Díl 1. - Zloději

„Za chvíli bude třetí hodina ranní a my si pokračujeme v naší náloži hitů ze sedmdesátých a osmdesátých let. Pokud máte zrovna noční, přeji, aby vám to s naší muzikou rychle uteklo,“ oznámí do prázdna reproduktory v rohu prodejny.

Pop, jistěže. Kdyby tam pustili alespoň Reznora, jenže to by mohlo chudáčky lidi pohoršit. Sakra, jaké lidi? Stejně tu nikdo není.
Stála opřená lokty o skleněný pult a na mobilu prstem projížděla životy ostatních. Nebo alespoň to, co z nich sdílí na sociální síti. Fotky exotických jídel, dovolená v Asii, někomu se narodila dcera. Ve skutečnosti stejně určitě žijí stejně nudně jako ostatní.

Její pozornost upoutal zvuk přijíždějícího auta na jinak prázdnou benzínku. Dokonce dvě auta, to nebude náhoda; možná kamarádi, co se vrací z tahu. Skupina ožralých rádoby srandistů, to je přesně to, co člověk takhle v noci potřebuje. Achjo.
Oba tmavé sedany zastavily na parkovišti několik metrů od stojanů tam, kam už jen slabě sahá světlo zpod střechy. Čekala, že se vymotá ven hrstka blbečků, ale to se nestalo. Nastartované motory, reflektory stále zapnuté a nic. Trošku v ní začne růst neklid z nestandardní situace.

Asi po dvou minutách z obou vozidel vystoupili muži (museli být synchronizovaní!) a rychlým krokem zamířili oba přímo ke vstupu. V podstatě stejně oblečení: džíny, kožené bundy a… a kukly. Do prdele. Skleněné dveře se pomocí čidla automaticky otevřou, jako kdyby se jednalo o finální potvrzení, že co se děje není pouhým zdáním.

Říká se, že při návalu adrenalinu člověk vše vidí jakoby zpomaleně. Kecy, oba stáli před ní v mžiku. Zatímco muž vpravo připravoval tašku, druhý vytáhl zezadu zpoza opasku zbraň. Snad jde jen o plynovou pistoli. Namířil přímo na ni. Hlavou pokynul směrem k pokladně. Nikdo nic neřekl.

Civěla do hlavně postole a snažila se horečně uvažovat, co dělat. Panika! No jistě! Tlačítko pod pultem! Když ho otevře, do pěti minut bude zvonit telefon a když ho nikdo nezvedne, do deseti minut je tu policie. Super. To mají pánové cca 15 minut na to, aby to tady vykradli a ji zastřelili.

Pomalinku a nenápadně začala posouvat ruku směrem k tlačítku, když chlap, co na ni mířil zbraní, s ní škubnul a hlubokým hlasem ji varoval:
,,Ani to nezkoušej."
Zastavila ruku na půli cesty a vrátila ji zpět. Stála před nimi, ruce podél těla, pěsti zaťaté. Srdce jí bušilo jako o závod. Bláznivě ji napadlo, že kdybych byli v pohádce od Warner Bros, bušilo by jí metr od hrudního koše. Ale tohle byla realita. Ti chlapi stáli naproti ní, jeden z nich na ni mířil zbraní a ten druhý jí podával tašku.
,,Narvi do ní všechny prachy, co jsou v pokladně!"

Co jsme se o bezpečnosti? Dělat všechno, co zloděj chce. Bože... Proč? Ne! Nemůžou si jenom přijet v noci na benzínu a vykrást ji, prostě nemůžou!

Popadl ji vztek.
Než si stihla všechno promyslet, vrhla se k pultu, otevřela tlačítko s panikou a rychle se přikrčila. U země se začala plazit za pultem pryč.Slyšela, jak na sebe ti dva křičí, ale moc jim nerozuměla.

 Tohle nečekali, hajzlové! blesklo jí hlavou.
Téměř spkojeně se usmála, když dolezla na konec pultu, ale jeǰ spokojenost byla rázem pryč. Před nosem se jí objevily černé vojenské kanady.
Chvíli na ně zírala a pak zvedla zrak. A znova se dívala do hlavně oné pistole, tentokrát z bezprostřední blízkosti.
,,To byl hodně hloupej nápad, holka," ozval se ten samý hluboký hlas.
Teď mě zastřelí, pomyslela si a s odevzdaným klidem čekala na konec.