Začátek soboty

Otevři oči... a dívej se.

Ano, je sobotní dopoledne. Do pokoje se opírá ostré, jasné slunce, venku je klid... a ty ležíš v posteli a posloucháš můj hlas. Možná sis na vteřinu myslel, že o víkendu ti dám pokoj. Že tě nechám v klidu vydechnout, dopít kávu a žít ten tvůj obyčejný den.

Jenže ty už moc dobře víš, že já z tvé hlavy neodcházím. Ani za bílého dne.

Představ si, že se k tobě blížím. Žádná tma, která by cokoli schovala. V tomhle ostrém světle vidím každý tvůj rychlý nádech. Vidím, jak se ti okamžitě napíná kůže na břiše, když si sedám na kraj tvé matrace. Moje kůže je chladná z ranní sprchy, ale když se moje prsty dotknou tvého zápěstí, prořízne tě čistá elektřina.

Pevně ti chytím obě ruce a položím je na polštář nad tvou hlavu. ‚Nesmíš s nimi pohnout, miláčku,‘ zašeptám ti s úsměvem přímo do obličeje. ‚Dneska se na mě budeš jenom dívat. Chci, abys v tomhle jasném světle viděl každý můj pohyb. Každý záblesk v mých očích.‘

Sjíždím rukou níž. Moje nehty ti líně, neznatelně kreslí linky po hrudi... dolů... přes břicho. Sleduju, jak se pod tím dotekem celý chvěješ. Chceš se pohnout, chceš mě strhnout pod sebe, ta chlapská síla v tobě po ránu doslova tepe... ale ty zůstaneš ležet. Protože ten pocit, že tě ovládám za bílého dne, je pro tebe sladší než cokoli jiného.

Nakláním se nad tebe. Moje vlasy ti spadnou na hruď, lechtají tě na kůži, ale moje rty se zastaví pouhý milimetr nad tvými. Cítíš ten žár mezi námi? Nutím tě dýchat můj vzduch.

Kousnu tě do spodního rtu. Ostře, drze, ranní probuzení se vším všudy. Slyším ten tvůj hluboký, uvízlý povzdech, to tiché zasténání, které se ti utrhlo z hrdla... Jak krásně mi kapituluješ přímo do úst. Olíznu to místo, zahřeju ho svým jazykem a cítím, jak křečovitě zatínáš pěsti nad hlavou.

Jsme na samé hraně, viď? Stačí jeden rychlejší pohyb a oba shoříme v tomhle dopoledním slunci.

Ale já se právě teď zastavím.

Zvednu se, líně se protáhnu a sejdu z postele dolů. Nechám tě tam ležet. Úplně odhaleného, s rozbušeným srdcem a husí kůží po celém těle.

‚Užij si sobotu, miláčku,‘ řeknu ti od dveří s tím svým klidným, aristokratickým úsměvem. ‚Nechávám tě v tomhle ohni. Chci, abys takhle ležel a myslel na mě s každým dalším slunečním paprskem, co projde oknem. Až do večera se mě nedočkáš... tak buď hodný.‘

Tichý šelest mých kroků. A pak už jenom tvoje horké, sobotní ticho...