Anamnéza hříchu

Čekárna gynekologie voněla tou typickou směsicí chloru, dezinfekce a levných parfémů nervózních pacientek. Petra seděla na kraji židle, nohy křečovitě stažené u sebe, kabelku pevně přitisknutou k boku. V malé boční kapse, kterou nechala záměrně pootevřenou, svítilo na displeji telefonu malé červené tlačítko. REC 00:04:23 Srdce jí bušilo až v krku. Radek to vymyslel včera večer. Ležel na gauči, hrál si s jejími vlasy a s tím svým chladným úsměvem řekl: „Zítra jdeš na prohlídku, že? Chci, abys byla upřímná, Petro. Doktorka se určitě zeptá na partnery a na práci. A ty jí to řekneš. Že jsi studentka, učitelka… a kurva. A nahraješ mi to. Chci slyšet, jak to říkáš. Chci slyšet, jak jí to do řekneš.“ „Další, prosím!“ sestřin hlas ji vytrhl z tranzu. Petra sebou trhla a popadla kabelku. Musela být opatrná. Telefon musí všechno zachytit, ale nesmí být vidět. Vešla do ordinace. MUDr. Hanáková, starší žena s brýlemi na nose a mateřským, i když trochu odměřeným výrazem, seděla za stolem a ťukala do počítače. Jakmile Petru uviděla, sundala si brýle a usmála se. Ten úsměv Petru zmrazil. Nebyl to úsměv pro pacienta. Byl to úsměv pro známého. „Ahoj, Petro!“ zvolala doktorka srdečně. „To je ale náhoda. Zrovna včera jsem potkala tvoji mamku v samoobsluze. Říkala, že máš zkouškové, tak že tě ani nevídá.“ Petra polkla. V krku jí vyschlo. Do prdele. Ona zná mámu. Samozřejmě. Malé město. „Dobrý den, paní doktorko,“ špitla a sedla si na kraj židle. Kabelku s nahrávajícím telefonem si křečovitě tiskla na klín. „Vypadala dobře, jen si stěžovala na sousedku,“ brebentila doktorka a listovala v kartě. „Máš zlatou mámu, víš to? Je na tebe tak pyšná. Pořád mluvila o tom, jak studuješ.“ Petra cítila, jak se jí potí dlaně. Radek ten záznam uslyší. Uslyší, že doktorka zná mámu. Bude to pro něj ten největší triumf. Zničit obraz hodné dcerušky přímo před rodinnou známou. „Tak co, Peti? Jen prevence, nebo tě něco trápí?“ přešla doktorka do profesionálního tónu, ale stále v něm byla ta familiérnost tety odvedle. Petra si sedla na židli u stolu. Kabelku si položila na klín, nenápadně ji natočila mikrofonem k doktorce... Ruce se jí potily. „Dobrý den. Jen preventivní kontrola. A taky … chtěla bych antikoncepci,“ hlesla Petra. „Tak šup za plentu, však víš, jak to chodí a vylez si na křeslo.“ Petra přešla za plentu. Rychle se svlékla od pasu dolů. Džíny, kalhotky. Telefon nechala v kabelce, kterou si vzala s sebou a položila ji na židli v kabince, tak, aby přes tenkou stěnu bylo vše slyšet. Vylezla na křeslo. Ten pocit znala. Roztáhnout nohy. Být vystavená. Být otevřená. Jenže teď to bylo horší. Ta žena, co jí koukala mezi nohy, se zítra může potkat s její mámou u pokladny. „Děložní čípek vypadá klidně,“ konstatovala doktorka. „Jsi nějaká napjatá. Uvolni se. Přece se mě nebudeš stydět, znám tě od plenek. Jsi ve stresu?“ Petra zavřela oči. Představovala si Radka. Jak stojí v rohu a dívá se. „Roztáhni ji, děvko. Ať se paní doktorka podívá, jak máš vymrdanou díru.“ Petra polkla. To byla ta chvíle. Ležela tam, roztažená, s cizími prsty v sobě, naprosto zranitelná. „Ano… trochu,“ začala, hlas se jí třásl. „Zkouškové je náročné.“ Doktorka vytáhla nástroje a sundala rukavice. „Měla bys víc odpočívat. Tělo si pamatuje všechno. A co jinak? Pořád ještě máš praxi v té speciální škole?“ Doktorka se otočila k umyvadlu a myla si ruce. Petra stále ležela na křesle, kolena od sebe, vystavena průvanu. Byla to ta nejpotupnější a zároveň nejdokonalejší chvíle pro přiznání. Petra se zhluboka nadechla. „Ano, pořád tam jsem. Jako speciální asistentka pro postižené děti,“ řekla a hlas jí přeskočil. „Ale… našla jsem si ještě jednu práci.“ Doktorka si utírala ruce a podívala se na ni přes rameno, s lehkým, zdvořilým zájmem. „Vážně? A copak? Doučování? Nebo něco v kavárně? Jestli se teda můžu zeptat?“ V ordinaci zavládlo ticho, rušené jen bzučením zářivky. Petra cítila, jak jí krev zběsile buší ve spáncích. Kabelka na židli. Červené světlo nahrávání v její mysli svítilo jako maják. Řekni to. Řekni to, nebo tě Radek zabije. Chce to slyšet. Chce slyšet, jak se ponižuješ. „No…“ začala Petra. Hlas se jí zadrhl, ale pak se zhluboka nadechla. Donutila se podívat doktorce přímo do očí, i když každá buňka v jejím těle chtěla uhnout pohledem. Cítila se špinavá, vystavená, ale ten pocit jí najednou dodal zvláštní, zvrácenou sílu. „Já… já si přivydělávám prostitucí.“ To slovo viselo ve vzduchu, těžké, lepkavé jako hlen, a odmítalo zmizet. Doktorka ztuhla s papírovým ručníkem v ruce. Její pohyb se zastavil v půlce gesta. Profesionální maska laskavé gynekoložky na vteřinu spadla a odhalila čistý, nefalšovaný šok. Zorničky se jí rozšířily. „Prosím?“ zeptala se, tónem, který naznačoval, že musela špatně slyšet. Že taková slušná dívka přece nemohla říct tohle. „Petro… to… to je nějaký vtip? Dnešní mládež má někdy divný humor…“ Petra zavrtěla hlavou. Byla bledá jako stěna, ale neustoupila. Věděla, že Radek ten záznam bude poslouchat. Petra to zopakovala, tentokrát pevněji. „Není to vtip. Pracuji jako pedagogická asistentka ve škole a příležitostně jsem prostitutka.“ Doktorka si sundala brýle. Ruce se jí třásly. Podívala se na Petru, pak na dveře, jako by čekala, že vejde Marcela a dá dceři facku. „Proboha, dítě…“ vydechla doktorka a v jejím hlase už nebyla profesionalita, jen zděšení sousedky. „Ví to máma? Ví, že děláš tohle?“ ,,Ne, zatím to neví,“ odpověděla Petra chladně, i když uvnitř umírala. „A vaše lékařské tajemství.“ Tím doktorku zasáhla. Žena se narovnala, tvář jí ztvrdla. Uvědomila si svou pozici. Už to nebyla teta, byla to lékařka vázaná přísahou. Ale v očích měla zklamání. „Ano. Lékařské tajemství,“ řekla Hanáková ledově. „Chudák máma. Kdyby tušila, ale neboj, já ji to neřeknu,“ nuceně se pousmála, Doktorka přešla ke stolu a začala psát. „…z lékařského hlediska to pro nás mění situaci. Znamená to výrazně vyšší rizikovost. Už Tě nemůžu vést jako běžnou pacientku. Budeme muset dělat testy na pohlavní choroby častěji, ideálně každé tři měsíce. HIV, syfilis, chlamydie, kapavka… a tak dále.“ Petra pomalu slezla z gynekologického křesla. Cítila se divně lehká, jako by ze sebe shodila těžký kabát. Řekla to. Přiznala barvu a ponížila se. Stála tam polonahá a zranitelná, a přežila to. Rychle se schovala za plentu a začala se oblékat. Třesoucími se prsty si natahovala kalhotky. Ticho přerušil doktorčin hlas. Zastavila se v psaní a podívala se směrem k plentě, přes horní okraj brýlí. V tom pohledu už nebyla péče, jen klinická nutnost a skryté opovržení. „Předpokládám, že při této činnosti důsledně používáš ochranu?“ Petra ztuhla s rukou na knoflíku džínů. Věděla, co by měla říct. Ano, samozřejmě. To by byla bezpečná lež. Ale pak si vzpomněla na všechny ty chlapy, se kterými spala. Jít bez zpravidla znamenalo si vydělat více peněz. A taky na Radka. Na to, jak nenávidí kondomy a na to, že ten záznam uslyší. Lež by poznal. Chtěl, aby řekla pravdu.
„Jak kdy,“ prohodila Petra ledabyle přes plentu, zatímco cvakla knoflíkem u kalhot. „Většinou ano,“ dodala rychle, aby to znělo aspoň trochu přijatelně, i když věděla, že škoda už byla napáchána. V hlase jí zněla lhostejnost, která doktorku musela děsit víc než samotná nemoc. „Ale někdy… prostě ne. Záleží na klientovi.“ Doktorka zalapala po dechu. „To nemyslíš vážně, Petro. Hazarduješ se životem.“ Podala jí žádanky. „Tady to máš. A modli se, abys byla čistá. Protože jestli něco chytíš… já to sice Marcele říct nesmím, ale na malém městě se nic neutají věčně.“ Ticho v ordinaci zhoustlo, jen tiskárna začala chrlit žádanky na testy. Petra se za plentou usmála do zrcadla. Ten úsměv nepatřil jí. Patřil Radkovi. Doktorka se ani neotočila, když vyšla zpoza plenty. Byla oblečená, vlasy si upravila zpátky do culíku. Vypadala zase jako ta slušná holka z pedagogické fakulty. Ten kontrast byl pro lékařku zjevně nestravitelný. „Petro,“ začala doktorka a konečně se na ni podívala. Sundala si brýle a mnula si kořen nosu, gesto naprosté únavy a rezignace. „Uvědomuješ si, že hraješ ruskou ruletu? Nejde jen o HIV. Jde o HPV viry, o rakovinu děložního čípku, která Tě může zabít dřív, než dostudujete. Peníze za to nestojí.“ Petra stála u stolu, kabelku pevně přitisknutou k boku. Červené světlo nahrávání v její mysli stále blikalo. Radek miloval, když ji někdo poučoval. Miloval, když byla za tu „špatnou“. „Jsem si vědoma rizik,“ odpověděla hlasem, který byl děsivě klidný. Doktorka si jen povzdechla. Podala jí stoh papírů – žádanky na krevní testy. Dávala si pozor, aby se jejich prsty při předávání nedotkly. „Tady to máš. Odběry hned zítra ráno nalačno. Výsledky budou za týden. Pokud bude něco pozitivní… budeme to řešit. A napíšu Ti silnější antibiotika preventivně, zdá se mi, že tam máte mírný zánět. Což mě při vaší… anamnéze… nepřekvapuje.“ „Děkuji,“ řekla Petra a vzala si papíry. „A Petro?“ Doktorka se na ni podívala naposledy. Byl to pohled, kterým se díváme na někoho, kdo už je ztracený. „Doufám, že víte, co děláte. Na shledanou.“ „Na shledanou,“ odpověděla Petra. Otočila se na podpatku a vyšla z ordinace. Zabouchla za sebou dveře a ocitla se zpátky v chladné chodbě polikliniky. Opřela se zády o stěnu a zavřela oči. Nohy se jí roztřásly. Rychle sáhla do kabelky. Prsty nahmataly telefon. Displej svítil. 00:18:42 Stiskla STOP. ULOŽIT ZÁZNAM. Pojmenovala soubor: Prohlídka. Přehrála si tu pasáž. „Já… já si přivydělávám prostitucí.“ Její hlas zněl tiše, ale jasně. A pak to ticho. A doktorčin šok. Radek bude v sedmém nebi. Ponížila se nejen jako žena, ale i jako dcera. Zničila pověst své matky, aniž by matka cokoliv tušila. Petra se usmála. Nebyl to šťastný úsměv. Byl to úsměv někoho, kdo právě splnil úkol. Radek bude nadšený. Bude si to pouštět pořád dokola, možná si u toho bude honit čuráka, možná si ji u toho bude brát zezadu a nutit ji, aby to neustále opakovala. „Máš to mít, ty hajzle,“ zašeptala a vyrazila k východu. Cítila se jako děvka. A poprvé jí to nevadilo.