Poslouchej mě

Večer byl tichý a teplý. Martin seděl v křesle v pološeru svého bytu, telefon v ruce. Věděl, že dnes večer přijde zpráva od ní – od Anny, dvaadvacetileté dívky s andělským obličejem a ďábelským úsměvem.

První hlasovka přišla v 21:47.

„Ahoj, tatínku…“ její hlas byl sladký, lehce chraplavý, jako by se právě probudila z příjemného snu. „Ležím tady na posteli a myslím jen na tebe. Mám na sobě tenký bílý top a ty svoje oblíbené černé lycra legíny. Jsou tak těsné… cítím, jak se mi lesknou na kůži.“

Martin polkl a už cítil, jak se mu zrychluje dech.

Druhá zpráva přišla o dvě minuty později. Tentokrát mluvila tišeji, pomaleji.

„Teď si pomalu přejíždím dlaní přes prsa… jsou teplá a těžká. Bradavky mám už tvrdé. Kroužím kolem nich prsty a lehce je štípnu… ach… představ si, jak bych je přitiskla k tvým rtům. Jak bys je líbal, zatímco já bych ti šeptala do ucha, jak moc tě chci.“

Martinova ruka už mimoděk sklouzla do klína. Anna pokračovala další zprávou, hlas teď zněl ještě vláčněji.

„A víš, co je nejlepší? Tyhle legíny… jsou tak lesklé, že vypadají skoro mokré. Sedím teď na patách a pomalu se otáčím. Můj zadeček je v nich úplně vypnutý, kulatý a pevný. Materiál se napíná tak krásně… přejíždím si rukama po stehnech nahoru, až tam, kde se legíny napínají nejvíc. Chceš, abych se naklonila a ukázala ti ho pořádně?“

Následovala krátká pauza a pak další hlasovka, tentokrát s lehce zrychleným dechem.

„Už jsem mokrá, Martine. A chci, abys byl taky. Sundej si kalhoty. Teď. Vytáhni ho ven a chytni ho do ruky… ale pomalu. Nechci, abys spěchal. Jen ho lehce hladíš… nahoru a dolů. Představ si, že to jsou moje hebké prsty.“

Martin poslechl. Jeho dlaň se pomalu pohybovala podle jejího hlasu.

„Teď si mě představuj,“ pokračovala Anna, hlas se jí lehce třásl vzrušením. „Klekám mezi tvoje nohy v těch lesklých černých legínách. Zadeček mám vysoko nahoru, prsa mi visí a lehce se houpou. Nakláním se k tobě… olizuju špičku jazyka… mmm…

Teď poslouchej pozorně. Drž ho pevně a dělej přesně to, co ti řeknu:

Pět pomalých, dlouhých tahů… celou délkou… ano, takhle.

Teď rychleji, ale jen na žaludu… krouživě palcem…

Zastav. Stiskni ho u kořene a nech ho pulzovat… dobře…

A znovu pomalu… představ si, jak ti moje stehna v lycře tisknu kolem něj, jak se lesknou…“

Její hlas se postupně stával naléhavější. Dýchání bylo rychlejší, občas prokládané tichým sténáním.

„Teď už můžeš rychleji, miláčku… hoň ho tak, jak bych to dělala já – pevně a hebce. Představ si můj zadeček v těch legínách, jak se houpe, zatímco ti to dělám rukou. Bradavky mám tvrdé, oči upřené na tebe…

Rychleji… ještě rychleji…

Chci, abys teď vystříkl… celý… pro mě…

Ano… teď… uvolni se a stříkej… mmm… chci to všechno…“

Martinovy boky se zvedly, tělo se napjalo a v silném, dlouhém orgasmu se uvolnil, zatímco Annin hlas ho stále hladil přes reproduktor.

Když se jeho dech pomalu uklidňoval, přišla poslední hlasovka. Tentokrát byla její hlas měkký, něžný, téměř láskyplný.

„To bylo krásné… slyším, jak dýcháš. Jsi můj. Teď si odpočiň, tatínku. A až budeš chtít, můžu ti to povídat znovu… pomaleji, déle, nebo ještě drsněji. Jak budeš chtít ty.“

Martin se usmál do tmy, telefon stále v ruce.

Anna vždycky věděla, jak ho dostat přesně tam, kam chtěla.