My dva. Když se touha nadechne

Jsou chvíle, kdy se člověk jen dívá.
A pak jsou chvíle, kdy se dívá tak dlouho, až se začne svlékat zevnitř.
My dva se nikdy nepotřebovali dotknout hned.
Stačil pohled, který zůstal o vteřinu déle.
Ticho, které nebylo prázdné, ale plné toho, co se ještě nestalo a přesto už bylo nevyhnutelné.
Touha mezi námi se neřítí.
Ona kráčí pomalu.
Vědomě.
Jako by si vychutnávala každý krok, každé čekání, každý nádech, kdy se ještě držíme zpátky jen proto, že víme, co přijde.
Když jsi blízko, všechno se zpomalí.
I čas.
I myšlenky.
Zůstane jen ten jemný tlak pod kůží, lehké chvění, které se tváří nevinně, ale klame tělem. Vím, že ho cítíš stejně. To napětí, které se nehýbe, ale roste.
Mezi námi je vzrušení, které si dává načas.
Dotek, který ještě nepřišel, je silnější než ten, který už známe.
A právě to nás přitahuje znovu a znovu ta hra s hranou, kdy se ještě držíme, ale už se rozpadáme.
Ty víš, jak se na mě dívat.
Tak, že mi dojde dech dřív, než ke mně přijdeš.
Tak, že ve mně probudíš touhu, která nepotřebuje slova, jen tvou přítomnost. Tvůj klid. Tvé vědomí, že máš čas.
A já vím, jak se k tobě přiblížit, aniž bych se tě dotkla.
Stačí pohyb.
Stačí nádech.
Stačí být dost blízko na to, aby ses musel ovládnout.
Uspokojení mezi námi není cíl.
Je to stav.
Chvíle, kdy jsme tak naladění jeden na druhého, že už nepotřebujeme nic víc. Jen pokračovat. Jen zůstat. Jen nechat touhu, aby si nás vedla sama.
Setkáváme se, protože se neumíme nenasytit toho pocitu, kdy jsme jeden druhému zrcadlem. Kdy ve tvém pohledu vidím, že mě chceš ne rychle, ne hltavě ale vědomě. A právě to mě rozpalí nejvíc.
My dva nejsme o slibech.
Jsme o okamžicích, které se zapisují do těla.
O vzrušení, které se vrací pokaždé, když se přiblížíš.
O touze, která ví, že čekání je někdy tím největším potěšením.
A tak znovu stojíme blízko.
Ještě se nedotýkáme.
Ale už dávno jsme se našli.