Červený negativ

Jsem poslední člověk, který smí vstoupit do staré fotografické laboratoře pod zemí. Budova je oficiálně zavřená už od devadesátých let – bývalý ústav pro výzkum optiky a fotografie, tajný za socialismu. Teď patří jednomu soukromému sběrateli, který mě platí, abych jednou za měsíc sestoupil dolů a „udržoval podmínky“.

Podmínky znamenají: absolutní tma, stálá teplota 13 °C, vlhkost 42 %, žádné nové světlo. Pracuju jen při červené bezpečnostní lampě. Kolem mě stojí obrovské černobílé zvětšovací přístroje, vany s chemikáliemi, které voní jako ocet a smrt, a tisíce negativů visících na šňůrách jako mrtví motýli.

Nikdo jiný sem nesmí. Klíč mám jen já.

Ten večer jsem přišel později než obvykle. Bylo už po půlnoci. Hned jak jsem otevřel hermetické dveře, cítil jsem to – vzduch byl jiný. Teplejší. Sladší. Jako by někdo dýchal v místnosti, kde se dýchat nesmí.

Zhasl jsem červenou lampu úplně. Stál jsem ve tmě tak husté, že jsem neviděl vlastní ruku. A pak jsem to uslyšel.

Ne sténání. Něco hlubšího. Nízké, vlhké, rytmické mlaskání. Jako když se dva lidé šukají pomalu, hluboko a bez spěchu. Ale nebylo to z místnosti. Zvuk přicházel odněkud zevnitř stěn – z obrovské staré komory na sušení velkoformátových negativů, kovové skříně velké jako nákladní auto, kde visely role papíru a fólie.

Přitiskl jsem ucho na chladný kov.

Byl to ženský hlas. Ne sténala – zpívala. Tichou, zlomenou melodii, kterou jsem neznal, zatímco někdo do ní pomalu zajížděl. Každý náraz způsobil, že se kovová komora lehce roztřásla. Slyšel jsem její sliny, slyšel jsem, jak se jí tělo lepí na něčí kůži, slyšel jsem, jak jí kapou slzy nebo pot na podlahu komory.

Otevřel jsem dveře komory jen na škvírku.

Uvnitř svítila malá červená dioda – někdo tam zapnul zakázané světlo. A v te červeném příšeří jsem je uviděl.

Žena byla nahá, přivázaná za zápěstí ke kovovým tyčím, na kterých normálně visí negativa. Tělo měla bílé jako čerstvě vyvolaný papír. Mezi nohama jí stékala hustá směs spermatu a červené tekutiny – tenká stružka, která kapala na staré skleněné desky na podlaze. Muž za ní byl starší, úplně šedivý, ale pohyboval se s přesností stroje. Držel v ruce starý velkoformátový fotoaparát a fotografoval každý svůj příraz. Závěrka cvakala v rytmu.

Nebyl to sex. Byl to obřad.

Žena zvedla hlavu. Oči měla úplně bílé – buď kontaktní čočky, nebo něco horšího. Podívala se přímo na mě skrz škvírku, i když by mě v té tmě neměla vidět.

A usmála se.

„Už jsi tady,“ zašeptala. Hlas měla zlomený, ale spokojený. „Poslední negativ chybí.“

Muž se nezastavil. Jen zesílil rytmus. Komora duněla. Žena začala křičet – ne bolestí, ale jako by z ní něco vycházelo. Něco starého. Pak se stalo to, co mi dodnes nedá spát.

Muž vytáhl z ní svůj penis – lesklý, pokrytý červenou a jejími šťávami – a zastrčil ho do otvoru starého fotoaparátu místo objektivu. Doslova. Jako by jeho tělo bylo součástí stroje. Pak zmáčkl spoušť.

Blesk. Červené světlo se proměnilo v oslepující bílé na zlomek vteřiny.

V tom záblesku jsem uviděl pravdu.

Žena nebyla přivázaná. Tyče jí procházely tělem. Skrz dlaně, skrz boky, skrz stehna. Byla součástí komory. Byla živým negativem. A na stěnách kolem nás visely stovky podobných žen – vyvolané, uschlé, zmrazené v extázi na papíře. Všechny stejné rysy. Stejný obličej. Jen různé roky.

Muž se otočil ke mně.

„Ty jsi poslední,“ řekl klidně. „Potřebujeme čistý vzorek od někoho, kdo to viděl. Kdo to cítil.“

Žena (nebo to, co z ní zbylo) natáhla ruku. Na dlani měla čerstvě vyvolaný mokrý negativ – ještě mokrý od fixeru. Byl na něm já. Jak stojím ve dveřích. S erekcí. S otevřenou pusou. Datum v rohu: dnešní noc.

„Pojď dovnitř,“ zašeptala. „Chceme tě vyvolat.“

Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Vím jen, že když jsem se probudil ráno nahoře u dveří, měl jsem na krku čerstvé kousnutí a na stehně zaschlou červenou tekutinu, která nebyla moje. V kapse jsem našel malý skleněný negativ velikosti poštovní známky.

Je na něm žena. Usmívá se. A za ní stojím já – nahý, s očima úplně bílýma, jak do ní vstupuju zepředu, zatímco mi skrz záda prochází kovová tyč.

Negativ je teplý. Pořád.

A občas, když jsem sám v noci, cítím, jak se mi pod kůží něco hýbe. Jako by se papír snažil vyvolat sám.

Teď už vím, proč mi ten starý sběratel platí tak dobře.

Nejsem údržbář.

Jsem surovina.

A laboratoř je pořád hladová.

Pozn.nemohu používat název tekutiny co v nás lidech proudí. Takže místo červené si domyslete onen název.