N A V Ž D Y V N Í ! !

aneb
Kruh bolestivé rozkoše

Světlo z rozbité pouliční lampy prosakovalo špinavým závěsem a zalévalo pokoj nemocniční žlutí. Ležel jsem nahý na propocené matraci, která smrděla starým spermatem, cigaretami a levným dezinfekčním sprejem. Stehno pálilo jako čerstvá rána. Černé hranaté tetování ještě mastné od vazelíny hlásalo: „Její chuť byla poslední.“

Dveře právě cvakly. Podpatky rychle mizely na chodbě. Na nočním stolku ležela polaroidka – moje prsty zabořené hluboko v ní, její zadek vysoko zvednutý, ústa zkroucená v bolestivém extázi, oči zalité slzami rozmazané řasenky. Na zadní straně rtěnkou: „Tentokrát jsi křičel, i když jsi nevěděl proč.“

Můj penis ležel na břiše, rudý, otlačený, pomalu chladnoucí. Její husté šťávy, moje sperma a sliny se mísily a stékaly do chlupů, pak na prostěradlo. Pach sexu byl tak silný, že se dal žvýkat. Tělo bolelo na místech, o kterých jsem zítra nevěděl, že existují. Chtěl jsem se zasmát té ubohé, nekonečné hře, ale vyšel jen suchý, sarkastický chechtot, který přešel v kašel. Zase jsem skončil jako prázdná skořápka plná jejích tekutin.

Věděl jsem, že tohle není poprvé. A nebude to naposledy. Oba jsme už dávno přestali počítat, kolikrát jsme se takhle zničili a zase slepili. Ona utíkala před svými démony z minulosti – před mužem, který ji rozbil, a před sebou samou. Já před prázdnotou, která se otevřela, když mi zmizel poslední člověk, na kterém mi záleželo. Spolu jsme tu díru v sobě zalévali tím jediným, co ještě dokázalo bolet dost na to, abychom se cítili živí.

Její zuby se mi zaryly do spodního rtu tak hluboko, až mi do úst vnikla kovová chuť. Seděla na mně obkročmo, pohybovala se s krutou pomalostí katany. Každý sestup byl hlubší – narážela přímo na žalud, drtila mě uvnitř horkým, pulzujícím lisem. Její kundička byla extrémně mokrá, šťávy tekly proudem po mých varlatech, po stehnech, skapávaly na prostěradlo s nepřetržitým lepkavým pleskáním. Vzduch dusil – levandulový pot, cigarety, kyselé vzrušení a můj vlastní strach.

Nechal jsem ji chvíli vládnout. Díval jsem se na ni skrz půl zavřené oči a viděl v ní tu dívku, která kdysi věřila, že láska může být jemná. Teď už věřila jen tomuhle. Zrychlila. Prsa se jí třásla těsně u mého obličeje, bradavky tvrdé a tmavé. Nehty mi drásaly hrudník, zanechávaly rudé škrábance. Když jsem do ní explodoval – dlouhými, bolestivými pulzy, které mi stahovaly varlata až k páteři – zaklonila hlavu, vlasy mi spadly na obličej a její orgasmus ji proťal jako elektrický šok. Kundička se stáhla tak brutálně, že mě málem vytlačila ven. Pak se zhroutila na mě, těžká, mokrá, dýchající mi přímo do krku slova, která jsem už nikdy neuslyší.

Pod sprchou tekla spíš studená rez než voda. Drhla mi záda drsnou houbou až do bolesti, jako by ze mě chtěla vydrhnout všechny předchozí noci i všechny ženy před ní. Moje prsty vnikly mezi její stehna zezadu – tři, pak čtyři, otáčel jsem jimi hluboko, ohýbal, tlačil až na hranici, kde bolest přechází v temnou rozkoš. Druhou rukou jsem jí stiskl krk zezadu, pevně, cítil jsem, jak jí buší tepna. Klekla si na studené kachličky, voda jí rozmazávala řasenku do černých potoků po tvářích. Vzala mě do krku bez milosti – celou délku, slzy tekly, sliny kapaly na podlahu, jazykem mi drtila žilku pod žaludem, zatímco mi mačkala varlata tak silně, až mi nohy cukaly křečí. Díval jsem se dolů na tu zničenou, nádhernou tvář a věděl, že toto je jediné, co mi zůstane. A že ona to ví taky.

Na ošoupaném koberci ležela na břiše, sukně vyhrnutá, kalhotky roztrhané na kusy vedle postele. Já za ní, drtil jsem ji brutálně, boky naražely do jejího rudého, , otiskem dlaní pokrytého zadku s hlasitým, mokrým plesknutím. Každý příraz končil tím, že jsem narazil až na dno. Chytil jsem ji za vlasy, zatáhl hlavu dozadu a pokračoval ještě tvrději – zvířecí, bezohledný rytmus. Její kundička mě mléčně svírala, šťávy stříkaly při každém výdechu na koberec. Pot mi tekl do očí. Když se přiblížil další orgasmus, zrychlil jsem na maximum, jedna ruka jí stiskla krk, druhá jí drtila bradavku. Prohnula se v křeči, křičela do koberce a její stahy mě donutili vybuchnout znovu – hluboko, plnil jsem ji, až přetékala.

O patro níž v baru byl vzduch hustý jako sirup – spálený dým, cigarety, pot a zoufalství. Seděla naproti mně v černých šatech s výstřihem až k pupku, bradavky prosvítaly látkou. Její noha v černé punčoše mi sjela po lýtku, pak výš, až pevně sevřela můj tvrdý penis pod stolem a pomalu ho drtila chodidlem, zatímco mi pohledem slibovala zkázu. Oči měla temné, unavené, plné příběhů o zradách a mrtvých věcech, které nikdo nechtěl slyšet. Usmála se způsobem, který říkal, že tahle noc skončí buď v extázi, nebo v dalším kruhu bolesti.

Venku v úzké tmavé uličce za hotelem lilo jako z konve. Déšť mi bubnoval na kabát. V ruce jsem svíral starší polaroid – ona klečí v té samé uličce, můj penis jí trčí z úst až do krku, brada pokrytá čerstvým spermatem, oči otevřené a úsměv, který říkal, že už dávno přestala věřit v cokoli dobrého. Na zadní straně její rukopis: „Najdi mě. Tentokrát to bude bolet ještě víc.“

Když vyšla z bočního vchodu, stála tam v dešti jako přízrak. Podívala se na mě, jako bych byl chronická nemoc, které se nedokáže zbavit. Přitáhla si mě za kravatu, přitiskla ke studené mokré zdi a políbila mě tak hladově, že mi kolena podklesla. Její jazyk chutnal po cigaretách a temnotě. Ruka jí sjela do mých kalhot, venku v dešti, sevřela tvrdnoucí penis a začala ho drtit, zatímco mi druhou rukou rozepínala pásek. Kolemjdoucí stín se mihl na konci uličky, ale ona se nezastavila – klekla si do louže, vzala mě do úst přímo tam, v dešti, hluboko, sliny a déšť se mísily, dokud jsem se neudržel a nevytryskl jí do krku, zatímco mi nehty zarývala do stehen.

Pak jsme šli nahoru. Do pokoje. Do dalšího kruhu.

A ráno, až se probudím, nebudu vědět nic. Jen pálivé tetování na stehně, bolest v každém svalu a tu nepopsatelnou, slanou, hořkosladkou chuť, kterou tělo nikdy nezapomene, i když mozek se bude snažit.

Ona bude už dávno pryč.
Až do příští noci, kdy mě znovu najde.

Protoze jedině takhle dokážeme oba přežít tu díru v hlavě a v duši.

Příběh se točí dál.
Zpátky.
Dokola.
A vždycky končí stejně – mokrý, bolestivý, neuvěřitelně živý.

---

Aftertaste

Někdy se ptám sám sebe, jestli bych dokázal přestat.
Odpověď zní vždy stejně – nechci.
Protože v té bolesti, v té vlhkosti, v tom nekonečném kruhu je jediný moment, kdy se cítím skutečně živý.
A ona to ví. Vždycky to věděla.

Bonusový úryvek – „Příští noc

Tentokrát mě čekala v opuštěném kině na předměstí. Plátno svítilo modrobíle, ale film běžel bez zvuku. Seděla v poslední řadě, nohy přes opěradlo před sebou, šaty vyhrnuté vysoko. Když mě uviděla, jen pomalu roztáhla stehna a usmála se tím svým nebezpečným úsměvem.

„Tentokrát ti nedovolím dýchat,“ zašeptala, když jsem k ní došel.

A já věděl, že to myslí doslova.

---

Vzkaz vám, kteří tohle čtete ve tmě s jednou rukou volnou

Gratuluju. Právě jste se dobrovolně přihlásili do klubu lidí, jejichž duše má na sobě stejné tetování jako ten chlap na stehně. Tady se nechodí na kávu a romantické procházky – tady se chodí na kolena do louží a zpátky do pekla, protože obyčejný život chutná jako převařená voda.

Pokud jste se teď lehce stydlivě usmáli, nebo vám zrychlil tep, tak vítejte doma.
A kdybyste náhodou potřebovali někoho, kdo vám pomůže najít další kruh… no, víte, kde mě hledat. Jen nezapomeňte si vzít ručník. A možná i trochu duše navíc – i když stejně ji tady necháte.

Děkuju, že jste se odvážili číst až sem.
Teď jděte a buďte hodní… nebo aspoň hodně špatní. Obojí je vítáno.

— Ten, který to taky nikdy nevymaže