Noc Luperkálií

Řím se topil v horečce. Luperkálie. Ulice plné smíchu, opilých hlasů a nahých běžců s řemeny z kozí kůže, kteří šlehali ženy po zápěstích pro plodnost. Já, Marcus Valerius, syn obchodníka s hedvábím, jsem se ale plodnosti bál. Měl jsem jinou horečku.

Jmenovala se Livia Drusilla. Nebyla moje. Patřila senátorovi Quintovi, muži třikrát staršímu než ona, s rukama tlustýma jako vepřové kýty. Ona měla sedmnáct, pleť barvy slonoviny a oči, ve kterých se odrážel Tiber za úplňku. Viděl jsem ji v lázních. Jen na okamžik, když jí otrokyně sundala stólu. Stačil ten záblesk beder a já tři noci nespal.

Té noci Luperkálií mi přišel voskovaný lístek. Bez pečeti. Jen tři slova: Peristyl. Půlnoc. Přijď.

Quintův dům na Palatinu spal. Otroci chlastali v kuchyních, oslavovali Fauna. Proklouzl jsem zahradou. Peristyl osvětlovaly jen olejové lampy a měsíc. Voněly tam rozkvetlé oleandry a něco sladšího. Ona.

Stála u fontány. Nahá. Tělo měla pomazané vonným nardem, takže se ve světle lamp leskla jako socha, kterou právě dokončil sochař. Na zápěstí měla červený šrám od lupercalského řemene. Říká se, že přináší děti. Ona chtěla přinést něco jiného.

“Bojíš se, Marcu?” zašeptala. Hlas měla zastřený, jako by pila medovinu.

“Měl bych,” řekl jsem. Za cizoložství s manželkou senátora se házelo ze Tarpejské skály. “Ale víc se bojím, že tuhle noc neprožiju.”

Přišla blíž. Voda z fontány jí stékala po klíční kosti, mezi ňadra, níž. Vzala moji ruku a přiložila si ji na břicho. Byla rozpálená.

“Quintus dnes obětuje Faunovi. Vrátí se až za úsvitu. Faunus je bůh plodnosti, ale i divoké touhy,” usmála se. “Dnes v noci ctíme Fauna po svém.”

Strhla mi tuniku přes hlavu. Její prsty byly nečekaně tvrdé, zvyklé na loutnu, ne na vyšívání. Přitiskla se ke mně. Voněla nardem, vínem a nebezpečím.

Vzal jsem ji tam, na mramorové dlažbě, mezi sloupy ovinutými břečťanem. Nad námi hvězdy, pod námi Řím opilý bohy. Nebyla to něžná láska básníků. Byla to Luperkálie. Divoká, pohanská, trestuhodná. Kousala mě do ramene, abych nekřičel. Já jí drtil v dlaních boky, jako by mi měla každou chvíli zmizet. Šeptala mi do ucha oplzlé verše z Catulla, které by se neodvážila říct nahlas ani nevěstka v Subuře.

Když bylo po všem, leželi jsme v rozlitém oleji z převržené lampy. Dýchala mi na krk.

“Zítra mě Quintus odváží do vily v Baiae,” řekla tiše. “Už se neuvidíme.”

Přikývl jsem. V Římě mělo všechno svou cenu. I jedna noc.

“Takže,” zvedla se a podala mi můj potrhaný pás od tuniky, “postaral ses o moji plodnost, Marcu Valerie. Faunus bude spokojený.”

Usmála se. V tom úsměvu byla celá říše - krutá, nádherná a zatraceně živá.

Odešel jsem před úsvitem. Za hradbou už bylo slyšet dupot pretoriánů. Luperkálie končily. Ale na mých zádech jsem ještě cítil její nehty. A věděl jsem, že tuhle jizvu mi žádný řemen nevymaže.