Démonka

Sestra Marie byla v klášteře svaté Agáty teprve tři roky, ale zdálo se jí, že celý život. Bylo jí teprve osmnáct, drobné postavy s velkýma hnědýma očima a hustými kaštanovými vlasy, které musela vždy pevně skrývat pod závojem. Každé ráno ve čtyři vstávala na chvaly, drhla kamenné podlahy, modlila se za duše, které nikdy neviděla, a večer usínala s pocitem, že se v ní něco dusí.
„Bůh tě volá k poslušnosti,“ říkala matka představená a její hlas zněl jako rezavý zámek.
Jedné deštivé květnové noci se Marie rozhodla, že už to nevydrží. Sebrala malý vak s chlebem, kusem sýra, několika svíčkami a starým stříbrným křížkem, který jí kdysi dala babička. Přes zeď kláštera se dostala po staré břečťanové mříži, která se pod její váhou nebezpečně ohýbala. Když dopadla na mokrou trávu na druhé straně, srdce jí bušilo tak silně, až měla strach, že ho uslyší i sestry v dormitáři.
Běžela lesem celé hodiny. Déšť jí promočil hábit, boty se jí rozmočily a nohy bolely. Když už nemohla dál, uviděla mezi stromy obrys rozpadlého kostela. Kdysi to musela být nádherná gotická stavba, teď z ní zbyla jen rozbitá věž, polorozpadlá loď a zbytky vitráží, které vypadaly jako prázdné oční důlky.
Vešla dovnitř. Vlhký pach mechu a starého kamene ji objal jako objetí starého přítele. V hlavní lodi zůstal ještě kamenný oltář, porostlý lišejníkem, a za ním velký kruh vyrytý do podlahy – starý, téměř neviditelný pod vrstvou špíny a listí.
Marie zapálila svíčku. Potřebovala se pomodlit. Potřebovala slyšet něco jiného než věčné „poslouchej a mlč“.
Kleknula si do kruhu, aniž si toho všimla. V ruce svírala svůj stříbrný křížek a šeptala slova, která si pamatovala z dětství – starou modlitbu, kterou jí babička říkávala, když se bála tmy. Slova byla latinská, ale ne úplně. Něco v nich bylo… špatně. Něco, co se do kostela nehodilo.
Vzduch zhoustl. Svíčka se rozhořela modrým plamenem.
Marie otevřela oči.
Před ní stála žena.
Byla vysoká, kůže barvy tmavého medu, oči žluté jako tekuté zlato. Měla dlouhé černé vlasy, které se pohybovaly, jako by žily vlastním životem. Rohy – jemné, zakřivené, jako u mladé kozy – jí vyrůstaly z čela. Byla nahá, ale nahota jí neslušela jako hanba, nýbrž jako koruna.
„Kdo… kdo jsi?“ zašeptala Marie chvějícím se hlasem.
Démonka se usmála. Měla ostré zuby, ale úsměv byl podivně laskavý.
„Jmenuji se Lilithara. A ty jsi mě právě vyvolala, malá jeptiško. Gratuluji. Dlouho jsem čekala, až někdo vysloví ta slova správně.“
Marie se pokusila ustoupit, ale nohy ji neposlechly. Kruh na zemi slabě svítil rudě.
„Já… já jsem to nechtěla! Jen jsem se modlila!“
„Modlila ses ke svobodě,“ odpověděla Lilithara a pomalu obešla kruh. Její ocas – dlouhý, štíhlý, s jemným hrotem – se lenivě pohupoval. „A svoboda má mnoho tváří. Některé mají rohy.“
Marie cítila, jak jí srdce buší až v krku. Bála se. A přesto… v hloubi duše cítila zvláštní úlevu. Poprvé za tři roky na ni nikdo nekřičel, aby sklopila oči.
„Co ode mě chceš?“ zeptala se tiše.
Lilithara se zasmála, hlubokým, sametovým smíchem.
„Nic, co bys mi nedala dobrovolně. Můžu tě naučit, jak chutná život bez řetězů. Můžu ti ukázat, jaké to je, když se tělo netřese strachem, ale rozkoší. Nebo…“ naklonila hlavu, „můžu tě prostě nechat jít. Ale vím, že už nechceš zpátky.“
Marie se podívala na svůj promočený hábit. Na roztrhané ruce. Na svíčku, která hořela modře.
„A co když chci… obojí?“ zašeptala.
Lilithara natáhla ruku přes hranici kruhu. Prsty měla dlouhé, s černými nehty.
„Pak pojď, sestřičko. Svět venku je plný hříchů. A já tě naučím, jak je milovat.“
Marie zaváhala jen na okamžik.
Pak uchopila démončinu ruku.
Svíčka zhasla.
Marie cítila, jak jí démončina ruka spaluje dlaň – ne bolestí, ale teplým, pulzujícím žárem, který se jí rozléval až do hrudi. Lilithara ji lehce přitáhla k sobě a kruh na zemi se rozplynul v slabém záblesku.
„Neboj se,“ zašeptala démonka přímo u jejího ucha. Její dech voněl po koření a medu. „Teď jsi volná. A svoboda… ta bolí jen na začátku.“
Venku přestalo pršet. Měsíc se prodral mraky a osvětlil les stříbrným světlem. Marie se rozhlédla kolem sebe, jako by viděla svět poprvé. Stromy jí najednou připadaly vyšší, vzduch voněl intenzivněji. Každé zašustění listí jí připomínalo, že už není uvězněná mezi čtyřmi stěnami.
Lilithara šla vedle ní, nahá a nebojácná, jako by oblečení bylo jen lidský výmysl. Její ocas se občas lehce otřel o Mariinu nohu – záměrně, jak se zdálo.
„Kam půjdeme?“ zeptala se Marie tiše. Hlas se jí třásl.
„Kamkoli chceš. Ale nejdřív…“ Lilithara se zastavila u malého potůčku, který tekly nedaleko kostela. „Musíš se zbavit toho hadru. Smrdí strachem a starým kadidlem.“
Marie zrudla. „Já… nemám nic jiného.“
„Tak ti dám něco lepšího.“
Démonka mávla rukou a Marie cítila, jak se jí mokrý hábit rozplynul jako mlha. Najednou stála jen v tenké košili, která jí přilnula k tělu. Chladný noční vzduch ji pohladil po stehnech a břiše. Zachvěla se – ne zimou, ale podivným vzrušením.
Lilithara si ji prohlížela bez ostychu. Žluté oči jí pomalu sjely po jejím těle.
„Krásná,“ řekla tiše. „A tak dlouho zavřená. To je škoda.“
Přistoupila blíž. Marie necouvla. Když jí démonka přejela prsty po klíční kosti, malá jeptiška zavřela oči. Dotek byl jemný, ale plný slibů. Prsty sklouzly níž, přes ňadra, kde se zastavily na ztvrdlých bradavkách pod tenkou látkou.
„Tohle… je hřích,“ zašeptala Marie, ale hlas jí zněl spíš jako prosba než odmítnutí.
„Hřích je jen slovo, kterým vás krmili, abyste se báli žít.“ Lilithara se naklonila a lehce přejela rty po Mariině krku. „Řekni mi, sestro… kdy ses naposledy dotkla sama sebe jen proto, že ti bylo dobře?“
Marie polkla. Odpověď neznala. Nebo spíš – bála se ji vyslovit.
Lilithara ji vzala za ruku a vedla dál lesem. Šly docela dlouho. Démonka jí cestou vyprávěla příběhy – o městech, kde lidé tančí do rána, o ženách, které milují ženy, o mužích, kteří se nebojí plakat, o jídle, které chutná hříchem, a o víně, které rozpouští řetězy.
Když dorazily na okraj lesa, obloha už světlala. Před nimi ležela malá vesnice s kamennými domky a kouřícími komíny.
„Tady začneme,“ řekla Lilithara. „Nejdřív ti seženu oblečení. Pak jídlo. A pak…“ usmála se tím svým ostrým, lačným úsměvem, „pak ti ukážu, jaké to je, když tě někdo miluje bez podmínek a bez Boha v zádech.“
Marie se podívala na vesnici a pak zpátky na démonku. V hlavě se jí ještě ozývaly hlasy matek představené, varování před peklem, před věčným zatracením.
Ale tělo jí říkalo něco úplně jiného.
Natáhla ruku a tentokrát sama propletla prsty s Lilitharinými.
„Tak pojď,“ řekla tiše, ale pevně. „Ukaž mi ten svět.“
Vesnice se jmenovala Stará Lhota. Malá, šedivá, schoulená pod kopcem jako ustrašený pes. Většina obyvatel už byla vzhůru – ženy nosily vodu, muži se chystali do lesa na dřevo. Nikdo si zpočátku nevšímal dvou žen, které přišly za úsvitu.
Lilithara zařídila vše s lehkomyslností, která Marii brala dech. Jedním mávnutím prstu přiměla starou vdovu v chalupě na kraji vesnice, aby jim „najednou“ uvěřila, že jsou sestřenice z dalekého kraje, které utíkají před zlým manželem. Dostaly malou komůrku, kus chleba, mléko a staré, ale čisté šaty.
Marie si poprvé za mnoho let oblékla civilní oblečení – jednoduché tmavě modré šaty s bílou zástěrou.
Lilithara ji pozorovala ze stínu. Teď vypadala jako obyčejná venkovská žena – dlouhé vlasy skrývala pod šátkem, rohy pod iluzí. Jen oči zůstaly ty žluté, hladové.
„Líbíš se mi takhle,“ zašeptala démonka a přistoupila k Marii. Ruce jí položila na boky a přitáhla si ji k sobě. „Uvolněná. Bez těch černých hadrů, co tě dusily.“
Marie se zachvěla, když cítila teplý dech na krku. Lilithara ji lehce políbila na krku, pak níž na rameno. Prsty jí pomalu sjely přes šaty na břicho.
„Teď ne…“ zašeptala Marie, ale hlas jí selhával. „Někdo by mohl přijít.“
„Ať přijde,“ usmála se démonka a lehce kousla do její kůže. „Naučím tě, že strach může být i sladký.“
V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.
Obě ztuhly.
Venku stál vysoký muž v tmavém kabátě, přes který měl přehozený těžký plášť s vyšitým stříbrným plamenem a mečem – znakem Loveckého řádu Inkvizice. Byl mladý, možná kolem třiceti, s ostrými rysy, krátce ostříhanými černými vlasy a chladnýma šedýma očima. Na opasku mu visel stříbrný řetěz s relikvií a dýka s runami.
Jmenoval se Inquisitor Marek Vranec. Patřil k nejmladším, ale neúprosným lovcům démonů v řádu. Poslali ho sem kvůli podivnému výkyvu v éteru, který cítili před dvěma dny – náhlé protržení mezi světy u rozpadlého kostela.
„Dobré ráno,“ řekl hlubokým, klidným hlasem. „Hledám dvě ženy, které prý přišly za úsvitu. Jedna prý… podivná.“
Vdova za ním nervózně přešlapovala. Marek ji už předtím „přesvědčil“ svou autoritou.
Lilithara se lehce usmála za Mariinými zády a zašeptala jí do ucha tak tiše, že to slyšela jen ona:
„Tohle bude zábava.“
Marie se otočila ke dveřím s bušícím srdcem. Když otevřela, Markův pohled ji okamžitě přejel od hlavy k patě – zkušeně, pátravě. Na zlomek vteřiny se jeho oči zastavily na jejím krku, kde byla ještě vidět slabá stopa po Lilitharině kousnutí.
„Jste nové ve vesnici?“ zeptal se.
„Ano, otče,“ odpověděla Marie a snažila se, aby její hlas zněl pokorně. „Utíkáme před… nepříjemnostmi.“
Marek naklonil hlavu. Cítil něco. Slabý pach síry, příliš sladký, příliš cizí. Jeho prsty se mimoděk dotkly stříbrného amuletu na krku.
„V okolí se objevila temnota,“ řekl pomalu. „Něco se probudilo u starého kostela. Pokud jste viděly nebo slyšely cokoli divného… musíte mi to říct. Pro vaše vlastní dobro.“
Jeho pohled se na okamžik setkal s Lilithariným – přes iluzi. Démonka se usmála jen koutkem úst. Marek lehce přimhouřil oči, jako by něco zahlédl, ale nedokázal to pojmenovat.
„Zůstaneme tu jen pár dní,“ řekla Marie tiše.
Marek přikývl, ale neodešel hned.
„Buďte opatrné, sestry. Démoni dokážou nosit mnoho tváří. I ty nejsladší.“
Když se otočil a odcházel, Lilithara se tiše zasmála.
„Mladý lovec,“ zašeptala a olízla si rty. „Cítím v něm oheň. I strach. Bude zábava ho zlomit… nebo ho nechat, ať se nás pokusí zabít.“
Marie se otočila k démonce, tváře rudé strachem i vzrušením.
„Co teď?“
Lilithara ji přitáhla k sobě a políbila – pomalu, hluboce, majetnicky.
„Teď,“ zašeptala mezi polibky, „tě naučím, jak chutná nebezpečí. A pak se rozhodneme, jestli toho lovce zabijeme… nebo ho přitáhneme k nám.“
Venku začal padat slabý déšť a Marek Vranec stál na kraji vesnice, prsty svíral jílec svého meče a díval se směrem k chalupě.
Věděl, že něco není v pořádku.
A byl připraven to zlikvidovat.
Dveře se za Markem zavřely a v malé komůrce zůstalo ticho přerušované jen praskáním ohně v kamnech. Marie stála uprostřed místnosti, srdce jí bušilo až v krku. Ještě cítila na rtech Lilitharin polibek – horký, sladký, zakázaný.
Lilithara se k ní přiblížila pomalu, jako dravec, který si je jistý svou kořistí. Její žluté oči svítily v šeru.
„Ten lovec odešel,“ zašeptala démonka, „ale ty tu zůstáváš. Celá roztřesená. Cítím to.“ Natáhla ruku a hřbetem prstů přejela Marii po rozpálené tváři. „Strach… a touha. Smíchaly se dohromady. Nejkrásnější vůně, jakou znám.“
Marie polkla. „On něco cítil. Ví, že jsme tady…“
„Ať ví.“ Lilithara ji jemně, ale neúprosně přitlačila zády ke stěně. Její tělo bylo horké, téměř hořící skrz tenké šaty. „Teď chci, abys zapomněla na něj. Na klášter. Na všechny ty roky, kdy ses dotýkala jen růžence.“
Pomalu, velmi pomalu jí rozvázala šňůrky u výstřihu šatů. Látka se rozevřela a odhalila bílou kůži Marie, její malá, pevná ňadra a rychle se zvedající hrudník. Lilithara se naklonila a lehce foukla na obnaženou kůži. Marie se zachvěla.
„Podívej se na sebe,“ zašeptala démonka. „Jak krásně ti ztvrdly bradavky už jen z mé blízkosti.“ Naklonila hlavu a jazykem – teplým, vlhkým, delším než u člověka – přejela přes jednu z nich.
Marie zasténala. Tichý, překvapený zvuk, který sama nepoznala. Ruce jí bezděky vklouzly do Lilithariných vlasů.
„To je… špatné,“ vydechla, ale tělo se jí prohnulo vstříc doteku.
„Je to přirozené,“ odpověděla Lilithara a lehce cucala bradavku, zatímco prsty druhé ruky pomalu sunuly šaty dolů přes Mariiny boky. Šaty spadly na zem a Marie zůstala jen v tenké spodní košilce, která jí sahala sotva ke stehnům.
Lilithara ji zvedla jako by nic nevážila a posadila na hrubý dřevěný stůl. Roztáhla jí nohy a postavila se mezi ně. Její ocas se jemně ovinul kolem Mariina pravého stehna a pomalu stoupal výš.
„Řekni mi, co chceš,“ zašeptala démonka a přejížděla rty po Mariině krku, pak po klíční kosti, níž mezi ňadra. „Chci to slyšet z tvých úst. Žádné modlitby. Žádné lži.“
Marie zavřela oči. Tváře měla rudé, dech přerývaný. Lilitharin ocas se dotkl vnitřní strany stehna, jemně, dráždivě.
„Chci… cítit,“ zašeptala konečně. Hlas se jí třásl. „Chci vědět, jaké to je… když se mě někdo dotýká.“
Lilithara se usmála proti její kůži. „Správná odpověď.“
Její ruka sklouzla pod košilku, pomalu, mučivě pomalu. Prsty přejely přes břicho, pak níž, až našly teplé, už trochu vlhké místo mezi Mariinýma nohama. Marie sebou trhla a zasténala hlasitěji, když Lilithara začala pomalými, kruhovými pohyby.
„Tak mokrá,“ zamručela démonka spokojeně. „Celé měsíce ses dusila a teď tečeš jako pramen. Krásné.“
Marie se chytila okraje stolu, klouby zbělely. Lilithara ji líbala, zatímco prsty pracovaly – jednou jemně, pak rychleji, pak zase pomalu, až Marie ztratila dech. Démončin ocas se mezitím ovinul kolem jejího pasu a držel ji pevně na místě.
„Podívej se na mě,“ přikázala Lilithara.
Marie otevřela oči. Setkaly se s žlutýma očima démonky, které teď hořely.
„Až budeš, chci to vidět v tvých očích,“ zašeptala Lilithara a přidala druhý prst.
Marie se třásla celým tělem. Vlna rozkoše stoupala rychle, neúprosně. V hlavě se jí míhaly útržky modliteb, varování před peklem… ale všechno to tonulo v žáru, který jí Lilithara dávala.
„Lilitharo…“ zasténala její jméno jako modlitbu.
„Ano, právě tak,“ usmála se démonka a zrychlila pohyby. „Pusť to ven. Všechno.“
Marie vykřikla, když to přišlo – prudká, sladká vlna, která jí projela celým tělem. Nohy se jí třásly, boky se zvedaly vstříc Lilitharině ruce. Démonka ji držela pevně, líbala ji skrz orgasmus, jako by z ní pila každý vzdech.
Když Marie konečně ochabla, opřená o démončino tělo, Lilithara ji něžně pohladila po vlhkých vlasech.
„To byl teprve začátek, má malá jeptiško,“ zašeptala jí do ucha. „Dnes v noci tě naučím mnohem
víc. A až ten lovec přijde… rozhodneme se, jestli ho necháme, aby se díval.“
Marie ležela na stole ještě celá roztřesená, dech měla přerývaný a mezi nohama cítila vzrušení, které ještě doznívalo. Lilithara ji držela v náručí, její prsty stále lehce přejížděly po citlivé kůži.
Marie zvedla hlavu, oči měla zastřené rozkoší, tváře rudé. Tichým, roztřeseným hlasem zašeptala přímo do démončiných rtů:
„Co mě naučíš…?“
Lilithara se usmála – pomalu, lačně, s těmi ostrými zoubky, které se jen lehce dotkly spodního rtu. Ocasem jemně pohladila Mariina stehna a přitáhla ji blíž.
„Všechno, co ti klášter zakazoval,“ zašeptala hlubokým, sametovým hlasem. „Naučím tě, jak milovat své tělo. Jak ho nechat hořet. Jak si brát rozkoš, místo aby ses za ni styděla.“
Přenesla Marii na starou dřevěnou postel v rohu komůrky a položila ji na záda. Sama se nad ni naklonila, nahá, dokonalá, rohy se jí leskly ve světle ohně.
„Nejdřív se naučíš dotýkat sama sebe,“ řekla Lilithara a vzala Mariinu ruku do své. Pomalu ji vedla dolů přes břicho, až mezi nohy. „Tady. Cítíš to? Jak jsi teplá… a mokrá. Tohle není hřích. Tohle je pravda tvého těla.“
Marie se zachvěla, když její vlastní prsty sklouzly přes klitoris. Byl citlivý po předchozím orgasmu.
„Pomalu…“ vedla ji Lilithara. „Kruž. Přitlač. Poslouchej, co ti tělo říká.“
Marie to zkusila. Nejprve stydlivě, pak odvážněji. Lilithara ji pozorovala s hořícíma očima, zatímco sama si lehce hladila vlastní ňadra.
„Teď dva prsty dovnitř,“ zašeptala démonka a naklonila se blíž. „Ano… takhle. Hluboko. Představ si, že to jsem já, co tě vyplňuje.“
Marie poslechla. Její boky se samy zvedaly, když prsty pronikly dovnitř. Z úst jí unikl hlasitější sten.
Lilithara se naklonila ještě níž a začala ji líbat – nejprve na ústa, pak na krk, na ňadra, na břicho… až se její jazyk ocitl tam, kde se Marie právě vzrušovala prsty. Odstrčila její ruku a převzala iniciativu.
Její jazyk byl dlouhý, obratný, skoro hadí. Olizovala ji dlouhými tahy, pak rychle kroužila kolem citlivého bodu, cucala ho a zasunula jazyk dovnitř. Marie se chytila jejích rohů, prsty se jí zaťaly do černých vlasů.
„Lilitharo… ach Bože…“
„Žádný Bůh tady není,“ zavrčela démonka mezi nohama a lehce kousla do vnitřní strany stehna. „Jen já. A ty.“
Zrychlila. Dva prsty zasunula hluboko a ohnula je, zatímco jazykem nepřestávala dráždit klitoris. Marie se prohnula v zádech, celé tělo se jí napínalo jako luk.
„Chci, abys tentokrát křičela,“ řekla Lilithara a přidala třetí prst. „Uvolni to. Všechen ten potlačený křik z kláštera.“
Marie to nevydržela dlouho. Druhý orgasmus přišel mnohem silnější – prudký, hluboký, až se jí zatmělo před očima. Tentokrát opravdu vykřikla, hlasitě, bez kontroly. Tělo se jí třáslo, stehna se sevřela kolem Lilithariny hlavy.
Když konečně ochabla, Lilithara se vyšplhala nahoru a políbila ji. Marie cítila vlastní chuť na jejích rtech.
„A to je teprve první lekce,“ zašeptala démonka a lehce ji kousla do spodního rtu. „Naučím tě, jak používat ústa… jak mě osedlat… a jak si užívat, když tě někdo sleduje.“
Marie otevřela oči, ještě mlhavé. Tiše, skoro neslyšně zašeptala:
„A co když… chci, aby mě sledoval ten lovec?“
Lilithara se zasmála – temně, spokojeně.
„Tak tohle bude velmi zajímavá noc, má malá hříšnice.“
Lilithara se nad Marií usmála tím nebezpečným, lačným úsměvem. Její prsty stále lehce přejížděly po Mariině citlivém těle, které ještě doznívalo po dvou silných orgasmech.
„Chceš, aby tě viděl?“ zašeptala démonka a lehce kousla Marii do ucha. „Ten přísný lovec s chladnýma očima? Chceš, aby viděl, jaká jsi teď… svobodná?“
Marie polkla. Stud jí ještě doutnal v hrudi, ale něco silnějšího – nová, temná touha – to přebilo. Přikývla.
Lilithara se zvedla a mávla rukou. Dveře komůrky se tiše otevřely. Chladný noční vzduch vnikl dovnitř.
„Tak pojď. Nahá. Přesně taková, jaká jsi teď – s mokrýma stehnama a rudýma tvářema.“
Marie vstala na roztřesených nohou. Košilka, kterou měla ještě na sobě, spadla na zem. Byla úplně nahá. Kaštanové vlasy jí splývaly přes ramena a částečně zakrývaly ňadra, ale zbytek těla byl plně odhalený – pevná ňadra s tvrdými bradavkami, ploché břicho, hladce oholený pahorek a stehna lesklá vlastní vlhkostí.
S bušícím srdcem vykročila ven.
Noc byla chladná, ale její kůže hořela. Bosé nohy šlapaly po vlhké trávě za chalupou. Měsíc svítil jasně a stříbrně osvětloval její nahé tělo. Vánek jí přejel přes bradavky a mezi nohama, až se zachvěla.
Už po pár krocích ho uviděla.
Inkvizitor Marek stál jen pár metrů dál mezi stromy, jako by právě dokončoval obchůzku kolem vesnice. V ruce držel zapálenou lucernu. Když se otočil a spatřil ji, ztuhl.
Jeho šedé oči se rozšířily šokem. Lucerna mu málem vypadla z ruky.
Před ním stála nahá Marie – bývalá jeptiška, kterou ještě před pár hodinami viděl v prostých šatech. Teď byla úplně nahá, kůže jí v měsíčním světle zářila, bradavky ztvrdlé chladem i vzrušením, mezi stehny jasně viditelná stopa nedávné rozkoše.
„Co…“ vydechl Marek ochraptěle. Ruka mu sjela k jílci meče, ale nevytasil ho. Nemohl odtrhnout pohled. „Sestro Marie… co to děláte?“
Marie se zastavila. Stud ji pálil ve tvářích, ale mezi nohama cítila novou vlnu vzrušení. Nezakrývala se. Stála tam rovná, s rukama podél těla, a dívala se mu přímo do očí.
„Už nejsem sestra,“ řekla tiše, ale pevně. Hlas se jí trochu třásl. „Už nepatřím do kláštera.“
Marek polkl. Jeho pohled sjel proti jeho vůli po jejím těle – přes ňadra, břicho, až k místu mezi nohama. Cítil, jak se mu v kalhotách napíná. Byl to boj. Povinnost versus něco primitivního, co v něm probudila.
„Tohle… je dílo démona,“ zašeptal, ale hlas mu selhával. „Cítím to. Síru. Pokušení.“
Zpoza Marie se vynořila Lilithara – stále neviditelná pro Marka, ale Marie ji cítila. Démonka jí přejela rukou po zádech a zašeptala jí do ucha:
„Řekni mu, co chceš. Nebo mu to ukaž.“
Marie udělala krok blíž k lovci. Její nahé tělo bylo tak blízko, že cítil teplo, které z ní sálalo.
„Možná je to pokušení,“ zašeptala. „Ale je to moje pokušení. Chceš se mě dotknout, lovče? Nebo mě chceš zničit?“
Marek stál jako přikovaný. Prsty mu zbělely na jílci meče, ale oči ho prozradily – hladové, rozpolcené, plné touhy, kterou celý život potlačoval.
Lilithara se tiše zasmála za Mariinými zády.
Marie stála nahá před Markem, měsíční světlo jí stékalo po kůži jako tekuté stříbro. Cítila na sobě jeho pohled – těžký, hladový, plný viny. Mezi stehny jí stále stékala vlhkost z Lilithariných doteků.
Přistoupila ještě o krok blíž. Její hlas byl sotva slyšitelný, roztřesený studem i vzrušením:
„Jsem panna…“ zašeptala.
Marek sebou trhl, jako by ho udeřila. Jeho šedé oči se rozšířily ještě víc. Viděl její ztvrdlé bradavky, rychle se zvedající hrudník, lesklou kůži na vnitřní straně stehen.
„Cože…?“ vydechl ochraptěle.
„Ještě nikdy… se mě nikdo nedotkl,“ pokračovala Marie tiše, téměř neslyšně. „V klášteře jsem se nikdy… nedotkla sama sebe. Až dnes. Až ona…“
Za jejími zády se Lilithara tiše zasmála a přejela jí neviditelnou rukou přes její bok. Démonka se naklonila k jejímu uchu:
„Řekni mu to pořádně. Ukaž mu, jak jsi nevinná… a jak moc už chceš být zkažená.“
Marie se lehce zachvěla a pokračovala, oči upřené do jeho:
„Jsem panna, lovče. Do svých osmnácti let jsem byla uzavřená. Čistá. Poslušná. A teď stojím před tebou nahá… a mezi nohama mi teče, protože chci vědět, jaké to je, když mě někdo vezme.“
Marek polkl tak hlasitě, že to bylo slyšet. Ruka mu stále svírala jílec meče, ale druhá se mu bezděky zatínala v pěst. Viditelně bojoval – víra, přísaha, řád versus primitivní touha, která v něm právě vzplála.
„Tohle je past,“ zašeptal chraplavě, ale oči mu sjely dolů k jejímu klínu. „Démon tě zkazil…“
„Možná,“ odpověděla Marie a udělala ještě jeden krok. Teď už byla tak blízko, že cítil teplo jejího těla. „Ale já chci být zkažená. Chci, abys mě viděl takovou, jaká jsem. Nahou. Mokrou. Panenskou.“
Lilithara se postavila přímo za ni, přitiskla se k jejím zádům a rukama jí pomalu zajela přes boky. Marie se lehce prohnula, když démončiny prsty sklouzly níž a jemně rozevřely její pysky přímo před Markem.
„Vidíš?“ zašeptala Marie roztřeseně. „Jak jsem růžová… a jak jsem mokrá. Ještě nikdy jsem nepřijala muže. Ani ženu. Až dnes.“
Markovi se zrychlil dech. Na čele mu vyrazil pot. Viděl přesně, co mu Lilithara ukazovala – lesklou, naběhlou kůži, malou panenskou štěrbinu, která se lehce třásla.
„Kriste…“ vydechl a udělal půlkrok zpět, ale pohledem zůstal přikovaný.
Lilithara se tiše zasmála Marii do ucha:
„Teď ho máme. Buď nevinná… nebo ho požádej, ať si tě vezme jako první.“
Marie se lehce naklonila dopředu, ňadra se jí při tom pohnula, a zašeptala tak sladce a zoufale, až to Marka zasáhlo přímo do podbřišku:
„Chceš být první, lovče? Chceš mi vzít panenství… nebo mě budeš jen sledovat, jak ho ztrácím?“
Noc ztichla. Jen vítr šuměl v listí a Markův těžký, přerývaný dech prozrazoval, že jeho přísaha právě začala slábnout.
Marie stála nahá před skutečným Markem Vrancem, tělo jí hořelo studem i vzrušením. Její kůže zářila v měsíčním světle, stehna lesklá vlastní šťávou.
A pak to cítila za zády.
Teplý, silný dech. Velké ruce, které jí pomalu položily na zem. Marie sebou polekaně trhla, ale Lilithara jí tiše zašeptala do ucha:
„Teď se dívej… a užívej.“
Najednou se Lilithara proměnila. Tělo démonky se rozpustilo v temné mlze a znovu zformovalo do podoby Marka Vrance vysokého, se širokými rameny, s dokonale vypracovaným mužským hrudníkem, tvrdými svaly břicha a silnými pažemi. Měl na sobě jen tmavé kalhoty lovce, nízko posazené na bocích. Rohy zůstaly skryté iluzí, ale žluté oči zůstaly stejné hladové a temné.
Falešný Marek za Marií přitiskl své horké, pevné tělo na její nahá záda. Jeho velká ruka jí pomalu přejela přes břicho a zastavila se těsně nad klínem.
Skutečný Marek Vranic stál jen dva metry před nimi. Oči měl vytřeštěné.
„Co… to má být?!“ vydechl chraplavě. Ruka mu sjela k meči, ale nedokázal se pohnout. Viděl sám sebe, svou vlastní tvář, své vlastní tělo jak klečí za nahou Marií a dotýká se jí.
„To není… to není možné,“ zašeptal.
Falešný Marek (Lilithara) se usmál přes Mariino rameno na skutečného Marka. Hlas měla hluboký, stejný jako skutečný lovec, jen s lehkým démonickým podtónem.
„Podívej se na ni, lovče,“ řekl a jeho prsty pomalu sklouzly níž, až přejely přes Mariin mokrý klitoris. Marie zasténala a prohnula se v zádech. „Je panna. A tak zoufale chce přijít o to nejdražší.“
Marie otočila hlavu a zadívala se do „Markovy“ tváře. Cítila za sebou tvrdý, velký obrys jeho vzrušení přes kalhoty. Tiskl se jí na zadek a pomalu se o ni třel.
„Je to… ty?“ zašeptala roztřeseně, i když věděla, že ne.
„Teď ano,“ odpověděl falešný Marek a lehce ji kousl do krku, zatímco prsty jí kroužily kolem vstupu. „Chceš to? Chceš, abych ti vzal panenství před očima toho pravého?“
Skutečný Marek stál jako přikovaný. Tváře měl rudé, dech přerývaný. Viděl, jak jeho vlastní podoba rozevírá Mariiny nohy, jak jí dva silné prsty pomalu zajíždějí dovnitř. Marie hlasitě zasténala a opřela se zády o jeho pevný hrudník.
„Ach… ano…“ vydechla.
Lilithara v podobě Marka začala prsty pomalu pohybovat dovnitř a ven, zatímco palcem dráždila její citlivý vršek. Druhou rukou jí svíral ňadro a lehce štípal bradavku.
„Podívej se na něj,“ zašeptal jí do ucha falešný Marek. „Vidí, jak jsi mokrá. Vidí, jak toužíš po mužském těle.“
Skutečný Marek polkl. Mezi nohama to měl tvrdě. Jeho přísaha, jeho víra všechno to praskalo pod tíhou pohledu na nahou, sténající Marii, kterou právě „on sám“ přiváděl k rozkoši.
Marie se zadívala přímo na pravého Marka a mezi vzdechy zašeptala:
„Prosím… chci to… chci ho… chci tebe…“
Falešný Marek za ní si rozepnul kalhoty. Velký, tvrdý úd se opřel o její mokrý vstup.
„Tak se dívej dobře, lovče,“ zavrčel Lilithara Markovým hlasem. „Uvidíš, jak si bereš pannu.“
A pomalu, neúprosně začal do ní tlačit.
Falešný Marek (Lilithara) tlačil svůj tlustý, horký úd pomalu do Marie. Panenská štěrbina se mu odporovala jen chvíli, pak povolila s vlhkým, tichým lipnutím. Marie vykřikla byl to ostrý, překvapený výkřik, který přešel v dlouhé zasténání, když ji naplnil.
„Ach… je tak velký…“ vydechla roztřeseně.
Lilithara v Markově podobě se usmála přes její rameno a začala se pomalu pohybovat. Každý příraz byl hluboký, kontrolovaný, dráždivý.
Ale pak přišly další démonické triky.
Najednou Marie cítila, jako by do ní nepronikal jen jeden úd. Lilithara použila svou moc. Marie najednou cítila druhý, stejně tlustý penis, který se tlačil vedle prvního, roztáhl ji ještě víc a začal se pohybovat v opačném rytmu. Dva rytmy najednou.
„Co… co to je?!“ zasténala Marie, oči rozšířené šokem a rozkoší.
„Jen malý trik,“ zavrčel falešný Marek hlubokým hlasem a kousl ji do krku. „Teď si tě beru dvakrát.“
Skutečný Marek stál opodál, tvář rudou, kalhoty napjaté k prasknutí. Viděl, jak se Mariino tělo prohýbá, jak se jí třesou stehna a jak z ní vytéká hojná vlhkost po každém přírazu.
Lilithara se neuspokojila jen s tím.
Mávla rukou a na Mariině kůži se objevily tenké, démonické řetězy z černého dýmu. Omotaly se jí kolem zápěstí, zvedli její tělo, zvedly jí ruce nad hlavu a přitáhly je dozadu, takže byla úplně vystavená. Další řetěz se ovinul kolem jejího krku jako obojek a lehce stahoval – ne nebezpečně, ale dost na to, aby cítila podřízenost.
A pak přišel ten nejvzrušující trik.
Lilithara otevřela Mariiny smysly. Najednou každá nervová zakončení v jejím těle hořela desetkrát silněji. Každý dotek, každý příraz uvnitř ní byl jako výbuch rozkoše. Když jí falešný Marek štípl do bradavky, Marie vykřikla tak hlasitě, až se to rozlehlo lesem.
„Prosím… je to… příliš…!“ křičela, ale boky se jí samy tlačily dozadu, chtivé dalšího.
Lilithara se zasmála Markovým hlasem a přidala ještě jede trik. Najednou Marie cítila, jak se jí do zadku tlačí třetí iluzorní úd a to pomalu, kluzký od její vlastní šťávy. Byla vyplněná ze všech stran.
„Teď jsi moje,“ zašeptala jí Lilithara přímo do mysli. „Tři údy v tobě.“
Skutečný Marek už to nevydržel. Udělal krok dopředu, oči plné zuřivosti i touhy.
„Dost…!“ zavrčel, ale hlas se mu třásl.
Lilithara v jeho podobě se na něj podívala přes Mariino rameno a usmála se.
„Tak pojď, lovče. Nebo se chceš jen dívat, jak ji roztrhávám na kusy rozkoše?“
Marie, celá roztřesená, s rukama spoutanýma nad hlavou, se zadívala na pravého Marka vlhkýma, zoufalýma očima a zasténala mezi přírazy:
„Prosím… přidej se… chci cítit opravdu tebe…“
Lilithara zrychlila všechny tři rytmy najednou a Marie se otřásla v prvním brutálním orgasmu – tak silném, že jí podklesla kolena. Démonka ji však držela magií ve vzduchu a nenechala ji padnout.
„Tohle je teprve začátek mých triků, má malá jeptiško,“ zašeptala Lilithara sladce.
Marie visela v démonických řetězech z černého dýmu, tělo se jí nekontrolovatelně třáslo. Byla naplněná ze všech stran – tři iluzorní údy ji brutálně a nádherně roztahovaly, smysly přetížené Lilitharinou magií. Křičela, plakala a sténala najednou, orgasmus za orgasmem ji drtily jako vlny.
„Prosím… už… už nemůžu…!“
Skutečný Marek Vranec stál jen pár kroků od nich. Tvář měl rudou, oči plné zuřivosti, touhy i hlubokého odporu. Něco v něm prasklo.
„NE!“ zařval.
Vytáhl zpod pláště stříbrný amulet s relikvií svatého Michaela a pevně ho sevřel v levé ruce. Pravou rukou tasil meč s vyrytými svatými runami, jehož čepel slabě zářila modrým světlem.
„Ve jménu Pána a Loveckého řádu, zpět do pekel, démonko!“
Marek udělal rychlý krok vpřed a přitiskl amulet přímo na rameno falešného Marka. Ozval se syčivý zvuk, jako když se maso dotkne rozžhaveného železa. Lilithara v Markově podobě zavrčela bolestí a iluze se začala trhat.
„Ty hlupáku!“ zasyčela démonka pravým hlasem, už ne Markovým. „Ona to chce!“
Ale Marek neváhal. Prudkým máchnutím meče přetnul dva z démonických řetězů. Marie se zhroutila dopředu, ale on ji chytil silnou paží kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Její nahé, horké, vlhké tělo se třáslo v jeho objetí.
Třetí iluzorní úd zmizel. Pak druhý. Lilithara ztratila kontrolu nad magií.
Marie se zoufale chytila Markovy košile, obličej zabořený do jeho hrudi. „Pomoz… je tak silná…“
Lilithara se už neobtěžovala s iluzí Marka. Proměnila se zpět do své pravé podoby byla vysoká, rohatá, s žlutýma očima a černým ocasem. Stála nahá, rozzuřená, ale viditelně oslabená svatým stříbrem.
„Ona je moje!“ zavrčela. „Já jsem ji osvobodila!“
Marek postavil Marii za sebe a zvedl meč do obranného postoje. Druhou rukou stále svíral amulet, který teď silně žhnul.
„Osvobodila? Zkazila jsi ji. Zneužila jsi její bolest a touhu po svobodě,“ řekl tvrdě. „Já ji od tebe osvobodím.“
Začal odříkávat exorcismus, starobylá latinská slova, která se nocí nesla jako zvon. Každé slovo Lilitharu pálilo. Démonka zasyčela, udělala krok zpět a její ocas bičoval vzduch.
Marie se tiskla k Markovým zádům, celá nahá a roztřesená. Mezi nohama jí stále stékala směs její vlastní šťávy a démonické esence. Plakala.
„Marku… neopouštěj mě…“ zašeptala.
Lovec na okamžik sklonil hlavu, pak pevněji sevřel meč.
„Nenechám tě démonce. Ani jí, ani temnotě.“
S mohutným výkřikem se vrhl vpřed a zasadil Lilithaře ránu stříbrným mečem přes rameno. Démonka zařvala, z rány vyšlehl černý dým a ona se rozplynula v temný mrak, který se rychle stáhl zpět směrem k rozpadlému kostelu.
Ticho.
Marek stál těžce oddychující, meč stále v ruce. Pak se otočil k Marii.
Byla nahá, celá se třásla, oči měla zarudlé od slz a rozkoše. Na krku a stehnech měla rudé stopy po démonických dotecích.
Marek si rychle sundal svůj těžký plášť a přehodil jí ho přes ramena. Zahalil její nahé tělo a pak ji pevně objal.
„Už je pryč,“ zašeptal jí do vlasů. „Jsi v bezpečí.“
Marie se rozplakala naplno a zabořila obličej do jeho hrudi.
„Ona… ona mě naučila věci… já už nejsem čistá…“
Marek ji hladil po vlasech, i když jeho vlastní tělo ještě bojovalo s touhou, kterou v něm probudila.
„Čistota není jen v těle,“ řekl tiše. „A já tě nenechám padnout. Ať už ses stala čímkoli… pomůžu ti najít cestu zpět. Nebo najít novou.“
V dálce, někde u rozpadlého kostela, se ozval vzdálený, rozzlobený démonický smích.
Lilithara neodešla navždy.
Ale teď patřila Marie jemu. A on ji držel, jako by byla to nejkřehčí a nejdražší věc na světě.
Marek ji držel v náručí ještě dlouho poté, co Lilithara zmizela v temnotě. Marie se třásla pod jeho těžkým pláštěm, kůží přitisknutá k jeho hrudi. Cítil její slzy, ale také teplo jejího těla a slabou, sladkou vůni vzrušení, která z ní stále vycházela.
„Už je po všem,“ zašeptal jí do vlasů. „Jsi volná.“
Marie zvedla hlavu. Oči měla ještě zarudlé, ale v nich teď hořelo něco nového a to touha, vděčnost a hlad. Pomalu se zvedla na špičky a políbila ho. Ne ostýchavě. Hladově.
Marek ztuhl jen na okamžik, pak její polibek opětoval. Jeho silné ruce sjely pod plášť a přitáhly její nahé tělo k sobě. Cítil, jak se její tvrdé bradavky tisknou přes jeho košili.
„Chci tě,“ zašeptala Marie mezi polibky. „Opravdového tebe. Ne iluzi. Ne démona. Tebe.“
Marek ji zvedl do náruče jako nevěstu a odnesl ji zpět do chalupy. Položil ji na postel, sundal jí plášť a pak pomalu svlékl sebe. Marie ho sledovala s otevřenou úctou. Koukals na jeho vypracovaný hrudník, jizvy z mnoha bojů, tvrdý úd, který se už netajil touhou po ní.
Když k ní ulehl, byla něžný, ale neváhal. Políbil ji na krk, na ňadra, pomalu sjel jazykem přes břicho až mezi nohy. Marie zasténala, když ho cítila tam, kde si ji před chvílí brala démonka. Tentokrát to bylo jiné lidské, hřejivé, skutečné.
„Jsi tak sladká,“ zamručel Marek a pomalu ji lízal, dokud se netřásla a netahala ho za vlasy.
Pak se nad ni zvedl. Marie roztáhla nohy a podívala se mu přímo do očí.
„Vezmi si mě,“ zašeptala. „Celou.“
Marek do ní vstoupil pomalu, ale hluboko. Marie vykřikla, ne bolestí, ale úlevou a rozkoší. Byl jiný než iluzorní verze, pevnější, teplejší. Naplnil ji úplně. Začal se pohybovat zprvu jemně, pak silněji, když cítil, jak se mu ochotně zvedá boky vstříc.
Jejich těla se spojila v rytmu, který byl jak boj, tak tanec. Marek ji líbal, zatímco do ní pronikal, rukama ji svíral za boky, pak za stehna a zvedl je výš, aby mohl jít ještě hlouběji.
„Marku… ano… takhle…!“ sténala Marie.
Když cítil, že se blíží vyvrcholení tak zrychlil. Marie se pod ním otřásla v silném orgasmu, její vnitřní svaly se kolem něj stáhly. Marek to nevydržel a vyvrcholil s hlubokým zasténáním, plnil ji horkým semenem až po okraj.
Zůstali spojení ještě dlouho. Marek ji držel v objetí, hladil ji po vlasech a líbal na spánky.
„Zůstaň se mnou,“ zašeptal. „Ne zpátky do kláštera. Ne do temnoty. Se mnou.“
Marie se usmála, poprvé opravdově šťastně, a přitiskla se k němu ještě těsněji.
„Ano,“ odpověděla tiše. „Jsem tvá.“
Venku svítalo. Lilithara byla poražena, aspoň pro tuto noc. A Marie s Markem našli něco, co přesahovalo jak klášterní sliby, tak démonické pokušení. Opravdovou, hříšnou, lidskou lásku.
A věděli, že tohle je teprve začátek jejich společné cesty.