Vetřelec

Tma v nákladovém prostoru Nostroma hučela ventilací. Ellen se probudila přivázaná k diagnostickému lůžku, zápěstí obtočená biosyntetickými pásy. Senzory jí chladily kůži. Nad ní se tyčil stín.

Nebyl to člověk.
Byl vyšší, štíhlý, černý jako mokrá pryskyřice. Hlava protáhlá dozadu, bez očí. Jen hladký povrch, který odrážel slabé nouzové světlo. Z úst mu kapal průhledný sliz. Vetřelec. Xenomorph.

Měla křičet. Ale vzduch v plicích jí zamrzl, když se sklonil blíž. Necítila chlad. Cítila horko. Z jeho těla sálalo teplo jako z přehřátého reaktoru. Druhá čelist mu vyjela z úst a zastavila se těsně u jejího krku. Nezabila. Jen ochutnala vzduch u její kůže.

„Ty… mě vnímáš,“ zašeptala Ellen. Hlas se jí třásl. Strachem? Ne. Něčím jiným.

Vetřelec naklonil hlavu. Pochopil. Neměl oči, ale viděl ji celou. Pot. Strach. A pod tím – zvědavost, která jí hořela v podbřišku už od chvíle, kdy zjistila, že je na lodi jediná živá.

Ostrý konec jeho ocasu přejel po vnitřní straně jejího stehna. Neřízl. Jen zanechal mokrou, horkou linku. Ellen vydechla a prohnula se proti poutům. Kůže vetřelce byla tvrdá jako chitin, ale na kloubech a v záhybech překvapivě poddajná, téměř hedvábná.

Pásy na zápěstích povolily. Nepraskly – uvolnil je. Dal jí volbu.
A ona volbu udělala.

Dotkla se jeho hrudníku. Byl žhavý. Pod prsty cítila, jak mu uvnitř tepe kyselina místo krve. Zasyčel – ne hrozivě. Spíš… uznale. Jednou rukou, se třemi dlouhými prsty a ostrými drápy, jí přejel po žebrech, přes břicho, níž. Drápy se zastavily těsně před kůží. Neublížil. Jen slíbil.

Klekla si. On se tyčil. Jeho tělo bylo cizí, děsivé, dokonalé. Mezi pláty na jeho podbřišku se něco pohnulo. Vysunulo se. Nebylo to lidské. Bylo to vroubkované, pulzující, pokryté stejným slizem, který jí teď stékal po stehnech.

Když do ní vnikl, vykřikla. Ne bolestí. Tlak byl obrovský, horký, cizí. Každý výstupek na něm dráždil místa, o kterých ani nevěděla, že je má. Pohyboval se trhaně, ne-lidsky, v rytmu, který určovala jeho biologie. Ne lidská rozkoš. Něco staršího. Hlubšího.

Omotala mu nohy kolem úzkých boků. Chitin ji tlačil do kůže, ale ona chtěla víc. Zaryla nehty do ohebných míst mezi pláty na jeho zádech. Zasyčel a přirazil tvrději. Druhá čelist mu vyklouzla a otřela se jí o klíční kost. Zanechala slanou, kovovou stopu.

Místnost páchla ozonem, slizem a jejím potem. A sexem. Drsným, živočišným, absolutně cizím.

Když vyvrcholila, bylo to jako zásah elektrickým proudem. Křičela jeho jméno – neměl jméno. Křičela Vetřelec. Sevřela ho v sobě a on se zachvěl celým tělem. Jeho vnitřní teplo se vylilo do ní, žhavé jako láva, ale nepálilo. Naplnilo ji. Označilo.

Zhroutil se vedle ní, těžký, horký, stále nebezpečný. Jeho ocas se jí líně omotal kolem kotníku. Vlastnický.

Ellen ležela na lůžku, rozbitá a celá. Dívala se na hladkou, bezokou tvář.
„Takže,“ zašeptala a prsty mu přejela po druhé čelisti, „kdo je teď kořist?“

Vetřelec nereagoval. Jen ji dál zahříval svým tělem.
A v hlubinách lodi zhaslo poslední nouzové světlo...