Démonka - 4. díl

Rozdvojení Liliathar
Psychiatrická léčebna sv. Agáty stála na okraji Prahy jako šedý monolit, který pohlcoval světlo i naději. Nové betonové křídlo s kamerami a modernímii přístroji kontrastovalo se starým pavilonem z 18. století, kde rezavé mříže vrhaly dlouhé stíny na zašlé chodby. Vzduch byl prosycený dezinfekcí, potem a slabou, ale trvalou kovovou pachutí.
Liliathar přišla před třemi měsíci za bouřlivé noci byla bosá, v promočených cárech černých šatů, které se lepily na její dokonalé, alabastrově bledé tělo. Tmavé vlasy jí splývaly po ramenou jako havraní křídla. Oči měla obsidiánově černé s rudým zábleskem v hlubinách. Když se usmála na recepčního, mužovi klesla ruka a z nosu mu začala kapat krev.
„Jsem Liliathar,“ řekla hlubokým, sametovým hlasem. „Přišla jsem si odpočinout od sebe samé a zbavit se toho lidského co se ve mě za víc jak tisíc let usadilo.“
Lékaři ji diagnostikovali extrémní disociativní poruchu s psychotickými rysy a démonologickými bludy. Sestry však věděly svoje. Když procházely kolem jejího pokoje, cítily na krku studený dech a v ústech chuť staré krve.

Doktor Marek Vrána viděl v Liliathar svou šanci na slávu. „Transkraniální magnetická stimulace v kombinaci s vysokou dávkou ketaminu,“ psal do grantu. Chtěl „resetovat“ její mozek.
Večer experimentu zuřila nad Prahou jedna z nejsilnějších bouří za poslední roky. Blesky trhaly oblohu, hromy duněly jako výstřely z děla a proud v léčebně vypadl už potřetí.
Místnost č. 13 byla připravená jako operační sál. Liliathar ležela nahá na speciálním lůžku, připoutaná pevnými pásy. Na hlavě měla těžkou helmu plnou elektrod, které jí sahaly až k týlu. Ketaminová infuze jí pomalu proudila do žíly a rozmazávala realitu.
„Poslední šance couvnout,“ řekl doktor Vrána s napětím v hlase, když jí upevňoval poslední elektrodu na spánek.
Liliathar se usmála široce, příliš široce. „Tisíc let jsem čekala na toto rozdělení, doktore. Pusťte to. Chci vidět, co ze mě zbyde, až se roztrhnu.“
Vrána stiskl s chvějící se rukou tlačítko na přístroji.
Nejprve se ozvalo jen hluboké, vibrační bzučení. Pak se celá budova otřásla. Světla zhasla najednou a na chvíli byla absolutní, dusivá tma. Monitory pípli, pak ztichly. Vzduch zhoustl, jako by se naplnil olejem. Všichni přítomní dvě sestry a doktor Vrána cítili, jak se jim zvedá žaludek a v uších jim hučí tisíc hlasů.
A pak přišel ten zvuk.
Nebyl to obyčejný křik. Byl to zvuk roztrhávající se existence hluboké, bolestivé praskání, jako když se láme starý strom, smíchané s nářkem tisíců duší. Místnost se naplnila vůní síry a spálených růží. Na stěnách se objevily praskliny, které později byly pryč.
Trvalo to jen sedm sekund.
Když nouzová rudá světla zablikala, ležely na lůžku dvě ženy.
Obě absolutně identické stejná tvář, stejné dlouhé černé vlasy, stejné tetování černého hada ovíjejícího se kolem krku a končícího mezi prsy. Stejná bledá kůže. Stejné dlouhé nehty.
Ale oči prozradily vše.
Liliathar První (ta vlevo) otevřela oči jako první. V jejich hlubinách nebylo nic lidského jen čirá, prastará zlovůle, hlad a radost z ničení. Usmála se tak široce, že se zdálo, že jí roztrhnou koutky. Zvedla se pomalu, elegantně, nahá a nádherná jako socha bohyně zkázy.
„Konečně,“ zašeptala sametově. „Ta otravná empatie, soucit, lítost, výčitky… Všechno to slabošské svinstvo je pryč. Jsem čistá. Jsem to znovu já.“
Vedle ní se kroutila Liliathar Druhá. Třásla se a slzy jí proudily po tvářích. Dívala se na své ruce, jako by na nich viděla hektolitry krve.
„Kolik… kolik jsem jich zabila?“ zašeptala zlomeně. „Cítím každou jednotlivou duši. Každé dítě, které jsem zlákala do tmy. Každou matku, které jsem vzala dítě. Každou bolest, kterou jsem způsobila pro svou zábavu… To je nesnesitelné!“
První se naklonila k té druhé a něžně, téměř mateřsky jí pohladila tvář, přičemž její prsty sklouzly níž, přes bradavky Druhé, jako poslední posměšné gesto.
„Teď je to všechno tvoje, sestro. Už mě to dusilo celá staletí. Díky doktore Vráno… osvobodil jsi mě.“
Vrána se zhroutil na kolena a zvracel. Jedna ze sester omdlela.
Útěk přišel rychleji, než kdokoli čekal.
První Liliathar vstala z lůžka. Její pohyby byly plynulé, jako tekutý stín. Nikdo netušil jak se dostala z pásů, kterými byla přikurtovaná. Když se dotkla dveří, zamčené elektronickým zámkem, kov se pod jejími prsty roztavil jako máslo. Alarmy se spustily, ale zvuky se ihned zdeformovaly do nelidského kvílení.
Prošla chodbou. Kamery zachytily jen rozmazaný černý stín a pak zrnění statického šumu. Dva ochrankáři, kteří se jí postavili do cesty, ztuhli. Jeden se začal smát šíleným smíchem, druhý padl na kolena a prosil o odpuštění za hříchy, které nikdy nespáchal.
Venku, na parkovišti před léčebnou, První zastavila déšť kolem sebe v pětimetrovém kruhu. Zvedla ruku k obloze a blesk udeřil přímo do vrátnice, kde byl starší vrátný. Sklo explodovalo.
Na parkovišti narazila na mladého řidiče sanitky, který právě nastupoval do auta. Byl to svalnatý muž kolem třiceti, promočený a vyděšený.
První k němu přistoupila nahá, s vodou stékající po křivkách jejích prsou a stehen. „Potřebuješ mě,“ zašeptala mu přímo do ucha. Mužovi se rozšířily zornice. Vzápětí ji přitiskl k mokré kapotě auta. Její nohy se ovinuly kolem jeho boků. Pronikl do ní hrubě, divoce, zatímco ona se smála a drápy mu roztrhla košili. Její vagina byla nepřirozeně horká, svírající ho jako sametový past, pulsující temnou energií. Jezdila na něm rychle, neúnavně, nehty mu zarývající do zad a rozdrásala mu je až do krve. Když dosáhl vrcholu a vykřikl, políbila ho a vysála z něj nejen semeno, ale i životní sílu. Zůstal ležet s blaženým úsměvem na tváři, oči prázdné.
Pak zmizela v noci jen její smích ještě chvíli visel ve vzduchu jako ozvěna.
Druhá Liliathar zůstala ležet na lůžku, svírajíc si hlavu a naříkajíc. „Vrať se… Prosím, vrať se. Sama to nezvládnu…“
Ale První už byla pryč.

Později té noci, v opuštěném pražském baru na periferii, kde se scházeli ti nejhorší, si vybrala další kořist. Tři muže, dealera a jeho dva bodyguardy. Sedla si k nim na barovou stoličku, stále nahá, s hadím tetováním, které se zdálo, jako by se pohybovalo. „Chci vás,“ řekla prostě.
První ji ohnul přes barový pult. Druhý jí vsunul tvrdý penis do úst. Liliathar První je brala současně, klínem se tlačila proti prvnímu, po chvíli se přidal třetí do jejího sexy zadečku. Její tělo se vlnilo v rytmu, prsa se třásla, bradavky tvrdé jako diamanty. Sténala temným, démonickým hlasem, který je nutil k větší zuřivosti. Když díky její magii všichni najednou vyvrcholili, vysála z nich kromě semene i všechnu temnotu, kterou kdy spáchali. Padli mrtví s blaženými úsměvy.
Její tělo zářilo, pokryté potem, spermatem a krví. Cítila se silnější než kdy dřív.

Během následujících týdnů se Praha změnila. Nacházeli mrtvé, ale jen ty nejhorší z nejhorších. Muže, kteří týrali ženy, obchodníky s dětmi, korupčníky, kteří ničili životy tisíců. Všichni měli na tváři ten stejný blažený, příliš široký úsměv.
A v léčebně sv. Agáty zůstala Druhá – zlomená, soucitná, lidská. Seděla s pacienty, držela je za ruce, plakala s nimi a poprvé za svou nesmírně dlouhou existenci skutečně cítila jejich bolest.
Vrchol přišel za měsíc.
První Liliathar se vrátila. V noci. Prošla celou léčebnou jako přízrak. Pacienti v její přítomnosti buď upadli do katatonie, nebo se začali smát šíleným smíchem.
Našla svou „sestru“ v zahradě za budovou, kde Druhá seděla na lavičce pod starým kaštanem a dívala se na hvězdy.
„Přišla sis pro mě?“ zeptala se Druhá tiše, bez strachu.
První se zasmála její smích zněl jako praskající kosti.
„Ne. Přišla jsem se podívat, jak se ti daří s mým starým břemenem. Cítíš to všechno? Tu bolest? Tu hanbu? Tu nekonečnou lítost?“
Druhá přikývla. „Cítím. A přesto… poprvé cítím i lásku. Skutečnou. K těmto zlomeným lidem. K tobě.“
První na okamžik zaváhala. V jejích černých očích se mihl stín pochybnosti, který tam dřív nebyl. Pak to potlačila.
„Jsi slabá. Vždycky jsi byla ta horší část.“
„Ne,“ odpověděla Druhá a vstala. „Byla jsem ta lepší. Jen jsi mě nikdy nenechala dýchat.“
Dnes léčebna sv. Agáty funguje dál. Doktor Vrána sedí v pokoji č. 7 jako pacient s těžkou depresí a pocitem viny, které ho požírají zaživa. Opakuje jen: „Já jsem ji pustil ven… pustil jsem to nejhorší ven.“
A v pokoji č. 13 sedí žena s černými vlasy. Někdy se směje temně. Někdy usedavě pláče.
A když udeří bouře tak slyší sestry dva hlasy najednou.
Jeden krutý a svůdný.
Druhý zlomený a soucitný.
Oba znějí úplně stejně.
Jako by se Liliathar nikdy nerozdělila úplně. Jako by jen ukázala, že i v nejhlubším zlu může zůstat jiskra světla a v upřímném dobru může číhat temnota.