, jak hodně mě chce ochutnat. Udělat si mě do úst. Vysát do poslední kapičky.
Pomohl jsem jí proto s tím dostat z nohou moje rifle, aniž by se, byť na okamžik, vzdala údu ve své pusince. Nemožnost si ho opakovaně vrážet hluboko do hrdla nahradila vydatným sáním s rudými rty tak uceleně omotanými kolem hlavičky, že by se slabší povahy mohly až začít bát, že jim ji utrhne. Kdyby mě zároveň dost neurvale, sic stále ještě s rozvahou, nemačkala koule, nejspíš by ze mě tímto luxem extrahovala i duši. Když jsem tak byl konečně nahý, měl jsem již na kahánku.
Dilema, zda se ji pokusit nějak přibrzdit vyřešila dříve, než jsem se tím mohl skutečně začít zabývat.
Konečně si dovolila ten luxus pocítit zase po celé délce proud okolního vzduchu, když mě s požitkem oblízla po pulzující žilce vespod od kořene až k vrcholu, a vzduch zhluboka tažený do plic utnula takovým zapumpováním pravačkou, že jsem pro změnu těžce hledal rytmus dechu. Bez meškání pak navázala tak hlubokým ponorem a extatickou frekvencí, že si mě odšpuntovala jak dobře vychlazenou láhev. Zvládnul jsem sebou tak maximálně zazmítat jak ryba v síti, nehty si vyrýt nové čáry do dlaní a zoufale skousnout spodní ret a už se první vlny mé horké lávy valily ve vydatné vlně přímo do jejího hrdla.
Polykala to bez zakolísání, bez jediné známky změny v jejím postoji. Pravidelným rytmem, kdy jsem snad pulsování jejího krku i slyšel i přes mé drobné sténání, se kterým jsem se snažil alespoň naznačit zachování dekora.
„Jumka“, zkonstatovala ledabyle vcukuletu, když si s laškovným výrazem stírala hřbetem prstu tu trošičku nálože, která jí nějakým nedopatřením skončila nad horním rtem, aby jí rychle deponovala za zbytkem rodiny.
„Počkám tě na obvyklém místě, spěchej“, informovala mě její hlava, ještě jednou se vynořivší v rámu dveří, zatímco jsem ještě pracně dával dohromady rozházené střípky své integrity. Když jsem tak vyklouzl ven konečně si uložit zbytek věcí do skříňky, už za ní jen klapky dveře vedoucí do saunového světa.
Poučila mě náležitě a já byl stále tak nadržený, že když jsem za ní co nejrychleji, aniž bych, pokud možno, nebudil dojem spěchu přikvačil do jinak opuštěné, dřevem obložené komůrky, akorát tak na pár lidí, tak jsem již vzdal marný souboj se snahou se zodpovědně umravnit. Bylo to asi dost vidět nejenom na beranidle, které jsem zase již poměrně hrdě tlačil před sebou, ale i na mém celkovém vzezření, takže mě přivítal její vítězoslavný, vědoucí úsměv. Tím tomu samozřejmě nijak nepomohla.
Byl jsem ústy přisátý mezi jejími polootevřenými stehny, aniž bych snad svůj pohyb vpřed snad vůbec začal zpomalovat. Veden na cíl nějakým laserovým zaměřováním. Nadšen tím, jak krásně vyhekla, když se jí bedra zhoupla do oblouku, jak jsem si jistýma rukama zajistil neomezený přístup k jejímu vlhkému, voňavému, pulzujícímu pohlaví. Podpořen její dlaní, která strategicky umístěna na mém zátylku si můj jazyk neprodleně tlačila důrazněji do svého poštěváčku.
„Rychle“, sykla krátce.
„Moc to potřebuji“, vypálila ještě se zbytkem vzduchu v plicích.
Nebyl čas a prostor se rozhlížet. Všímat si ještě jiných věcí. Vše se zkoncentrovalo do nutnosti nechat ji vytéct na můj jazyk. Čím dříve, tím lépe.
Šla mému okamžitému nasazení zodpovědně vstříc. Tlačila se boky na můj tvrdě ji bombardující jazyk. Kroužila pánví, aby zesílila impulzy zásobující delikátní prostor nad průrvou, ze které na mé dobyvačné prsty prýštily její šťávy.
„Bože, už budu“, informovala nás co nevidět, vokálně a naprosto přebytečně o tom, že je vskutku na dobré cestě. Ani jsem tak ještě více nepřikládal pod kotlem, nezvyšoval grády a byla brzy tam. Vzepjala se jak bujná klisna, kterou skutečně je, snad i podobně jako toto ušlechtilé zvíře zaryčela, a snažila se mě v extatických záškubech shodit ze sedla. Přesně řečeno dostat můj jazyk pryč z nyní až příliš přetíženého klitorisu. Ale já se hned tak nedal, ještě trochu jsem ji trápil, držel, než jsem se konečně slitoval a nechal jí to dojíždět a rozehnat podle vlastní chuti.
Ale jen trošku. Byl jsem příliš stržen.
Pozbyvše posledního zbytku zábran jsem položil koleno na pryčnu pod ní. Umístil si jí do příhodné polohy. Nadzvedl se nad ní. A po přiložení k rozevřenému, připravenému vstupu do ní zajel až po koule jediným jistým pohybem nezadržitelně jak nůž do másla až do mlasklo.
Vytřeštila na mě nevěřícně oči, ale její paty se již svíraly za mými boky. Její ruce si jistily mé tělo nad jejím uchopením za boky. A její výraz jasně svědčil o tom, že je stržena stejně jako já. Přesto alespoň projevila nějakou soudnost za nám oba tím, že přece jen bleskově hodila pohledem ke vstupním dveřím, zda nehrozí nějaké nežádané publikum. Dlouho se tím zkoumáním ale rozhodně nezatěžovala a těsnější objetí doprovodila jednoznačným „Pojď. Napusť mě“.
Jel jsem jak smyslů zbavený. Na serepetičky bude příležitost jindy. Řídil jsem se jen utkvělou myšlenkou co nejdříve ulevit svým přetlakovaným koulím, bolestivě ztopořenému údu a nezbytností se do ní udělat stejně jako dát nám brzy šanci moci snížit rychle se k limitu snesitelnosti blížící teplotu našich těl a okolního prostředí.
Když se tak naštěstí brzy dostavil známý moment těsně před bodem návratu, neváhal jsem ani na okamžik a hnal se dál jak odbrzděný kolos valící se z kopce, takže jsem co nevidět mohl okázale zavýt jak prérijní vlk a začít jí plnit poctivou dávkou mrdky, jako kdybych ani ne před čtvrt hodinou nevypěnil do jejích úst.
Přišlo mi nekonečně dlouhé, než se svět tentokrát spolehlivě ustálil. A když se tak stalo, odměnou by byl její zářící, jiskrný zrak a polibek tak žhavý, že i přes celkovou rozpálenost mi i tak šla nejspíš z uší pára.
„Myslím, že to ze mě poteče ještě zítra“, prohodila laškovně, když už mi dávalo najevo, že je čas se pokusit od sebe alespoň odlepit. Také svou další notickou „Pojďme pod sprchu“ mi naprosto četla myšlenky.
Bylo dobře, že jsem si už dvakrát v krátkém sledu ulevil, protože naše laškování a dobírání si jeden druhého pod proudy vody doprovázené škádlením a chichotáním bylo tak nezřízené, že jsem pak směrem k odpočívárně rozhodně neodházel k rovnováze se navrátivším organismem a ona na to nebyla o mnoho líp.
Přestože povzbuzeni tím, že nikdo na nás ani potom nijak nevlétl jsme se to časné odpoledne i nadále nechovali zrovna způsobně, takže jsem ještě párkrát měnil skupenství na alespoň polopevné a prsty prozkoumal její snad trvalou vnitřní vlhkost, nechali jsme si další číslo raději až na příště.
Ty dvě, tři zasunutí do jejího zadečku v šatně před odchodem se přece nepočítají, ne? I když jich bylo více.
Protože jsme se unisono bez slov shodli na tom, že naplno si to raději užijeme později, až nebudeme limitováni ani časem, ani prostorem. Ten pocit, vzpomínka a příslib v ten moment úplně stačily.